Antonin (světským jménem: Alexandr Andrejevič Granovskij; 21. listopadu 1865 Chorišky – 14. ledna 1927 Moskva) byl ukrajinský duchovní Ruské pravoslavné církve, biskup a později renovační metropolita moskevský.
Život Narodil se 21. listopadu 1865 ve vesnici Choryški Poltavské gubernie v rodině psalomščika.
Absolvoval Poltavské duchovní učiliště, po kterém byl přijat na Poltavský duchovní seminář. Roku 1887 nastoupil ke studiu na Kyjevskou duchovní akademii. Na akademii vynikal výbornými studijními výsledky, zvláštní pozornost věnoval studiu starověkých jazyků a byl ctižádostivý.
Dne 22. února 1890 byl postřižen na monacha se jménem Antonin a 25. února následujícího roku rukopoložen na jerodiákona. Kněžské svěcení přijal 17. června 1891. Po dokončení akademie byl jmenován asistentem inspektora akademie. Od roku 1892 dohlížel na Moskevské Donské duchovní učiliště.
Na všech svých postech se vyznačoval výstředním chováním a nesnášenlivou povahou, v důsledku čehož byl nucen často měnit místa služby. Metropolita Jevlogij (Georgijevskij) ve svých pamětech uváděl: „V moskevském Donském monastýru, kde nějaký čas žil jako správce duchovní školy, si pořídil medvídě; kvůli němu neměli mniši klid. Medvěd lezl do jídelny, vyjídal hrnce s kaší apod.“
Tím to ale nekončilo. Antonin si usmyslel, že bude na Nový rok konat návštěvy v doprovodu medvěda. Navštívil správce synodální kanceláře, nezastihl ho doma a zanechal vizitku „Jeromonach Antonin s medvědem“.
Pobouřený úředník si stěžoval K. P. Pobedonoscovovi. Bylo zahájeno vyšetřování. Antoninovi však bylo mnohé odpuštěno díky jeho mimořádným intelektuálním schopnostem.
Roku 1894 byl přemístěn jako správce Kyjevsko-Podolského duchovního učiliště. O dva roky později byl jmenován inspektorem Tulského duchovního semináře. O tomto období metropolita Jevlogij uvádí:
„V této funkci projevoval podivnou kombinaci nevázanosti a četnických sklonů. Zavedl na semináři nesnesitelný režim a držel jej v teroru; hluboko v noci na okrajích města vtrhával jako vichřice do bytů seminaristů, aby zjistil, zda všichni nocují doma, prováděl prohlídky truhel, vyšetřoval, jaké knihy čtou apod.
Zároveň však jeho osobní sluha zřídil ve městě cosi pohoršlivého, jakýsi „taneční podnik“, kde se scházela mládež obojího pohlaví.
Seminaristé to nevydrželi a rozhodli se s Antoninem skoncovat. Naplnili poleno střelným prachem a dali mu ho do kamen. Explodovala však jen kamna – Antonin byl zrovna pryč na obědě, což ho zachránilo.
Začalo vyšetřování, přijel revizor a temné záležitosti inspektora vyšly najevo… Měl být poslán do nějakého zapadlého monastýru na pokání, ale místo toho byl jmenován učitelem v chołmském semináři.“
Podle vzpomínek metropolity Jevlogije, tehdy archimandrity a rektora cholmského semináře, „bylo v něm cítit něco tragického, bezvýchodné duchovní utrpení. Pamatuji si, jak večer odcházel k sobě a, aniž by rozsvítil lampu, ležel celé hodiny ve tmě, a já jsem přes zeď slyšel jeho hlasité steny: óóóch… óóóch.“
Roku 1898 byl ustanoven rektorem Blagověščenského duchovního semináře s povýšením na archimandritu. Během působení v Blagověščensku se dostal do konfliktu s gubernátorem a po opuštění semináře odjel do Petrohradu.
V roce 1899 byl na základě vlastní žádosti převeden na místo staršího člena Petrohradského duchovně-cenzurního výboru. Jako cenzor nejenže propouštěl do tisku vše, co mu bylo předkládáno ke schválení, ale nacházel zvláštní potěšení v tom, že připojoval své schválení k literárním dílům zakázaným civilní cenzurou.
V roce 1902 mu byl udělen titul magistra teologie za disertaci „Kniha proroka Bárucha: Rekonstrukce“. Ve své práci se pokusil rekonstruovat ztracený hebrejský originál této knihy a využil k tomu její dochované texty v řečtině, syrštině (pešita), arabštině, koptštině, etiopštině, arménštině, gruzínštině a dalších jazycích. Na základě některých z těchto textů navrhl vlastní rekonstrukci hebrejského originálu.
