Ruské impérium neboli Ruská říše (, Rossijskaja imperija, v předreformní podobě ), běžně také carské Rusko, byl státní útvar pokrývající území Eurasie a část Severní Ameriky, který vznikl roku 1721 po skončení severní války a existoval do roku 1917, kdy byla po Únorové revoluci vyhlášena Ruská republika pod vedením prozatímní vlády.Swain says, "The first government to be formed after the February Revolution of 1917 had, with one exception, been composed of liberals." ; also see
Jednalo se o třetí územně nejrozsáhlejší říši v dějinách lidstva, která se ve svém největším rozsahu rozkládala na třech kontinentech – Evropě, Asii a Severní Americe a co do velikosti byla překonána pouze britskou a mongolskou říší. Vzestup Ruské říše se časově shodoval s úpadkem sousedních konkurenčních mocností: Švédské říše, Polsko-litevské unie, Persie a Osmanské říše. V letech 1812–1814 sehrála zásadní roli v porážce Napoleonových ambicí ovládnout Evropu a rozšířila své území na západ a na jih.
Dynastie Romanovců vládla Ruské říši od roku 1721 do roku 1762. Od roku 1762 do konce říše vládla jeho matrilineární větev patrilinearity německého původu – holštýnsko‑gotorpsko‑romanovské dynastie. Na začátku 19. století Ruská říše zaujímala území přes tři světadíly, od Severního ledového oceánu na severu k Černému moři na jihu, od Baltského moře na západě k Aljašce a severní Kalifornii v Americe na východě.In pictures: Russian Empire in colour photos , BBC News Magazine, March 2012. Se 125,6 miliony obyvatel zjištěných sčítáním lidu v roce 1897 měla v té době po říši Čching a Indii třetí největší populaci na světě. Stejně jako všechny říše i ruská měla velkou rozmanitost, pokud jde o ekonomiku, národnosti, jazyky a náboženství. V průběhu staletí zde bylo mnoho disidentských prvků, které rozněcovaly četné vzpoury a atentáty. Od 19. století byly přísně sledovány carskou tajnou policií a tisíce odpůrců carismu byly vyhnány na Sibiř.
Ekonomicky byla říše převážně zemědělského charakteru s nízkou produktivitou na velkých polnostech obhospodařovaných ruskými rolníky, známými jako nevolníci, kteří byli s půdou svázáni feudálním uspořádáním. Nevolníci byli osvobozeni v roce 1861, ale šlechta držící půdu si kontrolu zachovala. Ekonomika se pomalu industrializovala pomocí zahraničních investic do železnic a továren. Od 10. do 17. století vládla zemi šlechtická třída – bojaři a následně car.
Základy pro budoucí říši položil již car Ivan III. (1462–1505). Zdvojnásobil území svého státu, ukončil dominanci Zlaté hordy, zrekonstruoval moskevský Kreml a položil základy ruského státu. Car Petr Veliký (1682–1725) bojoval v mnoha konfliktech a rozšířil již tak obrovskou říši na významnou evropskou mocnost. Přesunul hlavní město z Moskvy do nového města Petrohradu, které mělo značný evropský ráz. Vedl kulturní obrodu, která nahradila některé tradiční a středověké sociální a politické způsoby, zvyky a pravidla moderním, vědeckým, evropským a racionálním systémem.
Za carevny Kateřiny Veliké (vládla 1762–1796) říše zažila zlatý věk; rozšířila území dobýváním, kolonizací a diplomacií a pokračovala v politice modernizace Petra Velikého dle západoevropských směrů. Car Alexandr II. (1855–1881) podporoval četné reformy, nejdramatičtěji v roce 1861 zrovnoprávněním všech 23 milionů nevolníků. Jeho politika ve východní Evropě zahrnovala ochranu pravoslavných křesťanů pod nadvládou Osmanské říše. Toto spojení vedlo v roce 1914 k vstupu Ruska do první světové války na straně Dohody, tedy Francie, Spojeného království a Srbska proti Německu, Rakousko-Uhersku a Osmanské říši.
Ruská říše fungovala jako absolutní monarchie na ideologické doktríně pravoslaví, autokracie a národnosti až do revoluce roku 1905, kdy byla ustavena de iure konstituční monarchie. Říše se zhroutila během únorové revoluce v roce 1917, hlavně v důsledku obrovských selhání vyplývajících z účasti v první světové válce. Carská rodina byla v roce 1918 zavražděna bolševiky, kteří před převzetím moci přinutili k emigraci, uvěznili nebo popravili mnoho aristokratů, což nakonec vyústilo k vytvoření v roce 1922 Svazu sovětských socialistických republik.
