Katedrála svatého Petra v Poitiers ( ) je římskokatolická gotická katedrála nalézající se ve francouzském městě Poitiers v departementu Vienne v regionu Nová Akvitánie). Je sídelním kostelem poitierského arcibiskupství a od roku 1912 má status basilica minor. Ačkoliv je v rámci města známější Kolegiátní kostel Notre-Dame-la-Grande (Poitiers), katedrála je díky svým rozměrům největší církevní stavbou v Poitiers a dominantou městského panoramatu.

Stavba byla zahájena po roce 1150 z iniciativy místního biskupa a kapituly, k vysvěcení došlo roku 1379. Architektonicky náleží k tzv. anjouovské gotice (typické použitím silně vypouklých kleneb na čtvercovém půdorysu). Svým uspořádáním se třemi loděmi o téměř stejné výšce se řadí mezi halové kostely. Průčelí se dvěma nedokončenými věžemi vykazuje vlivy gotiky severní Francie.

V interiéru se dochovaly chórové lavice ze 13. století a soubor figurálních vitráží z 12. a 13. století. Mezi nimi vyniká okno s výjevem Ukřižování, které je považováno za jeden z vrcholů středověkého sklářského umění ve Francii.

Historie

Raná katedrála Současná gotická stavba stojí severně od místa, kde se nacházela původní antická katedrála svatého Hilaria, která zanikla. Na současném místě byla katedrála poprvé postavena v roce 839.

Původní raně křesťanská katedrála stála západně od baptisteria svatého Jana, v těsné blízkosti tehdejších galorománských hradeb. Její základy byly odhaleny během archeologických výzkumů v roce 1986. Na současném místě vznikl nový chrám v roce 839 díky podpoře císaře Ludvíka I. Pobožného a do konce tisíciletí byl pravděpodobně několikrát přestavován. Roku 1018 budovu spolu s velkou částí města zničil požár. O šest let později ji nechal obnovit a rozšířit Vilém V. Akvitánský, hrabě z Poitou a vévoda akvitánský. Významným milníkem v dějinách chrámu byl rok 1078, kdy se zde konal poitierský koncil. náhled|Archeologické vykopávky před baptisteriem, kolem roku 1900.

Současná katedrála Základy dnešní stavby byly položeny krátce po polovině 12. století z iniciativy místního biskupa a svatopetrské kapituly. Na financování se kromě církve podílela pravděpodobně i vévodkyně Eleonora Akvitánská se svým manželem, anglickým králem Jindřichem II. Plantagenetem, a také samotní věřící. Výstavba trvala velmi dlouho; k definitivnímu vysvěcení chrámu došlo až 17. října 1379.

Stavba katedrály probíhala v sedmi etapách. Jelikož se nepostupovalo podle jednotného předem daného plánu, vykazuje architektura řadu dodatečných úprav a změn koncepce. Původní záměr v duchu anjouovské gotiky s vypouklými klenbami začal v průběhu prací působit archaicky. Snaha o modernizaci vzhledu však narážela na technická omezení daná již hotovými částmi stavby.

K zásadním změnám v projektu došlo na počátku 13. století během páté stavební fáze. Klenba hlavní lodi byla v úseku od křížení až k západnímu závěru zvýšena z 23 na téměř 28 metrů. To si vyžádalo i úpravu provizorních střech, aby loď získala jednotné zastřešení všech tří lodí.

Výstavba začala od dvou východních klenebních polí a jižního ramene transeptu. Klenby z této nejstarší fáze mají mohutná žebra bez svorníků (podobně jako v raně gotickém deambulatoriu baziliky Saint-Denis). Ve srovnání s blízkým kolegiátním kostelem Notre-Dame-la-Grande v Poitiers však již představovaly zrod nového slohu. Směrem k západu se žebra postupně zjemňují a okna přecházejí k paprskovité gotice (gothique rayonnant). Západní průčelí pochází převážně z druhé třetiny 13. století, zatímco věže byly dokončeny až na počátku století šestnáctého.

Pozdější dějiny Stoletá válka: V roce 1346 katedrálu vyplenila anglická vojska hraběte z Derby. Hugenotské války: Roku 1562 chrám poškodili hugenoti. O sedm let později, během obléhání města, ostřeloval admirál de Coligny závěr katedrály z dun; stopy po dělových koulích jsou na zdivu patrné dodnes. Požár 1681: O vánočních svátcích zničil oheň varhany a poškodil rozetu. Ta byla v roce 1687 obnovena v bohatším, dekorativnějším stylu podle vzoru severní rozety pařížské katedrály Notre-Dame. Věž nad křížením: Původní sanktusník se zvony byl opakovaně zasahován bleskem. Přestože se věřilo, že zvuk zvonů blesky zahání, po mnoha nákladných opravách byla věž v roce 1737 raději snesena. Velká francouzská revoluce: V letech 1793–1795 sloužila katedrála jako „Chrám Rozumu“. Biskupský stolec byl obnoven v roce 1801.

