náhled|Budova Nejvyššího soudu USA Lochner v. New York 198 U.S. 45 (1905) je klíčové rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1905. Nejvyšší soud v něm došel k závěru, že zákon, který nastavoval maximální pracovní dobu pekařů, narušuje jejich smluvní svobodu, ztělesněnou ve čtrnáctém dodatku k Ústavě USA (dle kterého lze svobodu omezit jen na základě spravedlivého procesu).
Pozadí případu New York, jeden ze států USA, vydal v roce 1895 zákon zvaný Bakeshop Act (pekárenský zákon), který vzhledem k těžkým podmínkám v pekárnách v tehdejší době nastavoval maximální pracovní dobu pekařů na 10 hodin denně nebo 60 hodin týdně. Joseph Lochner, německý imigrant a provozovatel pekárny ve městě Utica ve státě New York, ve své pekárně zaměstnával pouze jednu skupinu pekařů, která večer zadělala těsto, poté v objektu pekárny přespala a ráno začala péct. Doba spánku byla započítávána do pracovní doby a zaměstnanci za ni byli placeni. Tím ovšem týdenní pracovní doba pekařů v jeho pekárně přesáhla 60 hodin a porušoval tím zákon. Lochner byl za toto porušení zákona pokutován na základě rozhodnutí soudu v letech 1899 a 1901, v druhém případě odmítl pokutu zaplatit a byl zatčen. Proti rozhodnutí soudu se odvolal, nicméně u newyorských soudů nebyl úspěšný, dovolal se tedy k Nejvyššímu soudu USA.
Řízení u Nejvyššího soudu a rozhodnutí U Nejvyššího soudu Lochnera zastupoval Henry Weismann, dřívější aktivista za práva pekařů, který lobboval za vydání zákona Bakeshop Act a který později, poté co si pořídil pekárnu, změnil na věc názor. Soud dal Lochnerovi za pravdu a uznal, že zákon Bakeshop Act je v rozporu s Ústavou USA, protože narušuje smluvní svobodu pekařů, ztělesněnou ve čtrnáctém dodatku k Ústavě USA (dle kterého lze svobodu omezit jen na základě spravedlivého procesu, respektive principu substantive due process). Vyšší pracovní doba pekařů by mohla být omezena jedině v případě, kdyby bylo prokázáno, že je to nutné pro ochranu veřejného zdraví. Rozhodnutí soudu ovšem bylo těsné, shodlo se na něm pět soudců, čtyři byli proti.
Rozhodnutí je doplněno disentním stanoviskem soudce Olivera Wendella Holmese mladšího, které se stalo jedním z nejznámějších disentních stanovisek v dějinách Nejvyššího soudu USA. Holmes v něm kritizuje soudce, kteří dali za pravdu Lochnerovi, protože se podle něj při rozhodování řídili více kapitalistickým ekonomickým principem laissez faire než právními principy, jelikož stát v mnoha případech již tehdy očividně smluvní svobodu omezoval, a nikým to nebylo shledáno protiústavním.
Následky Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Lochner v. New York bylo ve své době shledáno značně kontroverzním, příliš stranícím zaměstnavatelům. Bylo prvním rozhodnutím v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která shledávala zákony na ochranu zaměstnanců protiústavními. Období, kdy Nejvyšší soud vydával tato rozhodnutí, proto bývá zpětně označováno jako Lochnerova éra. Skončilo až rozhodnutím West Coast Hotel Co. v. Parrish z roku 1937, ve kterém soud došel k závěru, že zákony stanovující minimální mzdu protiústavní nejsou. Paradoxní je, že Lochnerova éra se překrývá s dobou, kdy se v USA sociální práva bouřlivě rozvíjela, s tzv. pokrokovou érou a později i s obdobím velké hospodářské krize.Philips, Michael J. (2001). The Lochner Court, Myth and Reality: Substantive Due Process from the 1890s to the 1930s.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Případy Nejvyššího soudu USA