Opatství La Sauve-Majeure (Abbaye de La Sauve-Majeure) je bývalý benediktinský klášter nacházející se ve francouzské obci La Sauve v departementu Gironde v regionu Nová Akvitánie.
Klášter založili v roce 1079 akvitánský vévoda Vilém VIII. a Gérard de Corbie; v době svého největšího rozkvětu byl domovem přibližně 300 mnichů. Koncem 18. století bylo opatství opuštěno a změnilo se v rozvaliny.
Od roku 1840 bylo opatství zapsáno na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury. Tato původní ochrana byla potvrzena výnosem zveřejněným v úředním věstníku (Journal officiel) v roce 1914 a následně rozšířena na pozemky přiléhající k ruinám. Celý soubor je památkově chráněn od 12. dubna 1929, přičemž poslední chybějící pozemky byly pod ochranu zahrnuty výnosem z 9. dubna 2002.
V prosinci 1998 bylo opatství v rámci svatojakubských cest ve Francii zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
Prosperující počátky Opat Gérard de Corbie založil roku 1079 v lokalitě Altus Villaris, ležící přesně na půli cesty mezi řekami Garonnou a Dordogne, opatství zasvěcené Panně Marii (Notre-Dame de la Grande Sauve). Název kláštera odkazuje na rozlehlý les Silva Major, který v té době pokrýval oblast Entre-deux-Mers (Inter duo Maria). náhled|350px|plán opatství v 17. století náhled|350px|plýn opatství od Droyna z roku 1851 Opat nechal nejprve vystavět první opatský kostel. Díky podpoře akvitánského vévody Viléma VIII., přízni papeže Řehoře VII. a štědrým darům ochránců, mezi nimiž nechyběli francouzští i angličtí králové, klášter rychle vzkvétal. Opatství leželo na svatojakubské trase a sloužilo jako regionální výchozí bod pro poutníky. Když opat Gérard v roce 1095 zemřel, byl zde také pochován. Pierre I. d'Amboise, zvolený roku 1126 sedmým opatem, požádal Řím o Gérardovu kanonizaci; papež Celestýn III. však jeho žádosti vyhověl až v roce 1197. Po sňatku Eleonory Akvitánské s Jindřichem II. Plantagenetem v roce 1152 přešlo opatství pod správu anglických králů. Současný kostel byl vysvěcen roku 1231.
Duchovní život v opatství La Sauve-Majeure se po celý středověk řídil modernizovaným výkladem řehole svatého Benedikta, který představoval střední cestu mezi clunyjskou tradicí a cisterciáckými inovacemi.
Středověké opatství bylo bohaté a mocné. Náleželo k němu 51 převorství, z nichž některá ležela až v anglickém Burwellu. Traduje se, že právě tam několikrát pobývala sama Eleonora Akvitánská, byť historické prameny o tom mlčí.
Ve 13. století se obyvatelé poddanského městečka La Sauve opakovaně proti mnichům bouřili. Bohatství kláštera navíc lákalo místní šlechtu i vojska Kapetovců a Plantagenetů, a to zejména během stoleté války, kdy spolu francouzské a anglické království v letech 1337–1453 bojovaly o nadvládu nad Akvitánií a Poitou. V dubnu 1462 potvrdil francouzský král Ludvík XI. veškerá práva, privilegia a svobody, které opatství dříve udělili jeho předchůdci nebo angličtí králové (z titulu vévodů gaskoňských).
V 16. století prošel areál po válečných útrapách opravami a dočkal se nového opevnění. Tyto rekonstrukce však probíhaly v napjaté atmosféře zpochybňování klášterních privilegií a hospodářské rivality s nedalekým městem Créon. Tehdy začal postupný úpadek opatství a ztráta jeho vlivu.
Svatojakubská pouť Santiago de Compostela patřilo ve středověku spolu s Římem a Jeruzalémem ke třem hlavním poutním místům křesťanského světa. Opatství představovalo pro poutníky na cestě do Španělska klíčovou zastávku – před náročným přechodem oblasti Landes zde nacházeli potřebné zázemí, stravu i odpočinek. Z La Sauve pak pokračovali do Langoiranu, u Le Tourne překonali řeku Garonnu a v Belinu se napojili na hlavní tourskou trasu (Via Turonensis).
Pozvolný úpadek Opatství se později připojilo ke kongregaci exemptů a v roce 1667 přešlo pod správu maurinů. Roku 1665 však zasáhla areál silná bouře, která vážně poškodila střechy kostela, ložnice i refektář. V důsledku těchto škod se na konci 18. století zřítila zvonice. Zkázu dovršilo zemětřesení v roce 1759, které narušilo statiku kostela.