Roku 1897 činila rozloha impéria 22 800 000 km² (pro porovnání: dnešní Ruská federace zaujímá 17 075 200 km²), téhož roku zde žilo 125 640 021 obyvatel, z nichž přibližně polovinu tvořili Rusové. Říše byla rozdělena na 81 gubernií, 20 oblastí a 1 okruh (stav v roce 1914).
Územní vývoj
Moskevské velkoknížectví Přestože oficiálně se Rusko stalo říší (impériem) na začátku 18. století (1721) za vlády Petra I. Velikého, byla imperiální expanze součástí dějin předchozího státního útvaru, ze kterého Rusko vzešlo, Moskevského knížectví. Jeho vládci (nejprve knížata, posléze velkoknížata a nakonec carové) od počátku 15. století) zahájili od počátku 15. století dlouhodobou expanzivní politiku, díky které se z nevýznamného údělu stalo srdce Ruska. Za zvláště významnou je nutno považovat osobnost Ivana III. (1462–1505), který začal dobývat území staré dynastie Rurikovců, a Ivana IV. Hrozného (1533–1584). Oba rozšířili území Moskevské Rusi o severoruské městské státy, jako byl Veliký Novgorod a Pskov (Ivan III.) a o poslední území tatarských chanátů v Kazani (Ivan IV.) Astrachani a na Sibiři, odkud předtím byly na Rus pořádány nájezdy. Za vlády Ivana IV. také započala ruská kolonizace Sibiře. V roce 1639 stanuli Rusové u pobřeží Tichého oceánu a následně založili město Vladivostok. Rusko také do poloviny 19. století kolonizovalo a kontrolovalo severoamerickou Aljašku a část dnešní Kalifornie, kde byla založená ruská pevnost Fort Ross.
Vedle územní expanze byla pro vznik Ruska významná také dynastická prestiž, kterou Moskvě zajistil právě Ivan III. svatbou s byzantskou princeznou Sofií Palaiologovnou a přijetím dvojhlavého orla jako státního znaku a titulu cara (od slova Caesar = císař) v roce 1472. Na tuto imperiální tradici a zvláště ideologii Moskvy – třetího Říma navázal také Petr I. Veliký, který ruskou koncepci říše více pozápadnil.
17. století K nejvýznamnějším územním ziskům 17. století patřilo získání současné levobřežní Ukrajiny (historicky Malá Rus nebo Divoká Pole) její následné postupné připojení k Rusku jako Kyjevské gubernie. Tyto zisky ukazovaly novou orientaci Moskvy západním směrem, konkrétněji směrem k Polsku a k Pobaltí, jejichž strategický význam si ruští carové dobře uvědomovali.
Stranou nezůstávaly ani oblasti jihovýchodní kolem Černého moře, doposud kontrolované Osmanskou říší a jeho vazalským státem Krymským chanátem, což byl poslední pozůstatek mongolské expanze do Evropy. Kontrola nad Černým mořem a potažmo kontrola Bosporu a Dardanel se staly dalším z klíčových momentů ruské imperiální expanze od Petra I. Velikého až do roku 1917. Rusko postupně získalo kontrolu nad pobřežím Černého moře (dobytí Azova bylo první vlaštovkou) a svoji pozici v regionu upevnilo připojením Gruzie na počátku 19. století (1810). Gruzie přijala svrchovanost Ruského impéria výměnou za ochranu před tureckými nájezdy.
18. století V 18. století se Rusko významně rozšířilo směrem na západ. Za Petra I. Velikého a jeho nástupců bylo k Rusku zcela připojeno Pobaltí (dobyto na Švédsku, které s ruskem vedlo severní válku), za Kateřiny II. Veliké získalo Rusko východní oblasti Polsko-litevské unie (část Litvy, východního Polska a Běloruska) a také Krym po vítězném tažení Suvorova, s přilehlou částí zbylého území Krymského chanátu, kde založili významné přístavy jako Sevastopol, Cherson a Oděsa. Jako výsledek finské války proti Švédsku bylo v roce 1809 Rusko obsadilo a připojilo Finsko, které později získalo status velkoknížectví. Tím se ruská expanze směrem na Západ v podstatě zastavila.
