Augustin-Étienne Bourry, M.E.P. (27. prosince 1826 La Chapelle-Largeau – 1. září 1854 Arunáčalpradéš) byl francouzský římskokatolický duchovní, člen Společenství zahraničních misií v Paříži a mučedník. Katolická církev jej uctívá jako Služebníka Božího.
Život Narodil se 27. prosinxe 1826 v La Chapelle-Largeau.
Ve dvanácti letech se Augustin se svými spolužáky zúčastnil náboženského obřadu. Kněz z církevní školy La Chapelle-Largeau jim představil relikvie Jeana-Charlese Cornaye, misionáře ze Společenství zahraničních misií v Paříži, který zemřel jako mučedník. Dodal, že by byl šťastný, kdyby se některé z těchto dětí jednou stalo misionářem jako otec Cornay. Augustin Bourry později svěřil, že od toho dne toužil odpovědět na tuto výzvu.
Roku 1842 vstoupil na Collège de Saint-Maixent. Přestože měl ve škole vážné potíže, ředitel, který mu věřil, si ho tam ponechal a podporoval ho. V roce 1847 vstoupil do nižšího semináře v Montmorillonu, kde byl jeho spolužákem budoucí mučedník Théophane Vénard. I zde prožil čtyři obtížné roky. Patřil mezi nejslabší čtvrtinu studentů, a proto mu byl odepřen vstup do velkého semináře.
Zklamaný Augustin se na nějaký čas vrátil ke své rodině. Tváří v tvář obavám rodičů o jeho budoucnost však projevil velkou sebedůvěru a ujišťoval je, že se navzdory obtížím stane knězem. Jeho poněkud přehnaná zbožnost a téměř posedlá touha stát se misionářem však nakonec poškodily jeho zdraví. Mladík si ukládal tak přísná pokání, že mu jeho představený nařídil, aby je omezil a zmírnil. Podobně jako Terezie z Lisieux trpěl také skrupulemi.
Profesory semináře byl Augustin Bourry popisován jako tvrdohlavý, vášnivý, zbožný, uctivý a ohleduplný vůči svým představeným, ale zdrženlivý vůči spolužákům. S pomocí svého duchovního vůdce se nakonec dokázal osvobodit od svých skrupulí a posedlostí. Díky tomu mohl pokračovat ve studiu ve velkém semináři v Poitiers.
Společenství zahraničních misií Do hlavního města dorazil v červenci 1851 a byl okamžitě přijat misionáři, kteří tam již působili.
Jeho začátky v Paříži se shodovaly s obnovením pronásledování křesťanů v Asii: s mučednickou smrtí Augustina Schoefflera v Tonkinu a Jeana-Baptisty Vachala v Číně. Tyto události pouze posílily jeho touhu stát se mučedníkem. Jeho kněžské svěcení bylo odloženo. Na domácí politické scéně byl státní převrat z 2. prosince 1851, který provedl prezident republiky Louis Napoleon Bonaparte, budoucí Napoleon III., předzvěstí velkých politických změn. Zajímavostí je, že při jedné návštěvě Paříže byl pohoršen nahotou soch a obrazů. Dokonce považoval ty v kostele Le Madeleine za bezbožné.
Ačkoli jeho formace ve Společenství zahraničních misií v Paříži probíhala ve velmi přísném prostředí, Augustin Bourry se jí brzy přizpůsobil. Objevil význam radosti v duchovním životě: „Smutek je z tohoto místa navždy vyhnán. Kdyby se jednoho dne na tvé tváři objevila i jen trochu smutku a některý z představených by to viděl, okamžitě by si tě zavolal a vrátil by ses od něj tak veselý, jako bys nikdy nepoznal neštěstí.“ V zahradě semináře se naučil hrát karambol a pétanque. Tyto nové činnosti, i když se mohou zdát na první pohled nevýznamné, změnily jeho chování: stal se rozhodnějším a sebevědomějším a jeho aktivity odhalily schopnosti a intelektuální nadání, které dříve nebyly patrné.
Augustin byl přidělen na ošetřovnu, kde jeho povinností bylo starat se o dva nemocné misionáře. V květnu 1852 vypukla ve Společenství epidemie paratyfu a zcela ho zaměstnala.