Během Velké francouzské revoluce byl majetek opatství zkonfiskován a rozprodán. V roce 1793 sloužily budovy jako věznice a roku 1809 se propadly kostelní klenby. Následujících 40 let se areál využíval jako kamenolom pro stavbu domů v obci La Sauve.
V roce 1837 zakoupil konventní budovy arcibiskup, který zde nechal zřídit jezuitskou kolej. Ta se později změnila na učitelský ústav. Roku 1910 však školu zničil požár a místo bylo opět opuštěno. Během první světové války (1914–1918) sloužily prostory jako malá polní vojenská nemocnice.
Roku 1960 převzal památku stát. Ministerstvo kultury zahájilo rozsáhlé konzervační práce a od otevření pro veřejnost spravuje areál organizace Centre des monuments nationaux.
Opatství v troskách Po sedm století byl opatský kostel v La Sauve-Majeure nejzářivějším architektonickým klenotem celého kraje Gironde. Poté, co Ústavodárné shromáždění roku 1789 vyhnalo mnichy, začaly budovy opatství na počátku 19. století nezadržitelně chátrat. Z památky se stal legální kamenolom; místní stavitelé, vápeníci a cestáři zde běžně těžili stavební materiál a opracované kvádry. Svou stopu zanechali i starožitníci, kteří při hledání cenných kusů odvezli řadu soch, jež jsou dodnes rozptýleny v soukromých sbírkách.
Ničení opatství zastavil až rok 1840, kdy bylo zapsáno na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.
Z klášterních budov dnes zbývají pouhé zříceniny. Nad zemí se tyčí pouze základy kapitulní síně a dvě stěny refektáře z roku 1295. Celý klášterní komplex, v němž roku 1231 žilo na sto mnichů (a v době největšího rozkvětu dokonce přes tři sta), prakticky zanikl.
Z kapitulní síně zbyl jen prostor vymezený nízkými sloupy s moderní dlažbou. Křížová chodba západně od síně mívala čtyři kryté galerie obklopující zahradu; dnes je patrný již jen její půdorys. V jižním prodloužení kapitulní síně se nacházel skriptorium, vyhrazené mnichům opisovačům a iluminátorům. V patře nad ním bývaly ložnice (dortoir), z nichž se dochovalo jen několik fragmentů. Z jídelny (refektáře) zůstala jediná stěna s gotickými okny ze 13. století.
Vlna vandalismu se v opatském kostele Panny Marie zastavila u svatyně. Téměř celá gotická část stavby padla za oběť zkáze, zatímco nejstarší, románská část zůstala částečně ušetřena. Rozebírání na stavební materiál unikly zdi severního transeptu, celý závěr kostela (s výjimkou kleneb hlavní apsidy) a jižní boční loď přiléhající ke zvonici.
Plán opatského kostela náhled|plán kostela Notre-Dame (Brutails, 1912) Kostel byl postaven na půdorysu latinského kříže. Tvoří jej hlavní loď o pěti klenebních polích s bočními loděmi, transept vedoucí do chóru a boční kaple. Z původního portálu se dochovalo jen minimum prvků, o jeho velkoleposti si však lze udělat představu díky rytinám ze 17. století, vzniklým ještě před postupným rozebíráním stavby.
Hlavní loď V prvním klenebním poli hlavní lodi se nachází studna a nika. V 17. století zde byly vyzděny dva mohutné bloky tvořící jakési oválné vstupní zádveří (tambur), které sloužilo jako podnož pro varhanní kůr. Na různých místech jsou do stěn vsazeny konsekrační medailony; z původních dvanácti osazených roku 1231 jich zůstalo šest.
Jižní boční loď V jižní lodi pocházejí křížové žebrové klenby druhého a třetího pole z gotického období 13. století, stejně jako věž se zvonicí na osmiúhelníkovém půdorysu. Páté pole je zaklenuto omítanou románskou křížovou klenbou z 12. století.
Apsida Apsida pochází z počátku 12. století a představuje nejstarší část celého kostela. Zahrnuje chór a přilehlé kaple, které si ponechaly původní valené klenby s půlkruhovým profilem. V chóru, jejž prosvětlují tři velká okna, se kdysi nacházel (dnes již zaniklý) náhrobek zakladatele kláštera, svatého Gérarda de Corbie.
