Montrésor je francouzská obec v departementu Indre-et-Loire v regionu Centre-Val de Loire. Montrésor je členem sdružení Nejkrásnější vesnice Francie.
Poloha Montrésor, obec v kantonu Loches, se nachází v jihovýchodní části Touraine, přibližně jihovýchodně od Tours, prefektury departementu Indre-et-Loire, od Loches, podprefektury a hlavního města kantonu Loches, a západně od Valençay. Montrésor, hraničící se třemi dalšími obcemi, ale z velké části obklopený územím Beaumont-Village, je součástí povodí Loches.
Dějiny Žádné archeologické ani historiografické údaje neumožňují vysledovat historii lokality Montrésor před středověkem, přestože v blízkosti hřbitova byly nalezeny neolitické nástroje.
První písemná zmínka o tomto lénu pochází z roku 887 byl pán z Montrésoru součástí doprovodu vedeného Ingelgerem, který doprovázel ostatky svatého Martina při jejich návratu z Auxerre, kde byly chráněny před normanskými nájezdy na Touraine. V roce 1005 Fulko III. z Anjou, jehož rodina vlastnila četné pozemky v Touraine, svěřil Rogerovi, uváděnému jako pán Montrésoru, ochranu pevnosti Montrichard, kterou nedávno postavil. Během první poloviny 11. století vedli Roger a Lisois d'Amboise, další věrný Fulkův společník, válku ve velké části Touraine. Fulkovi se také připisuje stavba první pevnosti Montrésor, po které se téměř nedochovala žádná stopa. Zeměpisné hranice panství Montrésor v té době však zůstávají málo známé.
Montrésor se poté dostal do rukou anglického krále Jindřicha II., rovněž hraběte z Anjou, ale panství znovu získal v roce 1188 Filip II. August. V Montrésoru se po sobě vystřídalo několik pánů z rodin Palluau a Chauvigny. Pravděpodobně v této době byla západně od hradu postavena kaple zasvěcená Panně Marii Loretánské. Koexistence mocných vlastníků půdy, pánů a opatství byla často zdrojem sporů, zejména proto, že opatství se díky imunitě, kterou jim uděloval biskup nebo papež, vymykala jurisdikci pánů. Proto již v roce 1267 Geoffroy de Palluau, kastelán z Montrésoru, a mniši z opatství Saint-Sauveur z Villeloinu společně zvolili orgány odpovědné za urovnání případných sporů, které by mezi nimi mohly vzniknout.
Na konci 14. století bylo léno Montrésor v majetku rodiny de Bueil díky Janu IV. de Bueil, velmistrovi francouzských kušiníků, který v roce 1395 provedl rekonstrukci hradu a obehnal jej dvojitou zdí chráněnou věžemi a opevněnými branami. Na hradě byl v roce 1433 držen v zajetí Georges de La Trémoille, bývalý oblíbenec Karla VII., který upadl v královu nemilost, a byl zajat Jeanem V. de Bueil, nástupcem svého otce Jeanem IV. v čele panství Montrésor.
V roce 1464 došlo ke směně pozemků mezi mnichy z Villeloinu a osobou poblíž mostu Montrésor, což svědčí o existenci této mostní konstrukce přes řeku Indrois, jejíž datum výstavby není známo.
Významnou postavou pro Montrésor konce 15. století a první čtvrtiny 16. století se stal Imbert de Batarnay, který inicioval architektonickou obnovu Montrésoru. Dřívější páni panství, zatížení dluhy, nemohli zabránit zabavení jejich majetku věřiteli. Mezi nimi i Imbert de Batarnay uplatnil formu předkupního práva a panství odkoupil. Dekret vydaný v roce 1493 formalizoval tuto koupi za částku 6800 livrů. Již jako majiteli opevněného hradu Bridoré je mu připisována výstavba nového hradu v Montrésoru v první polovině 16. století. Chtěl z něj udělat honosnější sídlo než byl hrad Bridoré. Také v roce 1521 zahájil stavbu kolegiátního kostela v Montrésoru. Imbert de Batarnay je dědečkem z matčiny strany Diany de Poitiers.
Dne 4. října 1494 byla s povolením opata z Villeloinu v Montrésoru otevřena škola. Za Františka I. a za jeho nástupců se správa monarchie vzdálila od údolí Loiry, což mělo přímý dopad i na Montrésor, který jeho páni, jako například Anne de Joyeuse, oblíbenec Jindřicha III. a pravnuk Imberta de Batarnay, začali zanedbávat.
