Opatství Nejsvětější Trojice ve Vendôme ( ) je bývalý benediktinský klášter, který založil v roce 1033 vendômský hrabě Geoffroy II. z Anjou. Klášter se nachází ve městě Vendôme na břehu řeky Loir ve francouzském departementu Loir-et-Cher.
Svého vrcholu dosáhlo opatství ve středověku, kdy jeho panství sahala od Saintonge až po Normandii. Po úpadku v 16. století převzali klášter mniši z kongregace svatého Maura. Přestože provedli různé přestavby, klášter po celé 18. století skomíral. V roce 1791 stát budovy rozprodal jako národní majetek. V prostorách kláštera později sídlil soud, vězení a podprefektura. V roce 1802 zde vznikla jezdecká kasárna, která od roku 1886 nesou jméno po Rochambeauovi. Postupně v areálu přibylo třicet budov (stáje, jízdárny, sklady). Posledním plukem umístěným ve Vendôme byl 20. pluk jízdních myslivců, který v roce 1914 utrpěl drtivé ztráty. Jako poslední objekt obývalo francouzské četnictvo, které se v roce 1996 přestěhovalo do nových budov v bezprostředním sousedství.
V roce 2018 zakoupila budovu z období regentství (jižní část křížové chodby) společnost Louis Vuitton a zřídila v ní kožedělnou dílnu.
Historie Založení: Mezi legendou a politikou náhled|vlevo|180px|Geoffroy II. z Anjou, zvaný Martel.
Legenda o založení vypráví, že hrabě Geoffroy Martel a jeho manželka Anežka Burgundská spatřili v noci (nebo za úsvitu) z okna hradního paláce ve Vendôme hvězdy padající třikrát po sobě do studánky na loukách východně od města. Hrabě se poradil s chartreským biskupem Thierrym, který v tomto úkazu spatřil Boží znamení k vybudování náboženského stánku zasvěceného Nejsvětější Trojici.
Skutečnost je však prostší – text legendy pochází až z 12. století. Ačkoliv šlo o zbožný čin, motivem byla spíše politika: snaha očistit si svědomí za problematický sňatek a uzurpaci hraběcího titulu na úkor svého synovce Fulka z Vendôme (Foulques l'Oison). Založení opatství tak fyzicky stvrzovalo hraběcí moc nad neprávem získaným územím.
První desetiletí náhled|Hlavní oltář a vitráže v chóru opatství Opatství vzniklo mezi lety 1032–1034, zpočátku pouze ústní dohodou. V tomto období došlo k prvním darům ve prospěch kláštera a pod vedením prvního opata Renauda (který přišel z opatství Saint-Nicolas d'Angers) začala stavba. Oficiálně založení i vysvěcení kostela potvrdila listina z 31. května 1040, kdy se zdá, že chór románského opatského kostela již stál. Vysvěcení se zúčastnilo velké množství světských pánů, z toho 43 vysokého postavení – mimo jiné hrabě z Blois Theobald III. z Blois, akvitánský vévoda Vilém VII. Akvitánský (syn hraběnky Anežky) či Vilém I., pán z Parthenay. K nim se přidali i významní lokální držitelé hradů, jako Salomon I. z Lavardinu, Nihard z Montoire, Lancelin I. z Beaugency nebo Nivelon I. z Frétevalu.
Zakládací listina vypočítává první majetky opatství, které byly rozděleny mezi regiony Vendômois, Maine a Saintonge. Hraběcí pár pokračoval ve své štědrosti k opatství i po anulování jejich manželství v letech 1049–1051; Anežka v darech pokračovala i po smrti Geoffroye v roce 1060.
Stavbu románského kostela dokončil kolem let 1060–1070 druhý opat Oudri. Opatství začalo velmi rychle prosperovat, především díky darům zakladatelů a později i od různých drobných dobrodinců. Nejvýznamnějším darem byla bezpochyby Svatá slza, kterou Geoffroy Martel věnoval v roce 1047. Tato relikvie učinila z kláštera jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Evropě, kam přicházeli věřící až z Nizozemska.
Opatství a papežství Opatství si velmi brzy vybudovalo úzké vztahy s papežským stolcem. Již v roce 1054 využil papež Lev IX. prostřednictvím svého legáta Hildebranda (budoucího papeže Řehoře VII.) tísně, v níž se zakladatel opatství Geoffroy Martel nacházel – biskup z Le Mans mu totiž v letech 1051–1052 zakázal přístup do města. Legát přesvědčil Geoffroye, aby daroval opatství Nejsvětější Trojice a převorství de la Trinité de l'Esvière d'Angers přímo pontifikovi. Geoffroy také pod nátlakem souhlasil s navrácením hrabství svému synovci Fulkovi.
