Kostel Saint-Fortunat se nalézá v centru francouzské obce Saint-Fort-sur-Gironde v departementu Charente-Maritime v metropolitním regionu Nová Akvitánie. V hmotě kostela je organicky propojeno několik architektonických slohů – od regionální románské architektury z oblasti Saintonge přes pozdní plaménkovou gotiku až po renesanci. Pro svou historickou hodnotu je kostel od 13. června 1913 zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie Následující údaje byly čerpány z podkladů informačního portálu kulturního dědictví regionu Nová Akvitánie

Své zasvěcení kostel získal po sv. Venantiu Fortunátovi, který byl počátkem 7. století biskupem v Poitiers. Podle papežské buly z roku 1136 potvrdil sainteský biskup Guillaume darování kostela opatství Sainte-Gemme. To spadalo pod auvergneské opatství de La Chaise-Dieu, čímž u kostela vzniklo převorství.

V 11. a 12. století tvořily tento zhruba 18 metrů dlouhý kostel následující části: Průčelí, které se v téměř nezměněné podobě dochovalo dodnes. Přední část lodi se dvěma klenebními poli a zdobenými hlavicemi sloupů (původně pravděpodobně s dřevěným krovem). Třetí klenební pole završené kopulí na pandantivech, jejíž pozůstatky jsou stále patrné nad současnou klenbou. Severní schodišťová věž, která zřejmě sloužila jako přístup ke zvonici umístěné pod kopulí. Chór, z něhož se však do současnosti nic nedochovalo.

Místní krypta (respektive kostnice), která se dnes nachází pod boční lodí, pochází pravděpodobně ze 13. století.

V 15. století prošel původní kostel výraznou proměnou. Stavitelé upustili od centrální kopule a loď nově zaklenuli. Přestavbou prošel také prostor před chórem i chór samotný, který byl zakončen rovnou zdí (tzv. plochým závěrem), a k jižní straně přibyla boční loď. Tyto úpravy vtiskly stavbě tvář plaménkové gotiky. Celý proces pak završila stavba renesanční zvonice, k níž došlo zřejmě mezi lety 1500 a 1520.

Během náboženských válek byl kostel vypleněn; stopy po kulkách jsou na jeho zdech patrné dodnes. Za starého režimu (Ancien Régime) obklopoval budovu hřbitov, jehož část mezi kostelem a farou sloužila k pohřbívání protestantů.

V roce 1747 došlo ke spojení místního převorství, existujícího od středověku, se seminářem v Saintes.

Období Velké francouzské revoluce přečkal kostel bez větších šrámů. Jedinou výraznou ztrátou bylo zničení sošky svatého Fortunáta, která původně zdobila výklenek nad jižním vstupem do zvonice.

Rozsáhlé opravy probíhaly v 30. letech 19. století. Roku 1838 byla podle návrhu architekta Jeana-Gastona-Constanta Prévosta zrekonstruována klenba (tento letopočet najdete vytesaný na klenebním pasu mezi předchóřím a chórem). Téhož roku vyrostla nad západním portálem kamenná kruchta pro varhany, která se však do dnešních dnů nedochovala.

Bezprostřední okolí kostela se prosvětlilo v roce 1839, kdy byl hřbitov přesunut za hranice městečka. Zbytky starého pohřebiště byly odklizeny v roce 1846 a uvolnily místo pro prostranství (esplanádu) před kostelem. V téže době se dočkal restaurování románský portál, který byl dříve schován pod přístřeškem.

V následujících desetiletích se pozornost soustředila hlavně na výzdobu interiéru. Výjimkou byl rok 1883, kdy byla přistavěna nová sakristie.

Opravy pokračovaly i ve 20. století: v roce 1921 dostal kostel novou střechu a v roce 1932 byl elektrifikován. Vitráže byly restaurovány v roce 1980. O čtyři roky později ustoupily lípy na prostranství u kostela parkové úpravě. Od roku 1993 probíhala obnova interiéru a v roce 2002 došlo k nehodě, při níž pád velkého zvonu poškodil konstrukci zvonice. Opravy byly dokončeny v roce 2003, přičemž krov kostela byl v rámci modernizace vyzděn z betonu.

Popis

Ačkoliv byl kostel původně pravděpodobně vystavěn na půdorysu latinského kříže, dnešní stavba se skládá ze dvou výrazně odlišných částí. Ta první, nižší a nejstarší (11. století), zahrnuje západní průčelí a dvě klenební pole hlavní lodi.

