Edice Explosionalismus je jedna ze samizdatových edic, jež vznikaly v padesátých letech dvacátého století. V únoru 1952 ji založil grafik a malíř Vladimír Boudník, který zastával až na výjimky roli výlučného autora a editora, a byla určena přátelskému okruhu čtenářů. Vyšlo v ní dvacet čtyři nečíslovaných, převážně strojopisných svazků obvykle ve čtyřech, někdy i v šesti výtiscích. (Vymyká se Modrá kniha, kterou tvoří soubor jedenácti grafických listů.) Měly přibližně formát A5, byly secvaknuty sešívačkou a obsahovaly tiráž s názvem edice a díla i se jménem autora, místem a datem vydání (leckdy určeném na den), někdy je uvedena i značka psacího stroje Olivetti. U některých samizdatů se objevuje také vydání druhé, např. u textu Sebezáchrana. Za připomenutí rovněž stojí, že Boudníkovu vydavatelskou činnost inspirovala Edice Půlnoc, za níž stáli Zbyněk Fišer známý pod pseudonymem Egon Bondy a Ivo Vodseďálek. Boudník sám náležel k okruhu Půlnoci, vydal zde však pouze jediný text Loď, a to v roce 1952. Popudem k založení EEX mohlo být zčásti také kritické vymezení vůči Půlnoci.
K založení edice Explosionalismu přispělo zejména to, že Boudník začal pracovat v socialistickém závodě Kovoslužba, kde měl k dispozici psací stroj, a také to, že se (koncem roku 1950) přestěhoval do podnájmu k Bohumilu Hrabalovi do ulice Na Hrázi 24, kde setrval do 3. června 1952.
Začátkem roku 1952 vydal Boudník pod hlavičkou EEX texty 29.1.1952 a 1.II.1952, v nichž literárně zpracoval svoji situaci v propagačním oddělení Kovoslužby. Následovaly texty Noc (zachycuje jeden z večerů u Hrabala), Pamatuješ, Loď, Po umrzlých, sněhem poprášených dlažebních kostkách šly dvě ženy, Sebezáchrana aneb Propagace v praxi (smutná skutečnost), zpověď Milý příteli, Satane, báseň V ocelárně v tuto chvíli zapálili novou pec a text Dialog. V březnu pak Kouření, alkoholismus a vliv zrcadel na uzavírání mileneckých poměrů a manželství mezi lidmi se shodnými rysy na tváři, Ulice, Samota a Maškarní ples. V EEX mimoto Boudník vydal svoje deníkové záznamy Jedna sedmina, které začínají 8. VIII. 1951 a končí 16. VI. 1952. Dále pak Kritiku propagačního odd. na závodech a o vlivu nadřízených sil na výtvarníky, Miniaturu a Omluvu.
Z textů, jež Boudník v edici Explosionalismus uveřejnil, se vymykají dopisy Jana Reegena, Boudníkova spolužáka ze Střední grafické školy, který zemřel v červenci roku 1952 na tuberkulózu. Přibližně dvaadvacet dopisů napsal Reegen v letech 1949–1952. Jejich publikací Boudník nejenže vzdával poctu zesnulému příteli, ale zároveň propagovat explosionalismus.
Činnost EEX končí v srpnu. Hlavním důvodem bylo patrně to, že Boudník odešel z Kovoslužby a neměl již přístup k psacímu stroji. Konec EEX však neznamená konce Boudníkova psaní. Nadále koncipoval explosionalistické dopisy, určené různým institucím.
Ještě před založením EEX vydal Boudník za explosionalismus nebo za explosionalisty texty Heda, Musel jsem to vidět napsané, abych nezešílel, Vyšli jsme do ulic, Proč?, Ptal jsem se milenky plus útlou sbírku nazvanou Básně. Dortmund – Praha, 1943/1944 (jedná se juvenilní poezii z totálního nasazení v německém Dortmundu a poté).
Během studia v letech 1946–1947 sepsal provolání Národům! a v roce 1949 uveřejnil první dva Manifesty explosionalismu.
Rozmanitá paleta textů (až na zmíněnou výjimku Boudníkových) se stala v sedmdesátých a osmdesátých letech východiskem pozdějších ilegálních vydání, na nichž se podílel Spolek přátel Vladimíra Boudníka, a částečně se stala inspirací Bohumilu Hrabalovi v jeho psaní.
Reference
Kategorie:Knižní edice Kategorie:Samizdat