Následovala série privilegií od papežů Viktora II. a Alexandra II., díky nimž se na klášter nevztahovala žádná generální exkomunikace a veškeré soudní spory řešil přímo Řím. Koncem 11. století pak Urban II. udělil opatství úplnou exempci, což zahrnovalo právo odmítnout vstup biskupa do kláštera a osvobození od biskupských vizitací a sankcí.
Opati z Vendôme měli také výjimečné privilegium nosit titul kardinála (při římském kostele Santa Prisca). Od dob opata Fromonda (1132–1139) se tato výsada stala trvalou součástí opatského úřadu.
Mezi vrcholem a konflikty Jakmile skončila nadvláda Anjouovců nad vendômským hrabstvím a moci se chopil Fulko z Vendôme, začali se hrabata a opatství často dostávat do sporů. Klášter se totiž jejich kontrole zcela vymykal. Paradoxně právě v této době dosáhlo opatství svého vrcholu, a to za působení opata Geoffroye z Vendôme (1093–1132). Ten byl zvolen v pouhých 24 letech. Udržoval úzké vazby s biskupy v Angers, Saintes a Le Mans a navázal duchovní spojenectví s Cluny a Fontevraud. Za jeho úřadu zde žilo sto mnichů, což byl počet, který již nikdy nebyl překonán.
Opat Geoffroy hostil v klášteře dva papeže: Urban II. v roce 1095 zde pobýval deset dní po svém vystoupení na koncilu v Clermontu. Během svého pobytu vysvětil oltář zasvěcený Svatému Kříži a svatému Eutropovi. Paschal II. v opatství strávil 11 dní v roce 1107.
Geoffroyova éra byla poznamenána také intenzivní uměleckou činností – vděčíme mu za malby v kapitulní síni a pravděpodobně i za vzácnou vitráž Panny Marie s dítětem.
Stavba zvonice (cca 1140–1150) náhled|vlevo|250px|Zvonice opatství.
Předpokládá se, že před vybudováním samostatné zvonice visely zvony v předsíni románského opatského kostela, která oddělovala posvátný prostor od světského. Se stavbou věže se začalo nejspíše za opatů Auberta (1139–1145) či Roberta (1146–1160). Pro život mnichů byla zvonice nepostradatelná, protože udávala čas a řídila tak rytmus liturgie. Rozhodnutí postavit takto monumentální dílo však pramenilo i ze snahy opatství vymanit se z vlivu biskupa. Věž vysoká 80 metrů totiž zdaleka převyšovala okolní zástavbu a už z dálky všem jasně signalizovala přítomnost kláštera.
Architektonický styl zvonice se navíc velmi blíží „Staré věži“ katedrály v Chartres ze stejného období. To naznačuje, že mezi opatstvím a diecézí panovala jistá rivalita a obě strany si chtěly potvrdit svůj význam. Někteří badatelé (Gabriel Plat a René Crozet) dokonce tvrdili, že zvonice ve Vendôme vznikla dříve než ta v Chartres. Vzhledem k nepřesnému datování obou staveb však nelze tento spor jednoznačně rozhodnout.
13. století náhled|200x200px|Svorník v klenbě severního ramene transeptu: Abrahám a tři andělé.
V roce 1205 se hrabství Vendôme v důsledku konfliktů mezi Plantagenety (Anjouovci) a Kapetovci stalo součástí královské domény. Ochrana opatství tak již nezávisela na hrabatech z Anjou, nýbrž přímo na francouzském králi, což vedlo k urovnání vztahů mezi klášterem a místním hrabětem. I přes občasné spory – například v roce 1227 musel zasahovat i papež Řehoř IX. – se zdá, že nepřátelství mezi oběma vendômskými mocnostmi poté definitivně ustalo.
Přestavba transeptu a vybudování schrány na Svatou slzu náhled|220x220px|Monumentální schrána na Svatou slzu z Vendôme, Gaignièrova sbírka.
V první čtvrtině 13. století prošel románský opatský kostel přestavbou: transept byl zvýšen, byla proražena nová okna a celá stavba byla zaklenuta gotickou křížovou klenbou. Tyto úpravy inicioval opat Hamelin (1203–1222). Ten nechal s ohledem na rostoucí oblibu poutí vybudovat také monumentální schránu pro relikvii Svaté slzy, která tak získala důstojné a velkolepé umístění.
