Kostel Saint-Bruno-les-Chartreux se nachází v 1. obvodu Lyonu nad nábřežím Saint-Vincent. Až do Velké francouzské revoluce sloužil jako klášterní kostel zdejší kartouzy.
Spolu s kostelem svatého Justa, kaplí Nejsvětější Trojice a kaplí Hôtel-Dieu patří k vzácným ukázkám barokní náboženské architektury ve městě Lyon.
Od roku 1911 je kostel zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.
Historie
Lyon a kartuziáni Koncem 16. století se královská moc a duchovenstvo pustily do obnovy pozic katolické víry, což doprovázelo zakládání nových klášterů i rozšiřování těch stávajících. Kopec La Croix-Rousse se v té době vrátil ke svému náboženskému poslání, které sahalo až do antiky. Od roku 1584 se v průběhu celého století na jeho svazích usídlilo třináct řeholních komunit. Díky tomu získal kopec přezdívku „Modlící se kopec“, která dnes odkazuje spíše na sousední kopec Fourvière.
Založení lyonské kartouzy O založení kartouzy v Lyonu bylo rozhodnuto v roce 1580. Jako první se zde usadili kartuziánští mniši z Grenoblu, a to díky svým dobrým vztahům s lyonskou církví. Kartuziáni totiž již ve 12. století pomohli lyonskému duchovenstvu během drancování a získali za to různá privilegia, například osvobození od mýtného při průjezdu Lyonem.
V srpnu 1584, během návštěvy krále Jindřicha III., podali dva kartuziánští mniši žádost o povolení založit v Lyonu kartouzu svého řádu. Král jim vyhověl a dokonce přislíbil dar ve výši 30 000 livrů (který však nikdy nevyplatil). Jindřich III. také vybral pro klášter jméno: Kartouza lilie Ducha svatého (Chartreuse du Lys Saint Esprit), na památku rytířského řádu Ducha svatého, který založil v roce 1578.
Dne 17. října téhož roku mniši zakoupili od Étienna Musia, markýze z Vaulx-en-Velin, panství „La Giroflée“ na místě zvaném „hora Saint-Vincent“ na břehu řeky Saôny. Svou první mši na tomto místě odsloužili 18. října 1585. Po smrti Jindřicha III. v roce 1589 se jeho nástupce Jindřich IV. prohlásil za zakladatele kartouzy a potvrdil mnichům veškeré výsady a osvobození. Tato privilegia později stvrdili králové Ludvík XIII. a Ludvík XIV.
Kartuziáni svůj pozemek postupně rozšiřovali skupováním přilehlých pozemků, až získali majetek o rozloze čtyřiadvaceti hektarů. Expanze úzce souvisela s jejich řeholními pravidly – cílem bylo eliminovat jakékoli sousedy, kteří by mohli rušit jejich kontemplativní život.
Výstavba náhled|Ilustrace z Histoire des églises et chapelles de Lyon, 1908, díl I. Trvalo šest let od králova souhlasu, než byl položen základní kámen kláštera. Práce probíhaly ve dvou vlnách: první v letech 1590 až 1690, kdy vznikl kůr, malá křížová chodba, sakristie a několik cel; druhá vlna následovala v 18. století, kdy byla dokončena loď, transept (příčná loď) a boční kaple.
V březnu 1590 požádal převor Dom Jean Thurin architekta Jeana Magnana o vypracování plánů kostela. Magnan pak v dubnu téhož roku položil základní kámen. Kostel, dokončený v roce 1598, zahrnoval dnešní mnišský kůr a štíhlou zvonici. Výstavba celého klášterního areálu se pak protáhla až do roku 1690.
Rozšíření v 18. století Roku 1733 se kartuziáni rozhodli pro zvětšení chrámu. Ferdinand-Sigismond Delamonce navrhl plán inspirovaný Francescem Borrominim, který však mniši zamítli. Vypracoval proto nový projekt: původní stavbu zachoval a přeměnil ji v kůr nového kostela (tzv. mnišský kůr). K němu přistavěl hlavní loď o čtyřech klenebních polích s osmi kaplemi a transept završený kupolí. Lyonská městská rada (konzulát) tuto kupoli financovala pod podmínkou, že bude viditelná z centra města. Melchior Munet následně navrhl klenbu ve tvaru „kravského rohu“ (arc en corne de vache), která plynule spojuje starou a novou část budovy. náhled|vlevo|Oblouk Melchiora Muneta spojující starý a nový kostel
V roce 1735 dodal kamenosochař David III. Doret z Vevey regionální mramor z pohoří kantonu Vaud. Tento mramor řemeslníci použili na dlažbu pod velkou kupolí a v apsidách, stejně jako na schodiště a čtyři sloupy hlavního oltáře.
