Katedrála v Rochesteru, oficiálně Katedrální kostel Krista a Blahoslavené Panny Marie, stojí v Rochesteru v anglickém hrabství Kent. Katedrála slouží jako mateřský chrám rochesterské diecéze a sídlo místního biskupa. Zdejší biskupství je po Canterbury druhým nejstarším v Anglii.
Dnešní katedrála vznikla přestavbou v normanském slohu na základech své předchůdkyně a je zapsána na seznamu historických památek I. stupně.
Historie Anglosaské založení Rochesterská diecéze vznikla z iniciativy misionáře Justa, který počátkem 7. století doprovázel sv. Augustina z Canterbury při christianizaci jižní Anglie. Kentský král Æthelberht tehdy Justovi, jakožto prvnímu rochesterskému biskupovi, povolil založit na místě dnešní katedrály kostel zasvěcený apoštolu Ondřeji. Volba patrona odkazovala na římský klášter, z něhož oba misionáři na svou výpravu vyrazili. Katedrálu, která se stala sídlem biskupství, původně spravovalo kolegium světských kněží a náležely k ní okolní pozemky zvané Priestfields.
V souladu s tehdejšími římskými zvyklostmi měl biskup za úkol zřídit školu pro budoucí kněze. Hudební doprovod bohoslužeb si navíc vyžádal založení sborové školy. Spojením těchto institucí vznikla katedrální škola, na jejíž tradici dnes navazuje King's School v Rochesteru. Vysokou úroveň místních sboristů ve svých spisech vyzdvihoval i Beda Ctihodný.
Původní katedrála dosahovala výšky 13 metrů a šířky 8,5 metru. Polohu tehdejší apsidy dnes v interiéru vyznačuje obrazec v podlaze, zatímco vnější dlažba sleduje linii původního zdiva. Výstavba chrámu je připisována spíše králi Æthelberhtovi než sv. Justovi. Beda Ctihodný popisuje pohřeb sv. Paulina jako akt vykonaný „ve svatyni blahoslaveného apoštola Ondřeje, kterou Æthelberht založil a nechal vystavět současně s celým městem Rochesterem.“
Král Æthelberht zemřel v roce 617 a jeho nástupce, Eadbald, křesťanství nepraktikoval. Justus proto uprchl do Franské říše, odkud se vrátil až po roce na královo vyzvání.
V roce 644 byl v katedrále vysvěcen Ithamar, vůbec první anglosaský biskup. Právě on pak 26. března 655 vysvětil Deusdedita, který se stal prvním Sasem v úřadu arcibiskupa v Canterbury.
Katedrálu těžce zasáhlo pustošení Kentu, které v roce 676 rozpoutal mercijský král Æthelred. Zkáza byla natolik rozsáhlá, že rochesterský biskup Putta svou diecézi opustil. Jeho nástupce Cwichelm se úřadu záhy vzdal, jako důvod přitom uvedl naprostou „chudobu a zpustlost“ svěřeného biskupství.
V roce 762 obdaroval biskupa pozemky kentský podkrál Sigerd, na nějž později navázal jeho nástupce Ecgberht II. Tato listina je významná především tím, že ji z pozice svrchovaného vládce potvrdil mercijský král Offa.
Po normanském dobytí Anglie v roce 1066 svěřil Vilém Dobyvatel katedrálu i s jejím majetkem svému nevlastnímu bratru Odovi z Bayeux. Odo však církevní jmění zpronevěřil a biskupství přivedl na pokraj úplného úpadku. Samotná stavba v té době již jen chátrala. Za episkopátu biskupa Siwarda (1058–1075) v ní sloužilo pouhých pět kanovníků, kteří podle dobových záznamů „žíli v bídě a špíně“. Jeden z nich se stal vikářem v Chathamu a shromáždil dostatek peněz, aby mohl katedrále věnovat dar za spásu duše a pohřeb své manželky Godgifu.
Středověké převorství Gundulfův kostel
Lanfrank, arcibiskup z Canterbury, a další církevní hodnostáři pohnali Oda k zodpovědnosti před soudem na Penenden Heath kolem roku 1072. Po Odově definitivním pádu byl v roce 1077 jmenován rochesterským biskupem Gundulf, kterému byla katedrála i s přislušnými pozemky navrácena.
