náhled|Hindenburgova linie u Bullecourtu, 1920 Hindenburgova linie, Němci označovaná jako Siegfriedstellung, byla soustava německého obranného opevnění vybudovaná během první světové války v zimě 1916/1917 na západní frontě ve Francii. Táhla se přibližně od Arrasu na severu k oblasti u Laffaux poblíž Soissons na řece Aisne. V roce 1916 vyčerpaly německé síly na západní frontě bitvy u Verdunu a na Sommě, zatímco na východní frontě způsobila Brusilovova ofenzíva těžké ztráty rakousko-uherské armádě a donutila Německo převzít větší část fronty. Další zátěž pro německou císařskou armádu a válečnou ekonomiku představoval vstup Rumunska do války.
Nová obranná linie, vybudovaná za tzv. noyonským výběžkem, měla nahradit dosavadní frontu a předejít opakování opotřebovacích bojů na Sommě. Stažením na kratší linii a systematickým zpustošením opuštěného území (tzv. strategie spálené země) chtěli Němci zpomalit postup anglo-francouzské ofenzívy. Zkrácená fronta umožňovala její držení menším počtem vojáků a využívala moderní obranné principy, jako byla obrana do hloubky, rozptýlení jednotek, využití opačných svahů a důkladné maskování.
Současně Německo vsadilo na neomezenou ponorkovou válku a strategické bombardování s cílem oslabit průmyslový a logistický potenciál států Dohody, zatímco vlastním silám to mělo poskytnout čas na zotavení. Na počátku roku 1917 však Němci stále neměli na západní frontě dostatek sil k provedení rozhodující ofenzívy.
V rámci tzv. Hindenburgova programu z roku 1916 se německý průmysl snažil výrazně zvýšit produkci výbušnin, munice a zbraní. Výsledky však zůstaly za očekáváním a produkce se během zimy dostatečně nezvýšila. Ani další mobilizace civilního hospodářství prostřednictvím zákona o pomocných službách z roku 1916 nepřinesla dostatek pracovních sil pro válečnou výrobu.
Samotný ústup na Hindenburgovu linii (operace Alberich) probíhal od února do března 1917 a byl doprovázen rozsáhlým ničením infrastruktury i evakuací civilního obyvatelstva. Tento postup poškodil prestiž Německa v neutrálních zemích. Uvolněné německé jednotky byly následně přesunuty do klíčových úseků fronty, zejména do oblasti Aisny, kde Němci očekávali francouzský útok.
Hindenburgova linie byla v roce 1917 opakovaně napadána, například u Saint-Quentinu, Bullecourtu, na Aisně a u Cambrai. Definitivně prolomena byla až během spojenecké stodenní ofenzívy na podzim roku 1918.
Pozadí
Bitva na Sommě náhled|Polní maršál Paul von Hindenburg, 1914 V srpnu 1916 byly německé jednotky na Sommě vystaveny velkému tlaku. IX. záložní sbor byl při obraně Pozières rozprášen. Na frontu na Sommě bylo vysláno deset nových divizí a jedna další divize byla umístěna naproti britským pozicím. Pohyb za německou frontou byl ztížen neustálou anglo-francouzskou dělostřeleckou palbou, která dále zhoršovala nedostatek vybavení zpožděním dodávek po železnici a přerušením oprav silnic. Do konce srpna 1916 bylo 1068 z 1208 německých polních děl a 371 z 820 těžkých děl zničeno, ukořistěno či poškozeno nepřátelskou palbou, opotřebením nebo vadnou municí.Miles, W. (1992) . Military Operations, France and Belgium, 1916: 2nd July 1916 to the End of the Battles of the Somme. History of the Great War Based on Official Documents by Direction of the Historical Section of the Committee of Imperial Defence. Vol. II (Imperial War Museum & Battery Press ed.). London: HMSO. S. 228–231
Deficit dělostřelectva se jen pomalu zlepšoval díky plánu generála Maxe von Gallwitze, který navrhl centralizovat velení zbývajícího dělostřelectva pro palbu proti nepřátelským dělostřeleckým bateriím a také využít letadel ke zvýšení odhalování pozic těchto baterií. Letadla měla malý vliv na spojeneckou vzdušnou převahu, ale nakonec zvýšila přesnost a efektivitu německého bombardování.
Německá 2. armáda v polovině srpna 1916 postrádala posily, které by nahradily vyčerpané divize německé 1. armády. Proto byly plány na protiútok kvůli nedostatku vojáků opuštěny. Brusilovova ofenzíva v Rusku, vstup Rumunska do války a francouzská protiofenzíva u Verdunu způsobily přetížení německých sil.