Románská ikonografie kostela Panny Marie Následující informace vycházejí především z publikací L'imagerie romane figurée de La Sauve-Majeure a L'imagerie romane de l'Entre-deux-Mers. náhled|500px|centré|vyznačení umístění jednotlivých sochařskách prvků na plánu kostela V dnešní době se v kostele nachází přes 80 tesaných hlavic, které zdobí jak rostlinné ornamenty, tak figurální výjevy. Popis těchto prvků postupuje nejprve exteriérem – od západního průčelí podél severní strany stavby – a následně se věnuje interiéru ve stejném směru. Na závěr jsou uvedeny dekorativní prvky, které se již nenacházejí na svém původním místě (jsou uloženy v lapidáriu opatství, v jiných muzeích či v okolních kostelích).
Exteriér Popis venkovní sochařské výzdoby začíná u portálu západního průčelí a pokračuje přes severní stěnu hlavní lodi k severnímu rameni transeptu. Zakončen je u závěru kostela, konkrétně u obou severních absidiol, hlavní apsidy a dvou jižních absidiol. Jižní fasáda kostela neobsahuje žádné románské plastiky.
Západní průčelí Z původní románské výzdoby průčelí se dochovalo šest plastik, které lze slohově zařadit do poloviny 12. století (kolem roku 1150).
Ostění portálu Z celého portálu zůstala do současnosti pouze jediná hlavice. Její abakus (krycí deska) je dnes již zcela nečitelný, ačkoliv jej v roce 1851 dokázal Léo Drouyn ještě přesně nakreslit. Kalich hlavice zdobí jemný pletenec tvořený velkými oky s propletenými palmetami.
Vítězný anděl Severně od ostění portálu se v kaneluře nachází plastika vítězného anděla. Jde o tradiční ikonografické téma vítězství nad Zlem. Anděl je zde zobrazen zepředu, přičemž se zapírá jednou nohou, aby levou šlapal na dračí stvůru. Levá ruka a obličej se nedochovaly, v pravici však anděl patrně třímá kulatý kotouč – zřejmě posvěcenou hostii. Ta má věřícím připomínat, že právě díky ní mohou po andělově vzoru nad Zlem zvítězit.
Sochařskou výzdobu na pozicích č. 2 až 6 si lze prohlédnout z cesty vedoucí podél severní strany opatství (vně uzavřeného areálu).
Plastiky na severozápadním opěrném pilíři Nároží dvou románských opěráků na severu a západě zpevňují čtyři ustupující pilastry, jejichž spodní hrany jsou okosené a vyžlabené. V horní části každého žlábku (kanelury) je vytesán figurální motiv: na prvním vidíme podsaditého klerika s bodrým výrazem, který si spíná ruce na břiše a zpívá z plných plic (podobnou plastiku lze nalézt na římse chóru v kostele v Saint-Quentin-de-Baron); na druhém a třetím jsou zobrazeni dva savci (pravděpodobně psi); na čtvrtém, silně poškozeném erozí, sedí muž vlnící záhadným předmětem.
Severní okapová stěna Roku 1850 konstatoval pan Lacourrière, že severní stěna v úrovni druhého, třetího a čtvrtého klenebního pole je zcela zřícená; stály pouze spodní části prvního a pátého pole. První figurální výzdoba se nachází na románském opěráku pátého pole a zobrazuje motivy lvů se dvěma těly. Severní okno pak zdobí dvě tesané hlavice.
Tesané desky románského opěráku Opěrný pilíř je zdoben těsně pod římsou vlysem, který tvoří dvojice lvů se společnou hlavou (tzv. lvi bicorporis), v centrální části zády k sobě.
Na nároží je patrná společná hlava, k níž náleží těla na obou stranách. Stejný motiv se opakuje na všech třech stranách, identicky jako na hlavicích severní arkády presbytáře. Hříva tvořená řadami prstencových kadeří (tzv. lvi „achaimenidského“ typu) a dlouhý ocas rozprostřený do vějíře nad hřbetem jsou pro opatství La Sauve-Majeure typické. Tato výzdoba pochází již z první stavební fáze, pravděpodobně z původního opatského kostela z roku 1080. Dědictvím této tradice drobných reliéfů jsou tzv. metopy – tesané desky mezi modillony (ozdobnými konzolami) pod římsou. Ty lze spatřit i v dalších kostelech založených zdejšími mnichy, jako je například kostel Saint-Martin de Saint-Martin-de-Sescas (založen 1108), kostel Saint-Romain de Targon či kostel Saint-Martin de Camiac-et-Saint-Denis.
Severní okno