V ruské biblistice nebyly jeho závěry přijaty jako definitivní, jejich hodnota je však uznávána.
Alexandre Benois charakterizoval Antonina během jeho působení v Petrohradě takto:
„Na mě zvlášť silný dojem udělal archimandrita Antonin z Alexandroněvské lávry… Ohromoval obrovskou postavou… přímo ďábelský obličej, pronikavé oči a černá, jako smola, ne příliš hustá brada. Ale neméně mě šokovalo i to, co tento kněz pronášel s nepochopitelnou otevřeností a přímo cynismem…
Hlavním tématem jeho rozhovorů bylo pohlavní soužití a hříšnost tohoto soužití, a Antonin nejenže nijak nepropadal vyzdvihování asketismu, ale naopak vůbec nepopíral nevyhnutelnost takového soužití a jeho různých forem.“
Účastnil se nábožensko-filozofických setkání v Petrohradě v letech 1901–1903, kterých se účastnilo mnoho představitelů inteligence.
Biskupská služba Od 2. března 1903 byl biskupem narvským, vikářem petrohradské eparchie. Do biskupského stavu byl povýšen z iniciativy metropolity Antonije (Vadkovského), který si ho cenil pro jeho vzdělanost a vědeckou práci a všemožně ho podporoval.
Zastával liberální politické názory. V roce 1905 byl členem komise pro vypracování pravidel o svobodě tisku, kde se vyslovil pro úplnou, a ničím neomezenou svobodu tisku a úplné zrušení veškeré cenzury.
Po 17. říjnu 1905 (po vydání Říjnového manifestu) přestal při připomínání cara používat titul „samoděržavnější“.
V „Novém čase“ zveřejnil článek o spojení zákonodárné, výkonné a soudní moci jako o pozemské obdobě Boží Trojice.
Téhož roku pod jeho patronátem vznikl „kroužek 32 kněží“, do něhož patřili stoupenci renovacionistických reforem v církvi.
Po konci revoluce 1905–1907 byl za tyto aktivity 8. února 1908 penzionován a „kroužek“ byl rozpuštěn.
Žil v Sergijevě pustyni. Pracoval na studii Knihy Přísloví, která však nebyla publikována.
Dne 22. prosince 1913 byl jmenován biskupem vladikavkazským a mozdokským, ale 5. ledna 1917 byl kvůli onemocnění leukémií penzionován. Pobýval v Blagověščenském monastýru v Moskvě.
Během Místního soboru Ruske pravoslavné církve v letech 1917–1918 chodil po Moskvě v roztrhaném podrasníku (řeholní oděv), při setkání se známými si stěžoval, že na něj zapomněli, a někdy dokonce přespával na ulici na lavičce.
Jak se uvádí v knize „Obrysy dějin ruské církevní smuty“, „žije na odpočinku v Zaikonospasském monastýru (na Nikolské ulici), slouže liturgii uprostřed chrámu, četl eucharistické modlitby nahlas, ustavičně měnil a přetvářel bohoslužbu, každého dne ji upravoval jinak“.
V roce 1921 mu patriarcha Tichon zakázal výkon duchovenské služby kvůli liturgickým novotám a dalším svévolným počinům.
Renovacionismus Účastnil se činnosti Komise pomoci hladovějícím („Pomgol“) – v tomto období se sblížil s některými významnými bolševiky, včetně Michaila Kalinina.
V dubnu 1922 byl znalcem (expertem) v soudním procesu ve věci odporu proti zabavování církevních cenností v Moskvě. Účelem expertizy bylo zjistit, zda zabavování posvátných nádob z chrámů zasahuje do náboženského cítění věřících.
Kategoricky prohlásil, že takové zabavení by nemělo náboženské city narušovat, protože kánony zakazují pouze používání posvátných nádob k osobním účelům, avšak v době národního neštěstí je možné a nutné je prodat, aby se zachránili hladovějící.
Později se tato expertiza biskupa Antonina stala jedním z podkladů pro jedenáct rozsudků smrti v této kauze.
Podal žádost o milost pro všechny odsouzené, avšak pět z nich bylo popraveno zastřelením. Mnozí věřící považovali Antonina přímo za viníka jejich smrti. On sám si naopak přičítal zásluhu na záchraně šesti odsouzených.
Po odvolání patriarchy Tichona z církevní správy v květnu 1922 se stal jedním z vůdců renovačního hnutí; byl prvním biskupem, který renovacionisty podpořil. Od května 1922 do 26. června 1923 byl předsedou Nejvyšší církevní správy, které se stalo řídícím orgánem nového hnutí. Dne 1. července 1922 mu nová církevní správa udělila právo nosit kříž na klobuku.
V srpnu 1922 založil vlastní organizaci nazvanou „Svaz církevní obnovy“, která soupeřila s další renovační skupinou – „Živou církví“.
