Virtuální muzeum sovětských represí v Bělorusku

Virtuální muzeum sovětských represí v Bělorusku () je nekomerční projekt orální historie historiků a dalších vědců z Běloruska. Vznikl jako virtuální muzeum a zabývá se sovětskými represemi v Bělorusku.

V roce 2007 zahájila běloruská strana Křesťanská demokracie kampaň s názvem „Pokání“. V rámci kampaně se začala setkávat s bývalými vězni táborů, zaznamenávat jejich vzpomínky a shromažďovat materiály na téma represe. Virtuální muzeum, které zachycuje část běloruských dějin, která je většinou vyloučena ze současné běloruské oficiální historiografie, vzniklo roku 2014. Partnery projektu jsou Konrad Adenauer Foundation a the Belarusian Oral History Archive project.

Projekt analyzuje mýty sovětské propagandy a podává chronologii represí v Bělorusku. Ty začaly s bolševickou revolucí roku 1917 a potlačením protibolševické opozice. Od 20. do poloviny 30. let se režim vypořádal s církví, inteligencí a zavedl násilnou kolektivizaci zemědělství aby eliminoval "kulaky" jako třídu. Řadu lidí popravil nebo vyhnal ze země. Nejhorší období se datuje od rezoluce politbyra běloruské komunistické strany o "Antisovětských elementech" vydané roku 1937, kterým začaly masové popravy prováděné NKVD a tisíce lidí byly odsouzeny k dlouhým trestům v pracovních lágrech. Roku 1937 byli jako "špioni" pozatýkáni etničtí Poláci v Bělorusku a 14 034 jich bylo popraveno. Roku 1938 stihl podobný osud etnické Litevce.Virtuální muzeum sovětských represí: Represe 1935-1939

Čistky v řadách inteligence pokračovaly nepřetržitě od roku 1922 pro podezření ze sympatií s národní demokracií. Roku 1930 bylo v procesu s „Unií pro osvobození Běloruska“ zatčeno 108 osob a 89 falešně obviněno a odsouzeno. Ti, kteří byli osvobozeni, byli znovu zatčeni roku 1937. V letech 1931-1932 bylo zatčeno a uvězněno 800 lidí z různých zemědělských výzkumných ústavů (Lidový komisariát zemědělství BSSR, Výzkumný zemědělský ústav, Vitebský veterinární ústav). NKVD označila za kontrarevoluční organizace „Unii rolníků“ nebo „Běloruské národní centrum“ a v letech 1932-1933 v inscenovaných procesech dostalo tresty několik desítek lidí z vědeckých ústavů, z toho 26 rozsudků smrti a desítky dalších skončily v pracovních lágrech. Více než 100 běloruských spisovatelů bylo vězněno, někteří popraveni. V letech 1937-1938 bylo uvězněno 2 570 příslušníků inteligence během akce proti "protisovětskému podzemnímu hnutí v BSSR". V letech 1936-1941 se represe dotkly téměř 45 000 důstojníků Rudé armády, z toho 279 bylo uvězněno v Bělorusku. Podrobně se represemi proti běloruským intelektuálům zabývá VasilevskajaVirtuální muzeum sovětských represí: VasilevskajaВасілеўская Н. Масавыя рэпрэсіі інтэлігенцыі // Палітычныя рэпрэсіі на Беларусі ў XX стагоддзі: Матэрыялы навукова-практычнай канферэнцыі. V noci z 29.-30. října 1937 popravila NKVD v minském vězení více než 100 příslušníků běloruské inteligence.Virtuální muzeum sovětských represí: Elity

Při tažení režimu proti církvi bylo z celkem 4 016 církevních činitelů 560 popraveno a 2 289 posláno do pracovních lágrů. Z původních 1445 pravoslavných kostelů, 704 synagog a dalších 148 kostelů a kaplí zbyly roku 1938 pouze dva kostely. Vybavení kostelů včetně zvonů bylo konfiskováno a mnohé byly přeměněny na venkovské schůzovní místnosti nebo sýpky. Do roku 1939 byla uzavřena většina katolických kostelů a ve zbývajících chyběli kněží. Do konce 30. let bylo zlikvidováno všech 89 společenství protestantských církví. Židovské synagogy byly uzavřeny a jejich majetek uloupen, hebrejština byla zakázána. Tzv. Běloruská autokefální církev byla kompletně zlikvidována jako „špionážní a kontrarevoluční organizace“.Virtuální muzeum sovětských represí: Církev

