Vztah náboženství a těla je pevně zakořeněn v lidské kultuře. Podle publikace Náboženství a tělo „hrála náboženství nepominutelnou roli v procesu sociální konstrukce těla a sexuality.”
Socioložka Eleonóra Hamar uvádí tři teoretické perspektivy, kterými lze na vztah těla a náboženství z religionistického hlediska nahlížet. U prvních dvou vychází z díla Purity and Danger Mary Douglasové, v případě třetí vychází z textu Les techniques du corps Talala Asada.
Z první perspektivy můžeme nahlížet, co náboženství říká o těle. Tedy jaké kulturní představy o hodnotách a sociálních vztazích náboženství skrze rituál vyslovuje. Tato perspektiva zkoumá vztah náboženství k sexualitě, zdraví, nemoci, jídlu, přirozenosti či smrti. A zabývá se otázkami, jak se tento vztah prezentuje v náboženských symbolikách a praktikách. Z druhé perspektivy lze nahlížet metaforickou a symbolickou funkci těla, pomocí které náboženství sebe samo popisuje. Zde jde například o otázky, co mají různé tělesné praktiky vypovídat a vypovídají o transcendentnu, k němuž se člověk pomocí těla vztahuje. Hamar uvádí příklad obřízky jakožto smlouvy s Bohem nebo nošení šátku na důkaz zbožnosti. Z této perspektivy se také můžeme dívat na metaforickou a symbolickou funkci těla, kdy je například církev chápána jako tělo Kristovo. Z třetí perspektivy můžeme zkoumat, jakým způsobem je tělo nejrůznějšími nediskurzivními náboženskými praktikami formováno. Tato perspektiva zdůrazňuje, že náboženské tělesné praktiky nejen něco vypovídají o vztahu k tělu nebo o náboženství samotném, ale také jsou součástí náboženské zkušenosti. Jde o položení si otázky, jaké možnosti tělu náboženství přikládá, a tím formuje a určuje jeho způsob bytí. Zde se jedná zkoumání toho jak například „uvázání tfilin či sepnutí rukou zakládají na tělesné paměti modlitby.“
Tělo v křesťanství
Augustin z Hippo a korporealismus Augustin se potýkal s otázkou podoby Boha, respektive charakteru jeho bytí. Nedokázal uchopit představu něčeho, co nemá základ v nějaké hmotě. Zastával korporealismus, představu, že všechno, co existuje, existuje v hmotě a tedy je omezeno ostatní hmotou v prostoru. Materialistický náhled na svět byl v antickém světě běžný. Augustin byl navíc pravděpodobně ovlivněn manicheismem, náboženským hnutím, kterého byl po několik let součástí. Manicheismus věřil, že jsou v duších tvorů a rostlin zaklety částečky božího světla. Člověk tyto částečky měl vysvobodit přísnou askezí. Kyle Hodge uvádí, že v případě Augustina tedy vlastně nešlo o otázku vizuální představivosti, ale o otázku vztahu částí a celku, otázkou vztahu bytí a částí kosmu. Protože například z manichejských představ vyplývá, že cokoliv, co je v nějakém vztahu s hmotou, musím být nutně dělitelné či přímo rozděleno. Tato představa je ale v zásadním rozporu s křesťanským učením o Boží jednotě. Korporealistické představy Boha také značně komplikují otázku zla, jelikož by podle nich buď Bůh nebyl tam, kde je zlo, a tedy by nebyl všudypřítomný, nebo by by byl všudypřítomný, ale pak by musel obsahovat i zlo a nebyl by absolutně dobrý. Rozpor Augustinovi údajně pomohlo překlenout až studium platónské literatury a zahrnutí jejích myšlenek do představ o Bohu.
Tomáš Akvinský a jednota těla a duše Tomáš Akvinský člověka, „který se skládá z duchovní i tělesné substance“, chápal jako jednotu. Podle něj není možné redukovat lidskou přirozenost výhradně na materiální rozměr. O duši usoudil, že jde o netělesný princip života v živých jsoucnech, jehož působení se však v živých jsoucnech projevuje. Ve své Teologické sumě se zabývá tím, jak je duše s tělem sjednocena. Tělo je tělesem, kterému právě tento princip života (na rozdíl od neživých těles) přináleží. Skrze argument o nezávislosti intelektu na materiálu dochází Tomáš Akvinský k závěru, že je lidská duše (na rozdíl od té zvířecí) schopná existence nezávisle na těle, a je tedy nesmrtelná, respektive nemůže zaniknout sama od sebe, nýbrž jen Boží rukou. Duši bez těla však nelze nazývat člověkem ani osobou. Duše se nenachází na jednom místě v těle, neboť je formou „udílející bytí matérii.“
Myšlenka jednoty těla a duše je v opozici k platonismem motivované představě duše nezávislé na těle, na základě níž bylo tělo vnímáno jako pouhý nástroj.
Sexualita v křesťanství Křesťanství již od svých raných začátků přistupovalo k sexualitě podezřívavě. To bylo na jednu stranu způsobeno vlivem askeze, na druhou stranu se křesťané jakožto menšina v helénské kultuře vymezovali proti praktikám, jako byla prostituce či pederastie, jež byly touto kulturou většinově přijímány.
V teologii se mluví o „plodivém“ a „spojivém“ aspektu sexuality. Během historie byla těmto dvěma aspektům přikládána různá váha. Často byla sexualita zredukována jen na svou plodící funkci. V případě římskokatolické církve byla rovnocennost aspektu vzájemnosti v manželském sexuálním životě oficiálně uznána až II. vatikánským koncilem. Reformace zdůraznila aspekt „spojivý“.
Reference
Kategorie:Náboženství a kultura Kategorie:Lidské tělo