Druhá část z 15. století tvoří zbytek chrámu: pole bývalého transeptu a dvojlodní chór, který na východě uzavírá rovná stěna. K jižní straně přiléhá boční loď o třech polích, kterou tvoří kaple svatého Eustacha (základna zvonice), jižní rameno příčné lodi (severní rameno zaniklo) a dvě další kaple lemující chór.

Exteriér a detaily V místě, kde se obě části stavby spojují, vystupuje na severní straně schodišťová věž. Ta je ve spodní části čtvercová, výše pak přechází v osmihran a vrcholí kamennou jehlanovou střechou zdobenou kraby. Pravděpodobně sloužila jako přístup k původní románské zvonici. Severní stěnu kostela zpevňují opěrné pilíře a prosvětlují ji tři úzká, polokruhově zakončená okna.

Na jižní stěně lodi najdeme vlevo úzké románské okno, zatímco k pravé části boční lodi přiléhá sakristie z roku 1883. Do ní se vchází dveřmi s lomeným (oslím) obloukem, nad nimiž je umístěna malá galerie; zevnitř je přístupná z posledního pole boční lodi. Na opěrném pilíři nad sakristií je umístěn erb s liliemi.

Kostnice a krypta Pod prvním polem jižní boční lodi se nachází kostnice, do které se vstupuje poklopem u dveří do zvonice. Prostor je zaklenut křížovou klenbou, stěny zdobí červené linky imitující kamenné zdivo a po celém obvodu krypty se táhne kamenná lavice.

Zvonice a závěr kostela V nároží mezi jižní boční lodí a původní románskou lodí se tyčí renesanční zvonice z období kolem roku 1520.

Východní stranu kostela uzavírá chór z 15. století. Jeho ploché průčelí s dvěma štíty zpevňují dva mohutné nárožní pilíře a jeden středový. Jsou v něm prolomena dvě velká hrotitá okna s bohatými kružbami. Středový pilíř nese v horní části propracovanou sochařskou výzdobu: znakový štít držený dvěma postavami a výrazný chrlič v podobě bájného zvířete, mezi jehož tlapami se krčí lidská postava. Čtvrtou postavu pak najdeme přímo na podstavci chrliče.

Západní průčelí

Západní průčelí, završené nahoře malým kamenným křížem, je typickou ukázkou saintongeaiské románské architektury 12. století. Její kompozice je přehledně členěna do tří horizontálních i vertikálních úrovní (pásů).

Architektonické členění: Spodní patro: Dominuje mu portál se čtyřmi ústupkovými archivoltami (oblouky), který po stranách doplňují dvě slepé arkády se třemi archivoltami. Tyto tři části od sebe oddělují pilastry a ostění s hlavicemi, na nichž ožívá svět středověkých bestiářů, zvířecí postavy i bohaté rostlinné motivy. Prostřední patro: Nad první římsou se táhne pás deseti malých slepých arkád. Každou z nich zdobí trojice oblouků a rovněž vyřezávané hlavice s listovím. Tuto galerii uzavírá druhá římsa, kterou podpírá osmnáct zdobených krakorců (modillonů). Horní patro: Štít budovy prolamuje kruhová rozeta z 19. století. Její kružbu tvoří šest polokruhových oblouků sbíhajících se do středu na šestici sloupků s listovými hlavicemi.

Kromě geometrických vzorů a „diamantového řezu“ na archivoltách je nejzajímavějším prvkem výzdoby třetí oblouk hlavního portálu. Tvoří ho unikátní řada 26 koňských hlav, které se navzájem drží za udidla. Interpretace tohoto výjevu se různí: Místní učenec abbé Rainguet v nich spatřoval obraz „divokých vášní, které dokáže zkrotit pouze uzda náboženství“. Jiná teorie pracuje s latinskou slovní hříčkou mezi výrazy Equus (kůň) a Æquus (rovný), což má symbolizovat rovnost všech lidí před smrtí.

Opakování motivů (ptáci, esovité ratolesti, geometrie) na jednotlivých klenácích je pro románské umění typické. Lichoběžníkový tvar klenáků je pro motivy, které se směrem nahoru rozšiřují (jako právě koňská hlava), ideální. Podobné motivy najdeme i v jiných chrámech v kraji Saintonge (např. v Pérignacu či v kostele de Saint-Quantin-de-Rançanne), byť přesný význam „udidla“ zůstává dodnes záhadou. Na mnoha románských modillonech se objevují zvířata či monstra svírající v tlamách válcovitý předmět, což odkazuje na širší, byť ne zcela objasněnou ikonografii tehdejší doby.