V 17. století se majitelé panství Montrésor často střídali. Po roce roku 1675 se stalo majetkem i Filipa I., bratra Ludvíka XIV. Nový zdroj neshod mezi pány panství a duchovenstvem vznikl, když v roce 1627 Michel de Marolles, opat z Villeloinu, udělil výjimku z desátků pro hradní kapli, která bylo pod patronátem opatství Villeloin.
Claude de Bourdeille přijal kolem roku 1640 titul hraběte z Montrésoru, stejně jako jeho nástupci, ale povýšení kastelánie na hrabství se zdá být velmi sporné. V 17. století byl poblíž kolegiátního kostela postaven špitál vybavený třemi sály, jedním pro muže, druhým pro ženy a posledním vyhrazeným pro ošetřovatelský personál.
Až do 6. dubna 1700, kdy získal status farnosti, bylo území vesnice nazývalé Beaumont-Ville, přičemž název Montrésor byl vyhrazen pro hrad a panství. Obec Montrésor byla vytvořena podle zákona ze 14. prosince 1789. Během Francouzské revoluce utrpěl kostel v Montrésoru velké škody. Dva ze čtyř zvonů byly roztaveny a sochy na průčelí byly zničeny. Batarnayova hrobka, která se nacházela v chóru kostela, byla zdevastována.
Během Prvního císařství vzkvétala v Montrésoru výroba a obchod s látkami. Stáda ovcí v Montrésoru a okolních vesnicích poskytovala vlnu, která se mykala ve podnicích poháněných řekou Indrois a poté se z ní tkalo sukno a kepr.
V 19. století do Montrésoru přišla rodinou Branických, jejímž prvním zástupcem v Touraine byl Xavier, přítel rodiny Bonaparte, polský emigrant, který opustil svou rodnou zemi v roce 1844 po kariéře v armádě cara Mikuláše I. Jeho matka, Rose Branická, dědička rodiny Potockých koupila pro svého nejstaršího syna, odsouzeného Rusy v nepřítomnosti k sibiřskému exilu, zámek Montrésor a asi 2000 ha okolní půdy za částku 1 200 000 franků. Tento prodej se uskutečnil dne 14. února 1849.
Xavier Branicki hrad zrestauroval a zrenovoval. Přispěl na obnovu kostela, financování školy a dalších veřejných budov. V roce 1860 byl také zvolen starostou Montrésoru a tuto pozici zastával až do roku 1870. Zemřel v roce 1879 v Asijútu a je pohřben na hřbitově v Montrésoru, který byl zřízen na pozemku, který sám daroval obci v roce 1863 krátce po smrti své matky, aby tam mohla být pohřbena.
Od poloviny 19. století vznikala kolem Tours železniční síť. Jedna z tratí postavená v roce 1889 spojovala Montrésor a Ligueil přes Loches. V roce 1907 byla trať prodloužena z Montrésoru do Écueillé, kde vedla také železnice Blanc-Argent. Ačkoli příchod silnice poskytl příležitost ke zlepšení některých městských služeb, jako je doručování pošty, trať s výjimkou konce 30. let sloužila jen nákladní dopravě.
Důsledky francouzsko-pruské války v roce 1870 byly cítit až v Montrésoru. V únoru 1871 zde bylo ubytováno 700 vojáků a poté v březnu více než 850 dalších.
První světová válka si vyžádala 30 obětí mezi obyvateli Montrésoru. Kkaždý dvacátý obyvatel podle sčítání lidu z roku 1911 padl v boji ve Francii nebo Belgii. Ve 20. letech došlo k elektrifikaci obce. Dodávky elektřiny pro Montrésor zajištovala malá vodní elektrárna, která byla postavena ve starém mlýně na řece Indrois. Tento mlýn je již v roce 1218 zmiňován v listině jako majetek opatství Villeloin.
Po podepsání příměří 22. června 1940 vojáci 32. pěšího pluku, jejichž úkolem ylo monitorovat demarkační linii, která vedla přibližně západně, tábořili v Montrésoru. Vichystický režim zavedl dne 16. února 1944 povinnou pracovní službu, před kterou mnoho mladých lidí uteklo, někteří se přidali k odbojovým skupinám. To byl i případ Montrésoru, kde zalesněné oblasti umožňovali kryt odbojářům. Četníci z Montrésoru, kteří byli úřady pověřeni vyhledáváním a zatýkáním vyhýbajících se odvodům, je naopak varovali před bezprostředním zatčením. Toto chování vedlo 27. července 1944 k rozsáhlému zatýkání. Během druhé světové války přišlo o život osm obyvatel Montrésoru, tři na bojištích a pět odbojářů při deportaci, včetně čtyř četníků dopadených při této razii. V roce 1944 majitelé hradu Montrésor přispěli k vybavení jedné ze dvou největších odbojových skupin působících v regionu tím, že jí poskytli vůz. Hraběnka Anna Potocki sama byla členkou francouzsko-polské sítě odboje F2.