Gundulfovým prvním počinem byla zřejmě výstavba věže, která dodnes nese jeho jméno. Kolem roku 1080 pak zahájil budování nové katedrály, která měla nahradit původní Justův kostel. Gundulf byl talentovaný stavitel a pravděpodobně se přímo podílel na návrzích děl, která zadával. Původní normanská katedrála měla presbytář o šesti polích s bočními loděmi stejné délky. Čtyři nejvýchodnější klenební pole stála nad suterénem, který tvoří součást dnešní krypty. Směrem na východ vybíhal malý výstupek, určený zřejmě pro stříbrný relikviář svatého Paulina, který sem byl přenesen ze starého chrámu. Transepty (příčné lodě) dosahovaly délky 36 metrů, ale šířky pouhých 4,2 metru. Vzhledem k jejich úzkému profilu se předpokládá, že východní oblouky hlavní lodi navazovaly přímo na chórový oblouk. Na jihu byla vztyčena další věž, z níž se však do dnešních dnů nic viditelného nedochovalo. Křížení lodí bylo tehdy bez věže.
Výstavba hlavní lodi zpočátku ustrnula. Přestože projekt počítal s devíti klenebními poli, Gundulf nechal dokončit pouze většinu jižní strany a pět polí na straně severní. Přednost dostal chór, nezbytný pro chod převorství, jehož jižní stěna přímo navazovala na klášterní budovy. Historikové se domnívají, že Gundulf nechal dobudování farní části kostela na samotných měšťanech. Biskup se však nesoustředil pouze na architekturu – světské kaplany nahradil benediktinskými mnichy, pro katedrálu zajistil řadu královských darů v podobě pozemků a stal se významným mecenášem celého města.
V roce 1078 založil Gundulf těsně za hranicemi Rochesteru nemocnici svatého Bartoloměje. Převorství svatého Ondřeje ji zásobovalo denními i týdenními příděly potravin a špitál získával prostředky také z milodarů u oltářů svatého Jakuba a svatého Jiljí.
Dokončení katedrály připadlo na období episkopátů biskupů Ernulfa (1115–1124) a Jana I. (1125–1137). Během těchto let stavitelé upravili chór, částečně přestavěli hlavní loď, obestavěli původní Gundulfovy pilíře a vztyčili západní průčelí. Ernulf se zasloužil také o vybudování refektáře, dormitáře a kapitulní síně, z nichž se dodnes dochovala torza zdiva. Biskup Jan pak nechal do nové normanské katedrály slavnostně přenést ostatky svatého Ithamara z původního saského chrámu.
Celý areál vysvětil roku 1130 (či 1133) arcibiskup z Canterbury za asistence třinácti biskupů a za přítomnosti krále Jindřicha I. Velkolepou slavnost však zastínil ničivý požár, který zachvátil téměř celé město a poškodil i čerstvě dokončenou katedrálu. Ohnivý živel budovu těžce zasáhl i v letech 1137 a 1179. Jeden z těchto požárů byl natolik intenzivní, že vážně poškodil nebo zcela zničil transepty a celou východní část stavby. Poškození se nevyhnulo ani Ernulfovým klášterním objektům.
Středověká přestavba
Kolem roku 1190 zahájil biskup Gilbert de Glanville (v úřadu 1185–1214) rozsáhlou přestavbu východní části chrámu i přilehlých klášterních budov. Severní chórový transept byl roku 1201 zřejmě již v natolik pokročilé fázi, že v něm mohl být pohřben svatý Vilém z Perthu (podle jiné teorie byl jeho sarkofág dočasně uložen v severní chórové lodi, dokud se transept nedokončil). Slibný rozvoj však přerušil rok 1215, kdy katedrálu během obléhání rochesterského hradu vyplenila vojska krále Jana. Kronikář Edmund de Hadenham uvádí, že v chrámu nezůstala ani jedna pyxida, „v níž by tělo Páně mohlo spočívat na oltáři“. Přesto se roku 1227 podařilo chór opět zprovoznit a mniši do něj mohli slavnostně vstoupit. Celou katedrálu pak v roce 1240 znovu vysvětil biskup Richard Wendene, jenž do úřadu nastoupil po svém působení v diecézi Bangor.
Hroby svatého Paulina a Viléma z Perthu spolu s ostatky svatého Ithamara činily z katedrály významné poutní místo. Milodary věřících byly tehdy natolik štědré, že z nich kapitula dokázala financovat nejen probíhající úpravy, ale i všechny následující stavební práce.
Na rozdíl od tehdejších opatství (v jejichž čele stál opat) byla klášterní katedrála v Rochesteru převorstvím, kterému vládl převor s podporou biskupa. Rochester a diecéze Carlisle (další z chudších diecézí) představovaly určité unikum v tom, že se v nich řada mnichů vypracovala až na biskupský stolec – mezi rokem 1215 a zrušením klášterů jich bylo celkem sedm. Právě kvůli úzké vazbě na klášterní komunitu však biskup disponoval jen velmi omezenými prostředky pro údržbu a rozvoj nemnišské části katedrály.