Hlavice sloupů Archivolty všech tří vstupů dosedají na bohatě zdobené hlavice sloupů. Čas k nim byl bohužel neúprosný – kámen je značně zvětralý a některé výjevy jsou dnes již takřka nečitelné. Moderní krycí desky (tzv. abaky), které na nich dnes vidíme, byly osazeny dodatečně ve snaze zpomalit degradaci, která se výrazně zrychlila poté, co byl v roce 1838 odstraněn původní ochranný přístřešek. Dochované motivy a scény povětšinou odkazují na sedm hlavních hříchů. Pozoruhodná je jejich tematická shoda s hlavicemi na portálu kaple svatého Jiljí (Saint-Gilles) v nedalekém městě Pons.

Severní boční portál Severní ostění Na čelní straně hlavice je vyobrazena šelma (patrně lev), zatímco na boční straně svírá jiná šelma (vlk či lev) v tlamě sele. Lev, nad nímž se tyčí orel (pravděpodobně symbol pýchy). Značně poškozená hlavice zobrazující ženu s roztaženýma nohama (tradiční románské ztvárnění smilstva).

Jižní ostění Neidentifikovaný výjev – scéna je příliš poškozená na přesné určení. Zápas ptáka s hadem – tradiční symbolický souboj dobra se zlem nebo ducha s hmotou. Dvojitá hlavice se zrcadlovým výjevem – na každém z kalichů je zachycena šelma zakousnutá do zad své oběti.

Hlavní portál Severní ostění Páv – v křesťanské ikonografii tohoto období symbolizoval marnivost (v jiných kontextech však i nesmrtelnost). Propletené šlahouny a lana – dekorativní propletence typické pro románskou ornamentiku. Dvě postavy – jejich totožnost ani význam zatím nebyly určeny. Dva lvi – jejich ocasy se proplétají s okolním rostlinným dekorem (rinceaux).

Jižní ostění Žena v dlouhých šatech, která nese obří rybu s nápadně rozdvojeným ocasem. Sedící stařec, který si rukama svírá plnovous. Ďábel líbající lva pod ocasem – šokující románský výjev, který je interpretován jako zobrazení čarodějnického sabatu.

Jižní boční portál Severní ostění Borovicové šišky a plody – symbolizující hojnost pozemského ráje. Eva v dlouhém rouchu, naslouchající našeptávání hada. Archanděl se štítem, který nekompromisně vyhání Evu z ráje.

Jižní ostění Samson a Dalila – výjev zachycuje spícího Samsona s pláštěm přes ruku, nad nímž klečí Dalila a chystá se ho spoutat provazem. Služebná, která podává Dalile nůžky, aby mohla Samsona připravit o jeho sílu ukrytou ve vlasech. Hostina – dvě klečící ženy obklopují muže sedícího na trůnu a nabízejí mu lahve (pravděpodobně s vínem).

Modillony (ozdobné krakorce) Osmnáct modillonů, které podpírají římsu nad druhým patrem průčelí, nese pestrou sochařskou výzdobu. Najdeme zde lidské postavy, vlky, ptáky a další motivy:

Mezi těmito modillony jsou vsazeny metopy – v tomto případě terče s rostlinnými motivy. Samotná římsa je pak zdobena tesaným šachovnicovým vzorem. Ikonografie románských modillonů obecně nabízí nepřeberné množství interpretací, z nichž některé jsou dodnes velmi překvapivé.

Zvonice Po pravé straně průčelí (směrem k jihu) se tyčí zvonice postavená kolem roku 1520. Dosahuje výšky 31,5 metru a její základnu tvoří boční kaple svatého Eustacha. Věž má čtyři podlaží a představuje jeden z mála dokladů přechodu od gotiky k renesanci v regionu Saintonge (podobné příklady najdeme už jen u kostelů ve Fléac-sur-Seugne nebo v Sainte-Marie de Lonzac).

V přízemí zvonice se nachází portál v plaménkovém stylu, nad nímž je v patře prolomeno hrotité okno. Samotné dveře i jejich tympanon zdobí motivy „kadeřavého zelí“ (typický gotický dekor), vše rámované tordovanými (šroubovitými) sloupky zakončenými fiálami. V tympanonu je umístěna soška Panny Marie s dítětem, korunovaná tesanou mušlí.

Věž má čtvercový, masivní základ a její nároží zpevňují opěrné pilíře, které se směrem vzhůru postupně zužují. K boku věže přiléhá válcové schodiště a její vrchol zdobí dvě nad sebou umístěné osmiboké kupole. Spodní kupoli obepíná prolamovaná balustráda, v jejíchž rozích stojí bohatě zdobené fiály. Ty jsou s kupolí propojeny elegantními profilovanými oblouky. U paty těchto fiál vyčnívají chrliče v podobě fantastických zvířat či lidských postav.