Dne 5. června 1852 byl Augustin spolu s pěti dalšími seminaristy vysvěcen na kněze v katedrále Notre-Dame. Následující den ho představený požádal, aby se připravil na misii v Koreji, která patřila k nejnebezpečnějším. Augustin měl z tohoto určení velkou radost, ale jeho odjezd musel být odložen. Nakonec byl 28. července 1852 poslán do Tibetu, kde bylo křesťanství dosud zcela neznámé. Toto rozhodnutí bylo motivováno především jeho zkušenostmi zdravotníka. V této části světa se totiž šířily nemoci, které vyžadovaly naléhavou a vhodnou péči. Kmeny Aborů, Mishmiů a Tibeťanů, s nimiž se misionář Nicolas Krick setkával, takovou zdravotní péči velmi potřebovaly.
Z tohoto období pochází také jeho portrét pořízený fotografem, který Společenství poslalo jeho matce.
Misie v Tibetu
Příchod do Indie Dne 12. srpna 1852 se mnoho jeho farníků vydalo na cestu, aby se zúčastnili jeho odjezdu na misii, a Augustin Bourry byl tímto projevem pozornosti hluboce dojat. Spolu s dalšími členy Pařížského společenství zahraničních misií, kteří byli vysláni do Indie — Clovisem Bolardem, Françoisem Thirionem, Jeanem-Denisem Davidem, Françoisem-Xavierem Digardem a Charlesem Dalletem — jel vlakem do Bordeaux. Odtud se nalodili na loď Vallée-le-Luz. Augustin si s sebou vzal knihy v angličtině, hindustánštině a tibetštině, pušku a akordeon — věci, o které požádal Nicolas Krick, který už tehdy působil v severní Indii a odtud plánoval proniknout do Tibetu.
Loď Vallée-du-Luz zakotvila 4. listopadu 1852 u Mysu Dobré naděje. Plavba byla dlouhá a Augustin Bourry často trpěl mořskou nemocí, ale zároveň to pro něj byla příležitost sdílet život s lidmi, kteří byli církvi vzdáleni, zejména s námořníky, jejichž náboženská praxe byla téměř neexistující.
Dne 26. prosince 1852, po sto dvaceti čtyřech dnech na moři, Vallée-du-Luz konečně zakotvila v Puduččéri. Augustin zde poprvé poznal zemi i její tropické horko. Nahota místních obyvatel ho navíc, na rozdíl od soch a obrazů v pařížském kostele Madeleine, nepohoršovala, ale spíše se ho dotkla.
Dne 9. ledna 1853 znovu vyplul směrem do Čennaí, kde pobýval od 14. do 30. ledna. Dne 4. února 1853 dorazil do Kalkaty, kde byl dobře přijat mnichy. Poté pokračoval do Guváhátí, kde na něj čekal Louis Bernard, rovněž člen Pařížského společenství pro zahraniční misie. Krátce poté však onemocněl a několik dní musel zůstat upoután na lůžko.
Severní Indie Během dlouhého pobytu v Guváhátí mu Louis Bernard vyprávěl o obtížích, s nimiž se setkal při misii v Tibetu. Augustin velmi trpěl nejistými a skromnými podmínkami, ve kterých se misionáři v tomto městě v Assamu usadili. Ve své korespondenci zmiňuje vážné potíže s přizpůsobením se, zejména místnímu klimatu.
Dne 4. května 1853 si on a Bernard mysleli, že najdou Nicolase Kricka, který se stal představeným tibetské misie, v Nowgongu, městě v Madhjapradéši. V dopise je však Krick vyzval, aby se k němu připojili v Saikhoa. Augustin se proto 20. června 1853 vydal na cestu sám. Když 22. července dorazil do cíle, dozvěděl se, že Krick, jehož zdravotní stav byl stále znepokojivější, odjel do Nowgongu na léčení. Augustin se rozhodl zůstat na místě a vyčkat dalšího vývoje. Využil své samoty k prohloubení znalostí angličtiny a různých místních dialektů.
V listopadu 1853 se Krick, který se mezitím uzdravil, vrátil do Saikhoa spolu s Bernardem. Bourry dostal zprávu o jejich brzkém příjezdu na začátku následujícího měsíce a 10. prosince 1853 se tři muži konečně znovu setkali. Krick informoval své dva společníky, že je Společenství zahraničních misií požádalo, aby se připojili k jiné výpravě, která se snažila proniknout do Tibetu přes Čínu. O několik dní později začali Krick a Bourry připravovat novou expedici, která měla otevřít cestu do Tibetu, zatímco Bernard oba misionáře opustil a odešel na jih.