Roku 1912 udělil papež Pius X. katedrále čestný titul basilica minor.

Význam a funkce Jako katedrála je tento chrám sídelním kostelem biskupa, v němž se nachází jeho stolec (cathedra). Až do Velké francouzské revoluce v roce 1789 zajišťovala bohoslužby a každodenní modlitbu hodin katedrální kapitula. Kanovníci měli po určitou dobu také pravomoc volit nového biskupa v době uprázdněného stolce (sede vacante). Vzhledem k tomu, že kapitulu spolu s pomocným personálem, kaplany a kleriky tvořily desítky osob, byl kladen velký důraz na prostorný chór a vysoký počet chórových lavic.

Hlavní loď byla vyhrazena pro velké obřady a dvě každoroční synodální shromáždění. Tato setkání byla zásadní pro chod rozsáhlé diecéze, která v době výstavby současné katedrály zahrnovala více než 1200 farností.

Po revoluci se katedrála stala farním kostelem, ale již roku 1801 zde bylo biskupství obnoveno. V roce 2002 bylo Poitiers povýšeno na arcibiskupství, čímž se stavba stala katedrálou arcibiskupskou. Poitierská církevní provincie dnes zahrnuje diecéze Angoulême, Limoges, La Rochelle a Saintes a Tulle.

Popis náhled|Půdorys katedrály. Katedrála je vybudována na půdorysu rozlehlého obdélníku s nevýrazně vystupujícím transeptem (příčnou lodí). Vnitřní prostor je rozdělen na tři klenební pole v chóru a čtyři pole v hlavní lodi.

Rozměry Následující údaje vycházejí z měření opata Charlese-Augusta Aubera publikovaných v roce 1849 a z novějších údajů Claude Andrault-Schmittové:

Celková vnější délka: 96,40 m Vnitřní šířka u západního průčelí: 34,40 m Vnitřní šířka u východního závěru: 30,40 m Šířka hlavní lodi (mezi pilíři): 10,50 m Šířka bočních lodí (mezi pilíři): 9,50 m Délka transeptu: 58 m Rozměry kaplí v transeptu: 14 × 12,70 m Vnější šířka západního průčelí (včetně věží): 46 m Výška klenby východně od transeptu: 23 m Výška klenby hlavní lodi (od křížení k západu): 27,90 m Výška klenby bočních lodí (od křížení k západu): 23,50 m Věže: Severní věž (výška nad náměstím): 32 m Jižní věž (celková výška včetně střechy a fiál): 40 m Rozeta: průměr 9 m Varhany: Výška kůru (tribuny): 10 m nad podlahou Rozměry varhanní skříně: výška 14 m, šířka 9,70 m

Terén v okolí katedrály je výrazně svažitý; celkový výškový rozdíl mezi patou východního závěru v ulici Ste-Croix a úrovní katedrálního náměstí na západě činí 4,50 metru.

Exteriér Katedrála je postavena v duchu anjouovské gotiky. Průčelí s rozetou a třemi portály završenými vimperky však vykazuje silný vliv gotické architektury severní Francie. Monumentální sochařská výzdoba v hlubokém reliéfu zobrazuje v několika úrovních výjevy Posledního soudu.

Vzhledem k dlouhé době výstavby a četným změnám v projektu zaujímá stavba v rámci vývoje gotické architektury izolované postavení – kombinuje prvky rané gotiky s nastupujícími moderními směry své doby.

Závěr katedrály (chevet) náhled|Závěr katedrály Katedrála má plochý závěr tvořený rovnou stěnou o výšce 39 metrů bez opěrných oblouků. V rámci Francie jde o vzácné řešení, které se kromě Poitiers vyskytuje pouze u katedrál v Laonu a Luçonu. Na zdivu jsou dodnes patrné stopy po dělostřelecké palbě z roku 1569, kdy město obléhala protestantská vojska admirála de Colignyho.

Lodě a plášť budovy Stavba je kryta masivní sedlovou střechou o celkové ploše přes 5500 m² břidlice. Namísto obvyklého opěrného systému s oblouky nesou váhu konstrukce mohutné opěráky.

