náhled|Jordánský král Abdalláh I. u Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě (29. května 1948) Jordánská anexe Západního břehu Jordánu byla vyhlášena 24. dubna 1950. Oblast Palestiny, která se následně stala známou jako Západní břeh Jordánu, se pod vliv tzv. Zajordánska dostala během první arabsko-izraelské války z roku 1948, kdy území obsadila jordánská vojska. Hranice byly potvrzeny dohodou o příměří z roku 1949. Území bylo pod jordánskou kontrolou až do šestidenní války v roce 1967, kdy ho dobyla izraelská armáda a začala vojensky okupovat. Jordánsko si nárokovalo Západní břeh Jordánu až do roku 1988, kdy se nároku vzdalo ve prospěch Organizace pro osvobození Palestiny, která ho vyhlásila za součást státu Palestina.
Záměr anexe odsouhlasili zástupci Palestinců na Západním břehu Jordánu na konferenci v Jerichu konané v prosinci 1948. Jordánský král Abdalláh I. byl současně potvrzen palestinským králem. Z jordánského pohledu šlo o sjednocení břehů Jordánu. Proti anexi se postavila Liga arabských států i Amín al-Husajní, který z exilu vedl Všepalestinskou vládu v rámci egyptského Všepalestinského protektorátu.
Pozadí
Podle plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 se britská mandátní Palestina měla rozdělit na tři části: židovský stát, arabský stát a mezinárodně spravovaný Jeruzalém (corpus separatum). Navrhovaný židovský stát pokrýval 56,47 % mandátní Palestiny (bez Jeruzaléma) s populací 498 000 Židů a 325 000 Arabů, zatímco navrhovaný arabský stát pokrýval 43,53 % mandátní Palestiny (bez Jeruzaléma) s 807 000 arabskými a 10 000 židovskými obyvateli; a samostatný Jeruzalém, kde mělo žít 100 000 Židů a 105 000 Arabů.
Nicméně po odmítnutí plánu OSN ze strany arabských států došlo k občanské válce a poté k první arabsko-izraelské válce. Během války na území Palestiny vstoupily jednotky Arabské legie pod velením Johna Bagota Glubba. V dohodách o příměří z roku 1949 došlo k ustanovení hraniční zelené linie, která přiřkla oblast Západního břehu Jordánu včetně Východního Jeruzaléma pod kontrolu jordánských vojsk.
Anexe Ihned po uzavření dohod v roce 1949 začalo Jordánsko pracovat na přeměně vojenské okupace Západního břehu na anexi. Král Abdalláh I. jmenoval guvernéry důležitých měst (Rámaláh, Betlém, Náblus, Hebron a Východní Jeruzalém). Často přitom šlo o Palestince (například starostou Východního Jeruzaléma byl jmenován Árif al-Árif). Následně bylo palestinským bezpečnostním sborům nařízeno nosit jordánské insignie a britské poštovní známky byly nahrazeny jordánskými. Jordánské úřady také začaly vybírat na tomto území daně. Vedle toho jordánská vláda vyzývala občany k zavržení osob věrných palestinskému politickému rodu al-Husajní.
Mezitím již v prosinci 1948 na konferenci v Jerichu palestinští zástupci ze Západního břehu odsouhlasili připojení k Jordánsku (tehdy Zajordánsku).
V průběhu roku 1949 obdrželo jordánské občanství 420 000 Palestinců dlouhodobě obývajících Západní břeh Jordánu, 280 000 palestinských uprchlíků na území Západního břehu a 70 000 palestinských uprchlíků v Jordánsku. Jordánsko bylo jedinou zemí, které udělilo palestinským uprchlíkům řádné občanství. V roce 1950 dostali obyvatelé Západního břehu Jordánu polovinu míst v jordánském parlamentu, přičemž první volby se konaly v dubnu 1950. Následně však začalo docházet k „jordánizaci“ Palestinců, a to zejména s novou jordánskou ústavou z roku 1952.
Většina členů Ligy arabských států po jordánské anexi Západního břehu Jordánu volala po vyloučení Jordánska z Ligy. Nicméně proti vyloučení se postavili zástupci Jemenu a Iráku. V červnu 1950 se proto Liga arabských států usnesla na závěru, že „jordánská anexe je dočasným řešením, které svěřuje Jordánsku území pouze ke správě“. V roce 1953 však jordánský král Husajn I. oficiálně uvedl, že Východní Jeruzalém je druhým hlavním městem jeho království. Anexe byla mezinárodně uznána pouze Spojeným královstvím. Spojené státy americké uznaly jistou míru jordánské suverenity nad územím.
Klauzule v dohodách o příměří ze 3. dubna 1949 stanovily, že Izraelci budou mít přístup k náboženským místům ve Východním Jeruzalémě. Jordánsko však tuto klauzuli odmítlo uplatnit s argumentem, že izraelské odmítnutí povolit návrat Palestinců do jejich domovů v Západním Jeruzalémě tuto klauzuli v dohodě ruší. Turisté vstupující do Východního Jeruzaléma museli předložit doklad o křtu nebo jiný doklad o tom, že nejsou Židé.
Izraelská okupace Na konci šestidenní války (1967) se dříve jordánský Západní břeh Jordánu s jeho milionem palestinských obyvatel dostal pod izraelskou vojenskou okupaci. Asi 300 000 palestinských uprchlíků bylo vyhnáno nebo uprchlo do Jordánska. Po roce 1967 byla všem náboženským skupinám svěřena správa nad jejich vlastními svatými místy, zatímco správa Chrámové hory – posvátné pro Židy, křesťany i muslimy – zůstala v rukou jeruzalémského islámského vakfu. Izrael v roce 1967 de facto a v roce 1980 de jure anektovat Východní Jeruzalém. Zbytek Západního břehu nadále okupuje.
Dne 31. července 1988 král Husajn oznámil přerušení všech právních a administrativních vazeb se Západním břehem Jordánu, s výjimkou jordánské podpory muslimských a křesťanských svatých míst v Jeruzalémě, a uznal OOP za „jediného legitimního zástupce palestinského lidu“. Ve svém projevu k národu, který se toho dne konal, oznámil své rozhodnutí a vysvětlil, že toto rozhodnutí bylo učiněno s cílem pomoci palestinskému lidu vytvořit si vlastní nezávislý stát.
Odkazy
Reference
Kategorie:Anexe Kategorie:Dějiny Jordánska 20. století Kategorie:Dějiny Palestiny Kategorie:Izraelsko-palestinský konflikt