O dva roky později vystřídal Delamonceho v čele prací Jacques-Germain Soufflot (budoucí architekt pařížského Pantheonu), který stavbu vedl až do roku 1750.
Roku 1742 se kameníci Henri a Jean-Marc Doretovi smluvně zavázali zhotovit mramorové podstavce baldachýnu a také „oba spojené oltáře se stupněm a svatostánkem“ podle modelu architekta Servandoniho.
V 19. století pak proběhly renovace a přístavby, které se dotkly především kaplí a fasády.
Popis Kostel, tyčící se na kopci La Croix-Rousse, je jednou z nejkrásnějších barokních staveb ve Francii. Jeho kopule z 18. století dosahuje výšky 50 metrů a je viditelná z centra Lyonu až k pohoří Monts d'Or.
Exteriér
Průčelí Před rokem 1870 bylo průčelí velmi prosté, tvořené pouze hladkou zdí s jedněmi dveřmi a oknem. Poté, co se kostel stal farním, navrhl architekt Louis Sainte-Marie-Perrin fasádu novou. Tvoří ji tři postupně ustupující patra, což zdůrazňuje její středovou část.
V prvním patře se nachází portikus chránící vchod do kostela, lemovaný jónskými sloupy a dórskými pilastry. Nad vchodem stojí latinský citát: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout.“ Nápis odkazuje na veřejnou sbírku mezi tkalci hedvábí (tzv. canuts), ze které bylo průčelí financováno.
Druhé patro tvoří prohnutý balkon s terasou, nad níž se nachází okno – jediný prvek zachovaný z původní fasády. Obklopují jej čtyři rýhované sloupy a zakončuje trojúhelníkový štít, na němž se opět objevuje symbol Ducha svatého.
Třetí patro zdobí nika se sochou svatého Bruna a iniciálami S. B.
Kupole Kupole krytá břidlicí dosahuje výšky 50 metrů. Je osazena osmi vikýři s okenicemi pro usměrnění zvuku (abat-sons) a spočívá na tamburu ze „zlatého kamene“ (pierre dorée). Ten rovněž prolamuje osm kruhových oken, zarovnaných s otvory zvonice. Na samotném vrcholu stojí lucerna zakončená zeměkoulí s Kristovým křížem – symbolem kartuziánského řádu. Kupole je vysoká deset metrů a její obvod činí devětatřicet metrů.
Interiér První dekorace navrhli Thomas Blanchet a Daniel Sarrabat. Mezi lety 1625 a 1629 namaloval François Perrier s pomocí Horace Le Blanca v malé křížové chodbě třináct fresek ze života svatého Bruna. Perrier je také autorem Poslední večeře v refektáři.
Kolem let 1627–1628 vytvořil Jacques Sarrazin sochy svatého Bruna a svatého Jana Křtitele ze štukovaného dřeva. Obě díla jsou charakteristická pro umírněné baroko 17. století. Vyzařují dynamiku, kterou umocňují záhyby rouch, zatímco vyhublé tváře a pohledy plné vnitřního napětí vyjadřují hluboký patos.
V roce 1737 namaloval Pierre Charles Trémolières pro ramena transeptu (příčné lodi) dva velké obrazy: Nanebevzetí Panny Marie a Nanebevstoupení Páně. Oba jsou zasazeny do rámů, které navrhl Soufflot a zhotovil François Vanderheyde.
V roce 1739 pak Jean-Baptiste Pigalle vytvořil sochy čtyř evangelistů, které byly umístěny do pandantivů (rohových výplní) pod kopulí: svatý Matouš a svatý Marek na straně kůru, svatý Lukáš a svatý Jan na straně lodi.
Chór náhled|300px|střed|Kůr kostela Saint-Bruno-les-Chartreux v Lyonu. náhled|170px|Kartuziánská Madona (Panna Maria Kartuziánů), dílo Josepha-Huguese Fabische, oficiálního sochaře lyonské diecéze. Kůr odpovídá podobě kostela z počátku 17. století, tedy předtím, než jej v letech 1733 až 1736 rozšířil architekt Delamonce.
Z původních oken se jich dochovalo pouze pět; ostatní řemeslníci zazdili během druhé etapy prací.
Dubové stally (mnišské lavice) a dřevěné obložení zdobí vyřezávané rokokové motivy. Na opěradlech se objevují převrácené voluty, rostlinné rozviliny, asymetrické mušle a květinové girlandy. Jsou společným dílem sochaře Marca II. Chabryho a Françoise Vanderheydea.
Sarrazinovy sochy svatého Bruna a svatého Jana Křtitele, které se dnes nacházejí na pilastrech Munetova oblouku, byly původně umístěny právě v kůru.
