Antonij (světským jménem: Andrej Borisovič Bloom; 19. června 1914 Lausanne – 4. srpna 2003 Londýn) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a metropolita surožský.
Život Narodil se 19. června 1914 v Lausanne do rodiny pracovníka ruské diplomatické služby. Jeho otec Boris Bloom měl skotské kořeny a matka Xenie Nikolajevna Skrjabina byla sestrou skladatele Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Dětství prožil v Persii, kde byl jeho otec konzulem.
Po revoluci roku 1917 v Rusku byla rodina nucena emigrovat ze země, několik let se potulovala po Evropě a roku 1923 se usadila v Paříži.
Ve věku 14 let Andrej přečetl Evangelium a obrátil se ke Kristu. Byl aktivním členem Ruského studentského křesťanského hnutí a byl farníkem Trojsvětitelského podvorje v Paříži. Od roku 1931 zde sloužil jako ponomar.
Studoval na Sorbonnské fakultě biologie a medicíny.
Na počátku druhé světové války odešel na frontu jako armádní chirurg. Roku 1940 začal pracovat jako lékař v Paříži. Během okupace Francie se zapojil do francouzského odboje.
Dne 17. dubna 1943 byl postřižen na monacha se jménem Antonij na počest svatého Antonína Pečerského. Jako lékař působil do 27. října 1948, kdy byl metropolitou Serafimem (Lukjanovem) rukopoložen na jerodiákona. Kněžské svěcení přijal 14. listopadu téhož roku. Metropolita Serafim jej poslal do Spojeného království, aby převzal vedení anglikánsko-pravoslavného Bratrstva svatého Albana a Sergia.
Dne 1. září 1950 byl jmenován představeným chrámu svatého apoštola Filipa v Londýně.
Dne 7. ledna 1964 byl povýšen na igumena a 9. května 1956 na archimandritu. V prosinci 1956 se stal představeným londýnského chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice a Všech svatých.
V listopadu 1957 byl rozhodnutím Svatého synodu jmenován biskupem sergijevským a vikářem patriarchálního exarchátu Západní Evropy. Biskupská chirotonie proběhla 30. listopadu v Londýně. Světiteli byli metropolita Nikolaj (Jerjomin) a biskup Iakovos (Virvos).
V roce 1962 byl povýšen do hodnosti arcibiskupa a byl pověřen duchovní správou ruských pravoslavných farností ve Velké Británii a Irsku v čele nově zřízené surožské eparchie Ruské pravoslavné církve, založené 10. října 1962.
Jeho kázání přivedla do lůna pravoslavné církve stovky Angličanů.
Dne 14. ledna 1963 se stal patriarchálním exarchou Západní Evropy a 27. ledna 1966 byl ve funkci potvrzen a zároveň povýšen na metropolitu. V letech 1968–1975 byl členem Světové rady církví.
V letech 1972–1973 přednášel na Univerzitě v Cambridge. Dne 31. ledna 1983 mu Moskevská duchovní akademie udělila doktorát teologie honoris causa.
Často vystupoval v britském rozhlase a televizi. V ruské službě BBC se od roku 1983 účastnil týdenních pořadů s náboženským a duchovním obsahem (vysílaných v neděli).
Opakovaně navštěvoval SSSR, kde aktivně kázal a účastnil se setkání stejně smýšlejících lidí. Na místním soboru Ruské pravoslavné církve v červnu 1990 byl předběžně navržen jako dodatečný kandidát na patriarchální stolec; jeho kandidatura však byla odmítnuta předsedajícím prvního dne sněmu, metropolitou Filaretem (Denysenkem), protože navržený kandidát neměl občanství SSSR (což bylo podle stanov podmínkou pro kandidáty na patriarchu). Na témže sněmu byl předsedou sčítací komise, která zvolila metropolitu leningradského Alexije (Rüdigera).
Rozhodnutím vědecké rady Kyjevské duchovní akademie ze dne 24. září 1999 byl „za vynikající práce na poli teologie a jako projev hluboké úcty k jeho biskupským zásluhám ve prospěch svaté pravoslavné Matky-Církve“ udělen metropolitovi Antonijovi Surožskému titul doktora teologie honoris causa.
Během let svého působení ve Velké Británii vytvořil metropolita Antonij z jediného malého ruského farního společenství v Londýně celou eparchii. V eparchii se konaly přednášky, každoroční farní shromáždění, eparchiální sjezdy i setkání duchovenstva. Metropolita Antonij se aktivně účastnil církevního i společenského života a byl znám v mnoha zemích.
Jak v posledních letech jeho života, tak i po jeho smrti vycházely knihy s jeho rozhovory. Sám je však nepsal; šlo o redakčně upravené přepisy jeho promluv. Když mu jednou někdo přinesl knihu k podpisu, poznamenal: „Představte si, že vůbec netuším, co v té knize je.“
Poté, co byl v roce 1996 jmenován čestným doktorem Univerzitě v Cambridge, vyslovil myšlenku založit v Cambridge pravoslavný institut, který byl roku 1999 skutečně založen.
Po smrti metropolity Leontije (Bondara) v roce 1999, byl nejstarším biskupem Ruské pravoslavné církve od data biskupského svěcení.
Poslední rok jeho správy eparchie, 2002, byl poznamenán ostrými konflikty, zejména mezi biskupem Basilem (Osborne) a nově jmenovaným vikářem eparchie – biskupem Ilarionem (Alfejevem). V souvislosti s tímto konfliktem napsal metropolita Antonij otevřený dopis biskupovi Ilarionovi.
Na začátku roku 2003 podstoupil chirurgickou operaci, po níž 1. února 2003 podal žádost o odchod na odpočinek ze zdravotních důvodů. Dne 30. července 2003 byl rozhodnutím Svatého synodu Ruské pravoslavné církve zbaven správy surožské eparchie a uvolněn na odpočinek.
Zemřel 4. srpna 2003 v jednom z londýnských hospiců. Byl pohřben na hřbitově Brompton.
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Ruští lékaři Kategorie:Ruští teologové Kategorie:Narození 19. června Kategorie:Narození v roce 1914 Kategorie:Narození v Lausanne Kategorie:Úmrtí 4. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 2003 Kategorie:Úmrtí v Londýně