Měňavka bahenní (Pelomyxa palustris) je velká sladkovodní améba, poprvé popsána roku 1874 Richardem Greeffem. Je významná svojí neobvyklou buněčnou stavbou.
Výskyt Měňavka bahenní se zpravidla vyskytuje v sedimentech stojatých a pomalu tekoucích sladkých vod. Klíčové je pro ni anaerobní či mikroaerofilní prostředí.
Morfologie a cytologie Velikost měňavky bahenní se obvykle pohybuje mezi 2-3 mm. V některých případech však dorůstá až do délky 5 mm, což z ní činí jednu z největších známých améb. Má neobvyklou buněčnou stavbu - postrádá některé běžné eukaryotní organely jako je Golgiho aparát nebo mitochondrie a nevyskytují se u ní ani kontraktilní vakuoly, které jsou pro sladkovodní prvoky typické. Počet jader v jedné buňce se běžně pohybuje od dvou až po několik tisíc. V cytoplazmě jsou přítomny tři typy prokaryotních endosymbiontů, kteří svojí aktivitou kompenzují absenci mitochondrií. Jedná se o methanogenní archea (Methanosaeta sp.), syntrofické Gramnegativní bakterie (Syntrophorhabdus sp.) a aerobní Grampozitivní bakterie (Rhodococcus sp.).
Metabolismus Přestože přesné detaily metabolismu nejsou dosud zcela objasněny, dostupné důkazy naznačují, že metabolické pochody měňavky bahenní jsou úzce spjaty s prokaryotními endosymbionty. Pro zisk energie využívá zejména sapropel, sediment vznikající se zbytků fauny a flory ve stojatých vodách, bohatý na organické i anorganické živiny. Předpokádá se, že bakterie rodu Syntrophorhabdus fermentují organické látky za vzniku acetátu a H2, které jsou následně využity methanogenním symbiontem k produkci methanu. Je pravděpodobné, že aerobní bakterie rodu Rhodococcus hrají klíčovou roli v detoxikaci intracelulárního prostoru spotřebou O2, čímž umožňují anaerobní metabolismus ostatních partnerů.
Pohyb Průběh lokomoce měňavky bahenní je obdobný jako u měňavky velké, některé detaily jsou však u měňavky bahenní lépe pozorovatelné. Cytoplazma se skládá z tekuté části zvané plasmasol (endoplasma) a hustší gelové části nazývané plasmagel (ektoplasma), která plasmasol obklopuje. Na anteriorní straně buňky je pouze slabá vrstva plasmagelu, zatímco na posteriorním konci a bočních stranách je plasmagel silnější a pevnější. V zadní části buňky se plasmagel postupně stává plasmasolem a na bocích se stahuje, čímž tlačí plasmasol do přední části buňky. Plasmagel v přední části buňky pod tlakem praská, je však rychle nahrazen novou vrstvou. Povrchová membrána se místy přichytává k podkladu, což poskytuje oporu pro posun vpřed. Celý pohyb je tedy výsledkem kombinace řízené adheze, proudění cytoplazmy, a cyklické přeměny plasmagelu v plasmasol.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Amoebozoa