V mnišském chóru se bohoslužby sloužily až do roku 1737. Tehdy jej od zbytku kostela kvůli probíhající přestavbě oddělila provizorní příčka. V prvním Delamonceho návrhu měl být chór oddělen trvale, ale poté, co opat tento záměr odmítl, vznikl a byl přijat projekt, který obě části chrámu propojil.
Pulpit náhled|vlevo|Pulpit v kostele Pulpit slouží jako podstavec pro liturgické zpěvníky. Tento konkrétní kus má podobu orla s rozepjatými křídly, jenž symbolizuje slovo Boha Otce. Orel spočívá na sloupu s vyřezávanými motivy vinné révy a hroznů, které odkazují na krev Kristovu. Na podstavci se nachází holubice jako symbol Ducha svatého. Pulpit v sobě tak spojuje všechny tři osoby Nejsvětější Trojice.
Křížení lodí náhled|Munetův oblouk mezi kůrem a křížením lodí
Munetův oblouk Přechod mezi mnišským chórem a křížením lodi tvoří Munetova klenba, kterou v roce 1735 podle Delamonceho návrhu realizoval architekt téhož jména. Mohutné odstupňované pilíře odpovídají baroknímu tvarosloví a nesou vkládané dórské pilastry. V jejich nikách (výklencích) dnes stojí dříve zmíněné Sarrazinovy sochy.
Oltář náhled|hlavní oltář kostela Oltář navrhl v 18. století Servandoni a krátce nato jej upravil Soufflot. Oltář je unikátní svou oboustrannou konstrukcí, která umožňuje celebrovat mši směrem k mnichům i k věřícím v lodi.
Svatostánek (tabernákl), určený k uchovávání posvěcených hostií, původně zdobily polodrahokamy, které však zmizely během Velké francouzské revoluce.
Baldachýn náhled|Servandoniho baldachýn Baldachýn vytvořil v 18. století rovněž Servandoni. Cílem bylo vyzdvihnout a oslavit přítomnost Krista (v hostiích uložených v tabernáklu). Je považován za jeden z nejkrásnějších baldachýnů ve Francii.
Je vyroben z různých materiálů: Mramor: sloupy. Štukované dřevo: hlavice sloupů (dřevo potažené směsí křídy, mramorového prachu a vápna imitující mramor). Pozlacená měď: zeměkoule a kříž na vrcholu (pozlaceno plátkovým zlatem). Sádra na textilu: baldachýnové závěsy (látka namočená v tekuté sádře a po zaschnutí vymalovaná).
Dlouho se vedly spory o původním dekoru závěsů. Předpokládalo se, že lilie na nich zobrazené byly při renovaci v 19. století změněny na jetelové trojlístky. Restaurování však prokázalo, že motivem byly trojlístky již od počátku.
Kopule Kopuli má osm oválných oken, vysokých pět metrů, která jsou oddělena žebry a zakončena polygonálním dekorem.
V rozích si lze prohlédnout čtyři pandantivy s motivy evangelistů: Směrem k lodi: svatý Lukáš (s býkem) a svatý Jan (s orlem). Směrem ke kůru: svatý Matouš (s andělem) a svatý Marek (s lvem).
Loď náhled|300px|střed|interiér kostela Výzdoba lodi tvoří mírný kontrast ke zbytku chrámu; vrací se ke střídmějšímu stylu, který lépe odpovídá kartuziánskému duchu. Tato část byla dokončena v 18. století.
Strop zaklenují stlačené (košíkové) oblouky (anse de panier). Přechod mezi klenbou a stěnami tvoří ozubená římsa, která obíhá celý kostel a v 18. století byla doplněna i do mnišského chóru. Pod římsou probíhá vlys, v jehož metopách se střídají motivy růže a holubice. Holubice symbolizuje Ducha svatého, a potažmo i samotný řád kartuziánů.
Po obou stranách hlavní lodi se nacházejí čtyři arkády vedoucí do kaplí, které jsou od sebe odděleny dórskými sloupy.
Boční kaple V 19. století proběhly renovace, které mimo jiné změnily interiér osmi bočních kaplí. Oltáře byly nově orientovány čelem k obvodovým stěnám. Okna, která původně každou kapli osvětlovala, nechal architekt zazdít; jejich stopy jsou na vnějších zdech patrné dodnes.
Boční lodě a kaple V kapli Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Sacré-Cœur) se nachází pozoruhodná socha Mrtvého Krista v rubáši, kterou pravděpodobně vytvořil italský sochař Rodolpho Galli (1840–1863).
Varhany Varhany v kostele svatého Bruna byly instalovány až v roce 1890, poté co se kostel stal farním. Do té doby se kartuziáni jejich pořízení bránili; jejich řeholní pravidla totiž vyžadovala přísnou strohost, a to i v liturgii, která musela být prostá a bez příkras. Dnes jsou tyto varhany považovány za nejlepší dvoumanuálový nástroj v Lyonu.