Na severní straně lodi se nachází portál svatého Michala z doby kolem roku 1180. Je vyzdoben pásem figurálních hlavic. Na levé straně jsou vyobrazeni mudrci u krále Heroda a jejich cesta do Betléma, doplnění scénami Vraždění neviňátek a Útěku do Egypta. Pravá strana zobrazuje Zvěstování, Josefův sen, Klanění mudrců a Navštívení Panny Marie. Tyto sochy jsou cenné svou plasticitou a expresivitou, která stírá hranice mezi románským a gotickým uměním.

Západní průčelí náhled|Celkový pohled na západní průčelí Průčelí, zasazené mezi dvě věže, pochází z poloviny 13. století. Dominuje mu rozeta o průměru 9 metrů, jejíž kružba připomíná jižní rozetu pařížské katedrály Notre-Dame.

Centrální portál: V tympanonu je ve třech pásech zachycen Poslední soud. Mrtví vstávají z hrobů, archanděl Michael váží duše a odděluje vyvolené od zatracených, kteří končí v tlamě netvora Leviatana. Kristus jako soudce ukazuje své rány, doprovázen Pannou Marií, svatým Janem a anděli s nástroji umučení. Archivolty jsou zaplněny postavami Starého a Nového zákona. Levý portál (Mariánský): Zobrazuje Smrt (Zesnutí) Panny Marie a její Korunování. Postavy kolem lůžka vynikají elegancí, jemnou modelací drapérií a důstojnými postoji. V horní části žehná Kristus své matce, kterou korunují andělé. Pravý portál (svatého Tomáše): Zasvěcení svatému Tomášovi je v gotickém sochařství vzácné. Kromě tradiční scény Nevěřícího Tomáše zde reliéf zpracovává Zlatou legendu, podle níž měl apoštol postavit nebeský palác pro indického krále. Výjev zdůrazňuje, že pravý palác je duchovní, nikoliv materiální. Archivolty zdobí postavy andělů, ozbrojených svatých a podobenství o moudrých a pošetilých pannách.

Sochařská výzdoba z poloviny 13. století svou kvalitou plně soupeří s významnými katedrálními celky v Paříži, Remeši či Bourges. Horní galerie a štít jsou novogotickým doplňkem z 19. století.

Druhou úroveň průčelí otevírá velká centrální rozeta o průměru devíti metrů.

Galerie a štít středového pole jsou naproti tomu novogotickými doplňky pocházejícími z 19. století.

Interiér Architektura katedrály svatého Petra je typickým příkladem halového kostela, kde je výška klenby v hlavní lodi i v bočních lodích téměř shodná. Stavba nemá žádné boční ani významné osové kaple.

Hlavní loď Interiér tvoří tři lodě, které se navzájem staticky zajišťují (protitlakem). Jelikož nad hlavními arkádami chybí triforium i pás horních oken (bazilikální osvětlení), veškeré světlo do prostoru proniká pouze skrz sdružená okna v obvodových zdech.

Stěny jsou v celé délce lemovány souvislým pásem arkád, které nesou úzkou průchozí chodbu (ochoz). Tento ochoz je zdoben četnými modilliony (ozdobnými konzolami) a pilíře obchází lomenými pasážemi. V podlaze ochozu jsou zapuštěny kotevní šrouby, přičemž kovové táhla jsou vzájemně propojena.

V tloušťce plochého závěru jsou vyhloubeny tři polokruhové apsidy, které uzavírají jednotlivé lodě.

Nezvyklá výška bočních lodí v kombinaci s vypouklými klenbami anjouovského typu umožňuje specifický rozptyl světla, kterému byl přisuzován teologický význam. Postupné zvyšování a rozšiřování prostoru směrem od východu k západu navíc umocňuje perspektivní efekt. Zajímavostí je, že v částech kleneb nad podhledem (v prostoru krovu) stavitelé zazdili velké keramické nádoby, které slouží ke zlepšení akustiky (tzv. akustické nádoby).

Labyrint náhled|vlevo|Kresba labyrintu na stěně katedrály svatého Petra v Poitiers. V hlavní lodi napravo od oltáře se ve výšce očí nachází do kamene vytesaný labyrint ve tvaru stromu o průměru necelého metru. Pravděpodobně jde o připomínku původního velkého labyrintu, který se kdysi nacházel na podlaze. Strom zde slouží jako christologický symbol – „strom života“ přinášející spásu. Cesta v tomto labyrintu nevede do prázdného středu, nýbrž k rozcestí (ontologickému uzlu), které odkazuje na koloběh života: příchod a odchod, smrt a vzkříšení, přechod z temnoty ke světlu.

Transept náhled|Středověké malby v jižním transeptu. Severní a jižní rameno příčné lodi mají skromné rozměry a postrádají portály. Klenby s kruhovými okny (okuly) spočívají na hlavicích s rostlinnými motivy. Obě ramena jsou opatřena ochozem s balustrádou z 18. století.