Krick, který byl prvním Zápaďanem, jenž vstoupil do Tibetu 5. ledna 1852, se snažil projít územím kmene Aborů, aby se vyhnul kmeni Mishmi. Vyjednávání s Abory však selhala a tato možnost se ukázala jako nemožná. Dne 19. února 1854 se oba misionáři rozhodli postupovat proti proudu Brahmaputry, což znamenalo projít územím Mishmiů. Po úspěšném najmutí průvodců začali stoupat do hor. Obtíže však byly tak velké, že 24. února 1854 museli změnit trasu, aby mohli ve výpravě pokračovat. Tato změna vyžadovala nosiče, kteří museli být zaplaceni.
Dne 10. května 1854 se Bourrymu podařilo odeslat dopis z jedné vesnice kmene Mishmi. Pro oba misionáře se obtíže stále zvětšovaly. Na jedné straně postupovali velmi pomalu a na druhé straně byly hrozby proti jejich majetku i životům tak velké, že bylo téměř nemožné přiblížit se k Tibetu. Dne 25. července 1854 další dopis obou misionářů informoval o jejich postupu. Dorazili do Oualongu; byli hladoví a nemocní. Oba kněží postrádali potřebné vybavení. Augustin žádal o nepromokavé boty a materiál, který by chránil jeho knihy před vlhkostí. Podmínky jejich cesty odporovaly všem hygienickým zásadám: například spali v domech místních obyvatel spolu s jejich slepicemi a prasaty.
Příchod do Tibetu a smrt Dva misionáři dorazili do tibetské vesnice Sommeu dne 29. července 1854. Navzdory své extrémní únavě napsali krátký dopis – poslední, který od nich byl obdržen – ve kterém oznamovali svůj příchod na tibetské území.
Augustin Bourry byl 1. září 1854 zavražděn členy kmene Mishmi spolu s Nicolasem Krickem. Motiv této vraždy není jasný. Existuje několik verzí: průvodci, kteří doprovázeli Kricka a Bourryho, tvrdí, že je kmenový náčelník Kaïsha zabil, když byli ve své chatě. Jiní hovoří o sporu kvůli prostěradlu, které Krick údajně nepředal při průchodu jeho územím.
Jakmile se zpráva o vraždě rozšířila, Angličané zahájili trestnou výpravu. Během této výpravy získali zpět osobní věci Kricka a Bourryho. Kmenový náčelník byl odsouzen k smrti, ale díky zásahu Louise Bernarda byl jeho trest změněn na doživotní vězení.
Výslechy odhalily, že pouze Bourry, který byl nemocný, byl v době vraždy uvnitř chaty. Krick byl naopak u břehu řeky, když byl do ní shozen. Přesné motivy náčelníka Kaïshi zůstávají pro vyšetřovatele nejasné: krádež, pomsta nebo nepřátelství vůči katolickému náboženství – všechny tyto tři možnosti jsou pravděpodobné.
Když se Společenství zahraničních misií v lednu 1855 dozvěděla o smrti dvou misionářů, její představitelé prosili biskupa z Kalkaty, aby udělal vše, co je v jeho silách, aby britská vláda nepodnikla odvetu ani politický zásah.
Skutečnost, že předměty patřící oběma kněžím byly v roce 1854 nalezeny v Tibetu, vedla Adriena Launaye, kněze a historika Společenství, k domněnce, že smrt obou řeholníků mohla být nařízena tibetskými úřady. Mezi lety 1852 a 1854 byly vztahy mezi Angličany a Tibeťany napjaté a Tibeťané prý považovali Kricka a Bourryho za Angličany. Tuto teorii částečně zpochybňuje Laurent Deshayes ve své knize Tibet (1846–1952), protože kmenový náčelník Kaïsha během výslechů nikdy Tibeťany nezmínil.
Proces svatořečení Proces byl zahájen 14. září 2019 v diecézi Miao. Do procesu uznání mučednictví byl zahrnut také otec Nicolas Krick.
Odkazy Reference
Externí odkazy The Hagiography Circle
Kategorie:Muži Kategorie:Služebníci Boží Kategorie:Francouzští římskokatoličtí duchovní Kategorie:Společenství zahraničních misií v Paříži Kategorie:Křesťanští mučedníci Kategorie:Misionáři Kategorie:Narození 27. prosince Kategorie:Narození v roce 1826 Kategorie:Narození v Nové Akvitánii Kategorie:Úmrtí 1. září Kategorie:Úmrtí v roce 1854 Kategorie:Úmrtí v Indii