Význam a bohatství architektonického dědictví obce znamenal, že na základě vyhlášky ze 14. února 1944 a v rámci zákona z 2. května 1930, byla stanovena ochrana celistvosti vesnice Montrésor.
Hrad Montrésor nadále obývají potomci rodiny Branických, sňatkem polské šlechtické rodiny Reyů, kteří jsou sami potomky kronikáře a básníka Mikołaje Reje.
Od poloviny 60. let nastal v obci rozvoj cestovního ruchu. Na jeho rozvoj mělo také na začátku 80. let příznivý vliv vytvoření centra vodních sportů v sousedním městě Chemillé-sur-Indrois. Montrésor a Chemillé-sur-Indrois dokonce spojily své zdroje, aby společně získaly turistickou značku Zelené letovisko.
Tato orientace se odráží v členství Montrésoru v asociaci Nejkrásnější vesnice Francie a účastí Montrésoru v soutěži Le Village préféré des Français v roce 2015, vysílané na . Tato soutěž, ve které Montrésor obsadil druhé místo, měla významný dopad na turistickou návštěvnost.
Pamětihodnosti Zámek. Na skalnatém výběžku vznikla postupně tvrz připisovaná Fulkovi III., která byla začleněna do obranného systému hrabat z Anjou v Touraine. Poté se zde nacházela středověká pevnost postavená Janem IV. de Bueil a poté renesanční rezidence postavená Imbertem de Batarnay. Po revolučním období, během kterého špatně udržovaný hrad prošel rukama různých majitelů, ho získal v roce 1849 hrabě Xavier Branicki, polský emigrant. Některé části hradu opravil a jiné přestavět. Hlavní dům zařídil ve stylu druhého císařství. Jeho rodina, která jej dodnes vlastní, žije v části hradu, který je téměř celý přístupný veřejnosti. Hrad, jeho hospodářské budovy, hradby a zahrady jsou od roku 1940 zapsány na seznamu historických památek. Kolegiátní kostel Saint-Jean-Baptiste (sv. Jana Křtitele) založil v roce 1521 Imbert de Batarnay, který jej zamýšlel jako pohřebiště pro svou rodinu. Od roku 1700, kdy byla založena farnost Montrésor, slouží jako farní kostel. Jeho architektura je ovlivněna doznívající gotikou, zatímco jeho výzdoba nese otisk počátků francouzské renesance. Kostel prošel četnými rekonstrukcemi a opravami, zejména ve druhé polovině 19. století. Je zapsán na seznamu historických památek od roku 1840. Dům z 15. století, částečně hrázděný, od roku 1929 historická památka. Bývalé sídlo správce postavené v roce 1581 pod hradem. Jeden roh jeho fasády zdobí věžička umístěná na konzole. Od roku 2015 je sídlem radnice, ale v letech 1860-1993 v budově sídlilo četnictvo. Dům byl restaurován v roce 1997, jeho fasády a střecha jsou zapsány na seznamu historických památek od roku 1962. Halle aux laines (tržnice na vlnu) s mansardovou střechou ze 17. století připomíná svým názvem vlněný průmysl, který byl důležitou hospodářskou činností obce až do 19. století. Látky uložené na půdě se prodávaly v kryté tržnici. Stavba je od roku 1926 zapsána na seznamu historických památek. Bývalá kaple Saint-Roch (sv. Rocha) postavená v roce 1529, částečně troglodytická. Nyní je odsvěcena a je rozpoznatelná pouze podle oken s hroty, z nichž jedno je zdobeno zdobenou kružbou, a výklenku, v němž se dlouho nacházela socha svatého Rocha, nyní v kolegiátním kostele. Kaple ležela na středověké cestě z Châtillon-sur-Indre do Montrichardu, poblíž brodu na řece Indrois. Uprostřed hřbitova nechal Xavier Branicki postavit pohřební kapli, která měla sloužit jako hrobka pro členy rodiny a také pro další polské exulanty. Na její novogotické fasádě se nachází erb Branických a jejich motto Pro fide et patria (Za víru a vlast). Pont du jardinier (Zahradníkův most) je železná lávka přes řeku Indrois vyrobená v dílnách Gustava Eiffela. Podle legendy byl postaven, aby umožnil princi Napoleonovi při návštěvě zámku vyjít na lov, aniž by musel překračovat brod, což byl v té době jediný jiný způsob, jak překonat Indrois. Název vděčí za to, že jej používali zámečtí zahradníci, kteří chodili pracovat na druhý břeh.