V srpnu 1922 založil vlastní organizaci nazvanou „Svaz církevní obnovy“, která soupeřila s další obnoveneckou skupinou – „Živou církví“.
V cirkulární poštovní a telegrafické zprávě náměstka Genricha Jagody a Terentije Děribase ze dne 4. října 1922 je obsažen pokyn „v žádném případě nepodporovat skupinu biskupa Antonina, která se snaží zachovat mnišskou instituci a prohloubit religiozitu“.
V květnu 1923 předsedal církevnímu sněmu a jako první z biskupů podepsal rozhodnutí o zbavení patriarchy Tichona jeho církevní hodnosti (patriarcha toto rozhodnutí neuznal).
Dne 22. června byly na žádost na zasedání moskevské eparchiální rady činy Antonina (Granovského) prohlášeny za „zradu a odpadnutí od církve“. Bylo rozhodnuto požádat renovační Nejvyšší církevní vedení, aby jej „odvolalo z funkce předsedy rady a zbavilo jej titulu moskevského metropolity“. Následující den byl metropolita Antonin (Granovskij) odvolán z funkce předsedy Nejvyšší církevní správy a nahrazen metropolitou Jevdokimem (Meščerským). Stalo se tak proto, že plány OGPU počítaly se sjednocením renovacionistů a tichonovců pod vedením biskupa poslušného sovětské moci.
Hlava Svazu církevní obnovy Dne 26. října 1923 se oficiálně vzdal titulu metropolity a prohlásil, že v církvi by měly existovat pouze tři stupně duchovenstva – biskupové, kněží a diákoni.
Nespokojil se s tím a biskup Antonin složil mitru s prohlášením, že už nikdy nebude používat tento „marnivý symbol lidské pýchy“.
Zřekl se také biskupského pláště a nahradil jej jednoduchým mnišským, stejně jako biskupský sakkos, který nahradil felonem.
Ze znaků biskupské důstojnosti si ponechal pouze panagii, žezlo a omofor, protože je považoval za symboly s mystickým a duchovním významem. Zrušil rovněž slavnostní obřad biskupských uvítání a oblékání.
Jak psali Krasnov-Levickij a Šavrov v „Obrysech dějin ruské církevní smuty“, „ať se později od renovacionistů jakkoli distancoval, ať je jakkoli haněl a tupil – v očích lidu zůstával přece jen renovacionistou — a to určilo k němu negativní a zaujatý postoj mas. Právě díky tomu Antonin zůstal stranou velkého lidového hnutí, které zachvátilo církev po osvobození patriarchy v létě 1923“.
Zůstal jen s malým počtem přívrženců: s několika sty věřících sdružených v komunitě v bývalém Zaikonospasském monastýru, a také s malými komunitami v Leningradě, Vladimirské a Charkovské gubernii.
Největší komunitou Svazu církevní obnovy (SCO) byla moskevská obec soustředěná přímo kolem Antonina: dvoupatrový chrám byl vždy naplněn modlícími se a biskup Antonin měl mnoho posluchačů a obdivovatelů.
V Leningradě tvořili renovační komunitu stoupenci protopresbytera Ivana Jegorova („Obec spojení náboženství a života“), přijatí 2. července 1923 do SCO, a zbytky komunity Jevgenije Belkova, přijaté v roce 1925.
Po určitou dobu (asi půl roku) komunita užívala chrám Proměnění Páně na Litejném prospektu.
V Charkově byl vůdcem místního SCO protopresbyter Konstantin Smirnov – podle Krasnova-Levického a Šavrova „jediný významný církevní činitel a mimořádně talentovaný člověk, který se připojil k Antoninovi“.
Ve vladimirské eparchii se k SCO připojilo několik venkovských farností – centrem „Obnovy“ byla vesnice Vorogovo a představený vorogovského chrámu sv. archanděla Michaela Vasilij Lebeděv byl vůdcem SCO na území eparchie.
Dne 15. dubna 1924 vydal patriarcha Tichon znovu dekret o zákazu duchovenské činnosti a o předání Antonina církevnímu soudu.
SCO (Svaz církevní obnovy), vedený Antoninem, zašel v cestě liturgických novot v církvi nejdále. Skupina biskupa Antonina podrobila revizi pravoslavnou bohoslužbu a v určité fázi byl v chrámu SCO dokonce z oltáře odstraněn oltář.
Tyto uspěchané a často ne zcela důsledné novoty však úspěch neměly. Jak psali Krasnov-Levickij a Šavrov „antoninovské reformy, prováděné pro lid, si nenacházely cestu k lidovému srdci – a bez toho byly zbytečným a podivným výstřelkem, který někdy působil až cirkusově“.