Bělorusko, plným názvem Běloruská republika, bylo období běloruského státu od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 do první parlamentní volby konaných v roce 1995, v nichž zvítězil Alexandr Lukašenko a země zahájila cestu k totalitě.

V letech 1991 až 1995 nemělo Bělorusko žádnou oficiální ústavu, která by se odlišovala od sovětského systému, neboť se z velké části opírala o vládní struktury zděděné po Běloruské sovětské socialistické republice. Toto období bylo rovněž poznamenáno politickým napětím mezi bývalými členy Běloruské komunistické strany (KPB) a reformisty, kteří se většinou ztotožňovali s Běloruskou lidovou frontou.

Dějiny

Srpnový puč, jenž se odehrál v roce 1991, byl podpořen místní organizací Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v Běloruské sovětské socialistické republice. Když však puč selhal, předseda Nejvyššího sovětu Nikolaj Dementěj, jenž zároveň zastával funkci prvního tajemníka Komunistické strany Běloruska, byl donucen odstoupit ze své funkce. To vedlo ke zvolení vědce Stanislava Šuškeviče novým předsedou Prezídia Nejvyššího Sovětu, který sice byl členem KSSS, ale nebyl přímo spojen s aparátem. Kromě toho byl již dříve známý svou kritikou sovětské vlády pro ignoraci černobylské havárie.

Dne 25. srpna 1991 vyhlásila Běloruská sovětská socialistická republika nezávislost na Sovětském svazu a stala se Běloruskou republikou. Byla znovu zavedena bílo-červeno-bílá vlajka spolu s erbem Pahonia. Komunistická strana Běloruska byla zakázána, stejně jako jí nadřazená Komunistická strana Sovětského svazu.

V roce 1994 byla přijata ústava, čímž skončilo období mezi BSSR a moderním Běloruskem.

Černobylská havárie Černobylská havárie zůstávala v běloruské politice hlavním tématem po celá devadesátá léta. Po rozpadu Sovětského svazu musel běloruský stát roku 1991 vypracovat vlastní politiku pro řešení následků této katastrofy a v souvislosti s tím i zřídit výzkumné instituce, které by tuto politiku podložily odbornými poznatky. Na konci devadesátých let Černobyl zmizel z povědomí veřejnosti, a tím pádem i z politické diskuse v zemi.

Politický systém Vzhledem k tomu, že mnoho politických struktur Běloruska bylo s výjimkou struktur komunistické strany převzato ze sovětské éry, státním zřízením Běloruska v letech 1991 až 1995 byla parlamentní republika, v níž funkci úřadujícího hlavy státu zastával předseda Nejvyšší rady. Tuto funkci zpočátku zastával sociální demokrat Stanislav Šuškevič, později ji však převzal Mečislav Gryb, proruský konzervativec spojený s Nejvyšší radou. Oficiální hlavou vlády byl předseda vlády, jenž byl jmenován ještě za existence Sovětského svazu.

Na počátku roku 1992 požádala Běloruská lidová fronta vládu o předčasné volby, Nejvyšší rada však tuto žádost zamítla s odůvodněním, že došlo k masivním nesrovnalostem, ačkoli k tomu nepředložila žádné důkazy. Jako ústupek opozici byly parlamentní volby naplánovány na březen 1994. Neschválení volební reformy však vedlo k nejisté situaci ohledně konání voleb. Obavy vyjádřené jinými zeměmi, včetně Spojených států, ohledně pokračujících odkladů nových voleb byly převážně konzervativní Nejvyšší radou odmítnuty jako „zasahování do běloruských záležitostí“.

Ekonomika Na rozdíl od ostatních postsovětských států zaznamenal běloruský průmysl zpočátku méně výrazný pokles, a to díky tomu, že velká část vlády se zdráhala přijmout šokovou terapii. Bělorusko také převzalo 4,13 % dluhu Sovětského svazu, který později převedlo na Rusko výměnou za sovětský majetek.

Zahraniční vztahy Na počátku 90. let 20. století vedlo Bělorusko velmi rozporuplnou zahraniční politiku, což bylo způsobeno četnými konflikty mezi jednotlivými složkami státní moci. Tehdejší ministr zahraničních věcí Petr Kravčanka z nacionalistického hlediska vznesl nároky vůči sousední Litvě, zatímco Stanislav Šuškevič tyto nároky odmítal a snažil se zajistit zachování stávajících hranic země. Polsko-běloruská státní deklarace, podepsaná v říjnu 1991, ukončila běloruské nároky na polské území a uklidnila obavy malého nacionalistického hnutí polského iredentismu. Země také navázala přátelské vztahy se Západem, které vyvrcholily návštěvou amerického prezidenta Billa Clintona v Minsku dne 15. ledna 1994.

Obyvatelstvo +Obyvatelstvo Běloruska podle etnických skupin v roce 1989 Etnické skupiny Sčítání lidu 1989 Počet % Bělorusové 7 904 623 77,9 Rusové 1 342 099 13,2 Poláci 417 720 4,1 Ukrajinci 291 008 2,9 Židé 111 975 1,1 Arméni 4 933 0,1 Tataři 12,436 0,1 Romové 10 762 0,1 Azerové 5 009 0,1 Litevci 7 006 0,1 Ostatní 43 635 0,4 Celkem 10 151 806

Pravoslaví bylo (a stále zůstává) hlavním náboženstvím v Bělorusku. Na počátku 90. let se s pravoslavím ztotožňovalo 60 % Bělorusů. Ke katolictví se hlásilo na počátku 90. let asi 8 až 20 % obyvatelstva, přičemž se odhaduje, že 25 % z nich tvořili etničtí Poláci. Tento údaj zahrnuje také Běloruskou řeckokatolickou církev. V roce 1990 působilo v Bělorusku asi 350 protestantských společenství.

Lidská práva Organizace Freedom House ve své zprávě za období 1992–1993 zařadila Bělorusko do kategorie „částečně svobodné“ a mezi kritizované body uvedla mimo jiné přetrvávající státní vlastnictví sdělovacích prostředků a politické konflikty bránící reformám.

Odkazy Poznámky

Reference

Kategorie:Dějiny Běloruska 20. století Kategorie:Postsovětské státy Kategorie:Zaniklé státy Východní Evropy Kategorie:Státy a území vzniklé roku 1991 Kategorie:Státy a území zaniklé roku 1994