Další etapu výstavby zahájil kostelník Richard de Eastgate. Nechal vyklidit dvě východní pole hlavní lodi a vztyčit čtyři mohutné pilíře pro budoucí podporu věže. Následně vznikl severní transept, jehož hrubou stavbu kolem roku 1255 téměř dokončil kostelník Thomas de Mepeham. Krátce nato byl dobudován i jižní transept a dvě pole hlavní lodi nejblíže křížení získala svou současnou podobu. Původním záměrem byla zřejmě kompletní přestavba lodi, od níž se však pravděpodobně kvůli nedostatku financí upustilo, čímž zůstalo zachováno pozdně normanské dílo.
V roce 1264 katedrálu zneuctila vojska Simona de Montfort při obléhání města a hradu. Ozbrojení rytíři vtrhli přímo do chrámu a násilím odtud odvlekli uprchlíky. Vojáci rozkradli zlato i stříbro, zničili archiválie a některé klášterní budovy proměnili ve stáje. O necelý rok později padl de Montfort v bitvě u Eveshamu v boji proti silám budoucího krále Eduarda I. Ten katedrálu navštívil v roce 1300; dobové záznamy uvádějí, že král Eduard I. daroval sedm šilinků u relikviáře sv. Viléma a stejnou částku věnoval i u ostatků sv. Paulina a Ithamara.
Nové století přineslo harmonické propojení dekorativní gotiky s původní normanskou architekturou. Od plánů na celkovou přestavbu hlavní lodi bylo definitivně upuštěno a kolem roku 1320 prošel úpravou jižní transept, kde vznikl oltář Panny Marie.
Mezi západními pilíři křížení bylo vztyčeno lektorium (letner), u něhož stál oltář sv. Mikuláše určený pro farní bohoslužby měšťanů. Ti se dožadovali neomezeného přístupu ke svému oltáři ve dne i v noci, což vyvolávalo neustálé napětí a v roce 1327 vedlo až k otevřeným nepokojům. Konflikt vyřešilo vybudování pevných kamenných přepážek a dveří, které definitivně oddělily klášterní chór od lodi přístupné veřejnosti. V nároží lodi (in angulo navis) navíc vznikla oratoř pro uchovávání svátosti, vestavěná zřejmě přímo do masivního pilíře u severozápadní paty věže.
Centrální věž nechal roku 1343 zvýšit biskup Hamo de Hythe, čímž byla katedrála v zásadě dokončena. Do věže byly zavěšeny zvony a v téže době vznikl i mistrovsky zdobený vstup do kapitulní síně. Slibný rozvoj však záhy přerušila černá smrt (1347–1349); po morové ráně zůstalo v rochesterském převorství pravděpodobně jen něco málo přes dvacet mnichů.
Pozdně středověká historie
Výmalba stěn v chóru vychází ze středověkých předloh, jejichž zbytky objevil George Gilbert Scott za dřevěnými lavicemi během restaurování v 70. letech 19. století. Současná dekorace je tak kombinací původních fragmentů a jejich věrné rekonstrukce. Střídající se motivy lvů a lilií (fleurs-de-lis) symbolizují vítězství Eduarda III. a jeho nárok na francouzský trůn. Poté, co v roce 1356 Černý princ porazil a zajal francouzského krále Jana II. Dobrého u Poitiers, projížděl propuštěný panovník 2. července 1360 při návratu do vlasti právě Rochesterem. V chrámu svatého Ondřeje tehdy věnoval dar ve výši 60 korun (15 liber).
Ani zřízení oratoře však dlouhodobé spory mezi mnichy a měšťany neukončilo. Definitivním řešením se stala až výstavba samostatného kostela svatého Mikuláše v těsném sousedství severní stany katedrály. V západní části severní boční lodi byl tehdy proražen průchod (později zazděný), který umožňoval náboženským procesím projít lodí katedrály předtím, než vyšla hlavními západními dveřmi.
V polovině 15. století stavitelé dokončili bazilikální trakt a klenbu severní chórové lodi, zatímco boční lodě získaly nová okna v perpendikulárním slohu. O přípravách na tyto úpravy svědčí záznamy správců rochesterského mostu z let 1410–1411, kteří zaevidovali dar olova od převora; vytěžené prostředky z jeho prodeje (41 šilinků) byly následně využity na stavební účely. Roku 1470 bylo dokončeno velké západní okno a kolem roku 1490 vznikla současná Mariánská kaple (Lady Chapel). Přestože katedrála v Rochesteru patří k menším anglickým chrámům, představuje unikátní přehlídku všech fází románského i gotického stavitelství.