Generál Erich von Falkenhayn, náčelník německého generálního štábu, byl 29. srpna 1916 odvolán a ve funkci jej nahradil polní maršál Paul von Hindenburg, jehož zástupcem se stal generál Erich Ludendorff. Oberste Heeresleitung nařídilo ukončení útoků u Verdunu. Stažená vojska byla vyslána do Rumunska a na frontu na Sommě. Dne 5. září 1916 velitelé západních armád vznesly požadavek na vybudování nové, kratší, obranné linie ve Francii. Velitelé západní fronty se 8. září 1916 setkali s Hindenburgem a Ludendorffem v Cambrai. Velitelům západní fronty bylo sděleno, že pro útočné operace nejsou k dispozici žádné rezervy, s výjimkou těch, které byly plánovány pro nasazení v Rumunsku. Generálporučík Georg Fuchs, jeden z velitelů sborů, doporučil vybudování obranné linie od Arrasu k Laonu, čímž by se fronta zkrátila o 40 km a uvolnilo by se tak deset divizí, které by mohly být spolu s dalšími jednotkami použity pro ofenzívu v Alsasku nebo Lotrinsku. Ludendorff kritizoval praxi držení pozic bez ohledu na jejich taktickou hodnotu a prosazoval, aby byly pozice v první linii drženy s minimálním počtem vojáků a ztracené pozice měly být získávány zpět protiútoky.Miles (1992). S. 423–424
Dne 15. září 1916 dostal Generalfeldmarschall Ruprecht, velitel severní skupiny armád, rozkaz připravit zadní obrannou linii. Práce na nové Siegfriedstellung začaly 23. září 1916. Po bitvě u Flers-Courcelette, která trvala od 15. do 22. září 1916, Hindenburg nařídil, že sommská fronta bude mít na západě přednost pro doplňování mužů i zásob. Do konce bitvy u Morvalu, která probíhala ve dnech 25. až 28. září 1916, neměl Ruprecht na Sommě k dispozici žádné rezervy. Během září Němci vyslali do britského sektoru dalších třináct nových divizí a pokračovali ve shromažďování všech dostupných vojáků. Německé dělostřelectvo vypálilo během bojů velké množství dělostřeleckých granátů a těžké munice, avšak debut tanků, porážka v bitvě u Thiepvalu, která se odehrála mezi 26. a 28. zářím 1916, a počet ztrát (září 1916 bylo pro německé armády nejnákladnějším měsícem bitvy na Sommě) byly pro německou morálku těžkou ranou. Dne 7. října 1916 očekával Ruprecht britský útok severně od řeky Ancre, ke kterému dle odhadů mělo dojít v polovině října a navíc se zhoršila i situace u Verdunu. Dne 19. října 1916 bylo vysílání posil od Verdunu na Sommu pozastaveno. Porážky jižně od Sommy způsobené francouzskou 10. armádou vedly k odvolání Bronsarta von Schellendorfa, náčelníka štábu 2. armády.Miles (1992). S. 455
Německá strategie v roce 1917
Hindenburgův program
náhled|Německý plakát z roku 1917 cituje projev císaře Viléma II. proti odmítnutí mírového návrhu spojenci Hindenburg s Ludendorffem požadovali vnitřní změny, které by doplnily jejich novou strategii. Němečtí dělníci měli být podrobeni zákonu o pomocné službě (Hilfsdienstgesetz), který od roku 1916 zavazoval všechny Němce ve věku mezi 16 a 50 lety k povinné službě. Nový program měl za cíl ztrojnásobit produkci dělostřelectva a kulometů a zdvojnásobit produkci munice a zákopových minometů. Expanze armády a produkce válečného materiálu způsobily zvýšenou konkurenci o pracovní sílu mezi armádou a průmyslem. Na začátku roku 1916 měla německá armáda k náboru 900 tisíc mužů a dalších 300 tisíc mělo dorazit v březnu, kdy byla povolána třída branců ročníku 1897. Armáda byla natolik přeplněna odvedenci, že se plánovalo demobilizovat starší ročníky zeměbrany a v létě Falkenhayn nařídil vytvoření dalších 18 divizí.Foley, R. T. "The Other Side of the Wire: The German Army in 1917". In Dennis & Grey (2007). S. 158–159
Nákladné bitvy u Verdunu a na Sommě byly pro německé divize mnohem náročnější a musely být střídány po pouhých několika dnech na frontové linii (na Sommě po přibližně 14 dnech). Větší počet divizí by mohl snížit zátěž na západní frontu a vytvořit přebytek pro ofenzívy na jiných frontách. Hindenburg a Ludendorff nařídili vytvoření dalších 22 divizí, aby se do začátku roku 1917 dosáhlo počtu 179 divizí. Muži pro divize zformované Falkenhaynem pocházeli ze zmenšených divizí. Divize se čtyřmi pěšími pluky byly zmenšeny na divize se třemi pluky, nikoliv celkovým navýšením počtu mužů. Muži pro divize, které nařídil zformovat Hindenburg a Ludendorff, měli pocházet z rozpuštěných týlových jednotek, ve skutečnosti by však většina musela proudit z řad rezervistů. Rezervy však již byly vyčerpány ztrátami způsobenými boji v roce 1916. Ačkoliv do rezerv přicházeli noví branci, se vzrůstajícím počtem divizí by nahrazování ztrát bylo čím dál obtížnější.