Stavba gotického opatského kostela (konec 13. – počátek 16. století)
Kostel v paprskovitém stylu (1271–1357) Když byl roku 1246 zvolen opatem Renaud de Villedieu, stál v klášteře stále původní románský kostel, jehož jediným moderním prvkem byl transept zaklenutý žebrovou klenbou. Budova byla zastaralá, zejména proto, že většina významných staveb v okolí již byla přestavěna v novém slohu. Opat Renaud se proto rozhodl pro celkovou rekonstrukci, aby kostel odpovídal dobovému vkusu. V březnu 1271 získal od cisterciáckého opatství de l'Aumône povolení k těžbě kamene v lomech v La Chappe a práce mohly začít. Renaud de Villedieu však téhož roku zemřel. Dohled nad stavbou tak v prvních letech převzal jeho nástupce Philippe a po něm Jean (1275–1284).
Stavět se začalo od chóru. Původní projekt sice počítal se stržením původního románského transeptu, ale kvůli nedostatku prostředků byl nakonec zachován. Spodní části chóru byly dokončeny kolem roku 1280. Poté se práce zastavily a pokračovaly nejdříve po čtyřech letech za opata Simona du Plessis (1284–1308), kdy byly vybudovány horní partie chóru. V roce 1308 podpořil obnovu chrámu i papež Klement V., který udělil odpustky v délce jednoho roku a čtyřiceti dní všem, kdo na stavbu přispějí. náhled|vlevo|200x200px|Klenby chóru, dokončené roku 1320.
Nový opat Guillaume de Viesel (1309–1319) se snažil získat další finance i prodejem dřeva v roce 1314. Po dokončení horních částí chóru se sice znovu zvažovala demolice transeptu, ale opět z ní sešlo. Křížení tak bylo zaklenuto v souladu s novými klenbami chóru a celá tato část byla hotova v roce 1320.
Když se tedy v roce 1319 ujal vedení opatství Jean de Buffa, byly chór i transept hotové, ale románská loď stále stála. Mnišský chór se tak ocitl v poněkud nepatřičném sevření mezi modernizovaným transeptem a starou lodí. Pokračování prací bylo nevyhnutelné. Do smrti opata v roce 1342 se podařilo dokončit osmé klenební pole a pokročit se spodní částí pole následujícího. Výstavba pokračovala za jeho nástupců Michela (1343–1350) a Guillauma du Plessis (1350–1384) až do roku 1357.
Přenesení ostatků svatého Eutropia Dne 18. května 1353 nechal opat Guillaume du Plessis převézt lebku svatého Eutropia, biskupa ze Saintes, z převorství Notre-Dame d'Availles do kláštera ve Vendôme. Důvodem byly probíhající války v krajích Saintonge a Poitou. Ačkoliv měl být tento přesun pouze dočasný – dokud se situace neuklidní – relikvie už v opatství zůstala natrvalo. Opat a mniši vzali vzácné ostatky do úschovy po slavnostním procesí, které prošlo ulicemi města.
Stoletá válka a přerušení prací na chrámu (cca 1357–1470/72) Od poloviny 14. století začaly do vendômského hrabství zasahovat konflikty stoleté války. Roku 1357 nařídil hrabě z Anjou opatu Guillaumu du Plessis, aby klášter opevnil. Kvůli nestabilní politické situaci v regionu a nutnosti budovat opevnění muselo opatství stavbu chrámu zastavit. V té době byly dokončeny chór, transept a poslední dvě pole hlavní lodi. Roku 1385 se dočkalo opevnění také převorství ve Villedieu, které pod klášter spadalo.
Protože politická situace neumožňovala rozsáhlejší projekty, soustředilo se opatství na duchovní život a údržbu stávajících objektů. Guillaume du Plessis nechal po roce 1374 kromě stavby hradeb opravit krov nad věncem kaplí v chóru a nad sedmým polem lodi. V roce 1380 potvrdila bula vzdoropapeže Klementa VII. definitivní připojení kostela v Savigny ke klášternímu jmění, což přineslo další příjmy na údržbu. Opat Guillaume také dokončil uložení ostatků svatého Eutropia a založil v chrámu mši k poctě Nejsvětější Trojice. Přesto v klášteře při volbě Pierra de Péruse roku 1384 zůstávalo pouhých 26 mnichů.