19. století náhled||alt=|393x393pixelů náhled|upright=1.0|Ruská říše v roce 1914 Na začátku 19. století se Rusko stalo cílem Napoleonových mocenských ambicí, což vedlo k absolutnímu zničení celé Napoleonovy Grande Armée se 700 000 vojáky, tehdy nejpočetnější armády světa. Během odvetného tažení car Alexandr roku 1814 dobyl Paříž se svými evropskými spojenci, kteří přešli na jeho stranu po porážce Napoleona v Rusku.
Během 19. století se ruské teritorium rozšířilo ještě o několik oblastí: vedle Kavkazu a Zakavkazska se jednalo o Besarábii na úkor Turecka (1812) na jihu a jihozápadě, a dále o oblasti ve střední Asii (Chiva a Buchara připojeny v letech 1869–1885). Středoasijská expanze byla součástí ruské koloniální politiky a jeho velmocenského soupeření v regionu s Velkou Británií. Oblast Střední Asie a oblast kolem Kaspického moře umožňovaly přístup do Persie, Afghánistánu a odtud do britské Indie. Dále se Rusko snažilo o zakládání kolonií na vzdálenějších územích, tyto osady však neměly dlouhou životnost. Patří sem například Sagallo na Somálském poloostrově, Alžbětina pevnost na Havajském ostrově Kauai nebo Fort Ross v Kalifornii. Největší podíl na založení kolonií měla Rusko-americká společnost.
Úpadek Ruské říše Koncem 19. století dochází i v Rusku k nástupu kapitalismu. Ačkoliv Ruské impérium i nadále rostlo, již v průběhu 19. století se prohluboval jeho úpadek po vítězství konzervatismu v napoleonských válkách. Nízká míra vzdělanosti nižších vrstev obyvatelstva, absolutismus, zaostalost venkova a zemědělské výroby, následky nevolnictví, národnostní otázka a nacionalismus, a konečně obecně pomalá modernizace země, vedly k prohlubování vnitřní krize Ruska. Jedním z projevů krize byla porážka Ruska v krymské válce (1853–1856) proti spojeným armádám Británie, Francie, Turecka a Sardinie a prodej Aljašky Spojeným státům americkým (1868).
20. století Na počátku 20. století začaly sociálně-politické problémy, se kterými se Rusko potýkalo, eskalovat a Rusko se vydalo od nevolnictví k revolucím. Ruské impérium se ocitlo v hluboké sociálně-politické krizi, jejímiž hlavními jmenovateli byly sílící snahy především středních vrstev a dělnického hnutí o uvolnění režimu po předešlém zrušení nevolnictví carem Alexandrem II. a během občanské války následně eskaloval rostoucí odpor neruských národů (Poláci, Čuvaši, Litevci, Finové) proti stále agresívnější rusifikaci. Za tohoto stavu se Rusko střetlo s Japonskem v boji o vliv na Dálném východě a utrpělo v rusko-japonské válce (1904–1905) drtivou porážku. Ruský vliv na Dálném východě se zhroutil, ruské tichomořské loďstvo bylo rozdrceno (viz bitva u Cušimy) a velmocenská prestiž země upadla poprvé od napoleonských válek. Následné dvě ruské revoluce v letech 1905 a 1917 ukázaly na hlubokou krizi absolutismu a samoděržaví, despocie, tyranie, krutovlády (carský režim je považován za nejhorší té doby) a celého sociálního a politického uspořádání Ruska.
Poslední ranou byla pro Ruské impérium první světová válka, která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Poslední car Mikuláš II. nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy, země byla zaostalá, během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala. Oslabený carský režim padl ve víru druhé revoluce a rozvrácenou zemi nakonec, po letech občanské války, ovládli bolševici. Krátkou epizodou byl vznik Ruské republiky v roce 1917.
Politický systém
Gosudar-Imperátor náhled|upright=0.5|vlevo|Malý znak Ruského impéria náhled|upright=0.7|Moskva v roce 1908 náhled|upright=0.7|Korunovace Mikuláše II. ruským carem roku 1896 náhled|vpravo|Gubernie v západní části Ruska v roce 1910 Ruská říše zůstávala po celou dobu svojí existence absolutistickým státem, založeným na principu samoděržaví. I po revoluci 1905 a Říjnovém manifestu zůstával ruský car (neoficiální titul), resp. gosudar-imperátor absolutistickým panovníkem s neomezenou mocí. Princip samoděržaví vycházel částečně z byzantské tradice, ale odrážel také prvky východního despotismu. Znamenalo to v podstatě to, že gosudar-imperátor ve svých rukách držel veškerou výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, které potom delegoval na jemu podřízené orgány.