Povoláním rekrutů z ročníku 1898 začátkem listopadu 1916 se sice počet mužů v únoru 1917 zvýšil na 763 tisíc, ale větší armáda se stala neúnosnou. Ernst von Wrisberg, náměstek ministra pruského ministerstva války, zodpovědný za vytváření nových jednotek, měl vážné pochybnosti o moudrosti tohoto navýšení armády, ale Ludendorff ho přehlasoval. Německá armáda zůstávala na začátku roku 1916 dobře zásobena dělostřelectvem a municí, kdy na začátek bitvy u Verdunu shromáždila 8,5 milionu polních a 2,7 milionu těžkých dělostřeleckých granátů. Avšak během prvních dvou týdnů byly vypáleny čtyři miliony střel a německá 5. armáda potřebovala k pokračování v bitvě asi 34 vlaků s municí denně. Bitva na Sommě dále snížila německé zásoby munice a když byla pěchota vytlačena z předních pozic, zvýšila se její spotřeba při obranné palbě, která měla kompenzovat nedostatek jiných překážek.Foley 2007, S. 159–160.
Před válkou Německo dováželo dusičnany pro výrobu hnacích látek do střelných zbraní. Až objev Haberovy-Boschovy syntézy dusičnanů z atmosférického dusíku, ke které došlo před vypuknutím války, umožnil Německu vyrábět výbušniny i během blokády. Vývoj výrobního procesu a výstavba továren však vyžadovaly čas. Za Falkenhayna bylo získávání munice a zbraní k jejímu odpalování založeno na produkci hnacích látek, protože výroba projektilů bez dostatečné náplně hnacími látkami byla zbytečným plýtváním zdroji. Hindenburg a Ludendorff chtěli palebnou sílu, která by nahradila lidskou sílu, a tento Falkenhaynův princip ignorovali. Aby uspokojili stávající poptávku, chtěli Hindenburg s Ludendorffem výrazně zvýšit produkci hnacích látek. V červenci 1916 byl cílový objem produkce zvýšen, ale požadované množství se nikdy nemohlo vyrovnat zdvojnásobení až ztrojnásobení počtu dělostřelectva, kulometů a zákopových minometů.Foley 2007, S. 159–161
Průmyslová mobilizace potřebná k naplnění Hindenburgova programu zvýšila poptávku po kvalifikovaných pracovnících, kteří byli povoláni z armády nebo osvobozeni od branné povinnosti. Počet těchto pracovníků se na konci roku 1916 zvýšil na 1,64 milionu mužů. Do listopadu 1917 počet přesáhl dva miliony, z nichž byl více než milion považován za způsobilé pro službu na frontě. Požadavky Hindenburgova programu zhoršily krizi pracovních sil a omezená dostupnost surovin znamenala, že cíle nebyly splněny.Foley 2007, S. 160–161 Německá armáda od září 1916 do července 1917 vrátila do válečného hospodářství 125 tisíc kvalifikovaných pracovníků a osvobodila dalších 800 tisíc pracovníků od branné povinnosti.
Produkce oceli v únoru 1917 byla o 256 tisíc tun nižší než byla očekávaná produkce a produkce výbušnin byla o 1100 tun nižší než byl plán, což zvýšilo tlak na Ludendorffa, aby ustoupil k Hindenburgově linii.Feldman 1992, S. 271 Navzdory nedostatku se do léta 1917 zvýšil počet polních děl Westheeru z 5300 na 6700 a těžkých děl z 3700 na 4300, z nichž mnohé byly novějšími modely s vyšším výkonem. Každá divize také mohla mít 54 těžkých a 108 lehkých kulometů. Vyšší produkce nestačila k vybavení nových divizí, stávající divize, které stále měly dvě dělostřelecké brigády se dvěma pluky, ztratily jeden pluk a velitelství brigády. Oproti novému rozsahu vybavení měly britské divize na začátku roku 1917 64 těžkých a 192 lehkých kulometů a francouzské 88 těžkých a 432 lehkých kulometů.Foley 2007, S. 161–162