Represe národnostních menšin začala ihned po ustavení sovětské moci. Roku 1923 zřídil lidový komisariát speciální komisi „Асобая камісія па чыстцы транспарту ад усялякага падазронага элемента і агентаў польскай, латвійскай, літоўскай, румынскай і фінскай нацыянальнасцяў“, která okamžitě propustila občany jiné než běloruské národnosti ze zaměstnání. V letech 1929–1931 bylo ze západní hraniční zóny vyhnáno 1360 polských rodin. V nejhorších dobách stalinských čistek v letech 1937-1938 byly v operacích proti Němcům, Polákům a Litevcům pozatýkány tisíce lidí a 18 684 z nich dostalo doživotní tresty vězení. S anexí západního Běloruska v září roku 1939 docházelo k masovým deportacím národnostních menšin, které probíhaly až do roku 1941.Virtuální muzeum sovětských represí: Národnosti

Prvním represivním orgánem který bolševici zřídili pro boj s kontrarevolucí, byla Čeka. Její pravomoci byly roku 1922 přerneseny na součást NKVD, tzv. Lidový komisariát pro interní záležitosti (GPU) a později se vyčlenila jako OGPU, podřízená přímo Všesvazovému výboru lidových komisařů Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Mezi lety 1921–1929 uvěznily orgány Čeka-GPU-OGPU více než 1 milion občanů. 10. července 1934 byl usnesením ÚV KSSS zřízen Všesvazový lidový komisariát vnitřních věcí NKVD SSSR. Součástí NKVD bylo také Hlavní ředitelství nápravně pracovních táborů a osad (Gulag). Ve svazových republikách byla vytvořena republiková NKVD. S vytvořením NKVD SSSR byl zorganizován zvláštní orgán, který dostal právo bez soudu „administrativně deportovat, uvěznit v pracovních táborech až na pět let a deportovat mimo SSSR“.

Vojenská rada Nejvyššího soudu SSSR a vojenské tribunály, které soudily nejtěžší zločiny proti státu, prováděly soudní praxi v uvedených případech pod přímým dohledem nejvyšších rozhodovacích orgánů, tj. předem byly vypracovány seznamy odsouzených s již určeným trestem, které byly schváleny direktivně shora. V letech 1937–1938 Stalin schválil 383 takových seznamů sestavených NKVD pro 44 465 odpovědných stranických, sovětských, komsomolských, vojenských a hospodářských pracovníků. Naprostá většina z nich byla odsouzena k trestu smrti. V letech 1937–1938 fungoval mimosoudní orgán NKVD – tzv. Trojka, v případě Poláků tzv. Dvojka, který ve zkráceném řízení rozhodoval o trestech smrti nebo deportaci do Gulagu na 8 až 10 let. V rámci tzv. „Operace na potlačení příslušníků polské vojenské organizace v SSSR“ se na seznamy dostalo 106 666 Poláků, z nichž 84 471 dostalo trest smrti.Virtuální muzeum sovětských represí: Represivní orgány

Deportace intelektuálů zahájil Lenin již roku 1922 a ustanovil zvláštní Komisi pro vyhoštění při NKVD. Od roku 1924 měl ODPU právo vyhostit podle vlastního uvážení až na tři roky společensky nebezpečné osoby z míst, kde žily, se zákazem dalšího pobytu v těchto, ale i v řadě dalších oblastí, nebo je vyhostit do určitých oblastí pod přísným dohledem místního DPU. V určitých případech stanovil vyhoštění mimo SSSR. Deportace probíhaly také během násilné kolektivizace v letech 1929–1932. Na dubnovém plénu ÚVKS Běloruska roku 1930 bylo konstatováno, že mimo BSSR bylo deportováno asi 40 000 lidí. Během další vlny boje proti „kulakům“ roku 1931 bylo z BSSR deportováno více než 100 000 rolníků na Ural, Sibiř a do Kazachstánu. Tato operace byla dokončena až po válce roku 1952, kdy stát deportoval dalších 4 223 rolníků a členů jejich rodin. Další vlna masového vystěhovávání začala připojením západního Běloruska k BSSR v září 1939. V důsledku nuceného přesídlení bylo v tomto období ze západních oblastí BSSR vyhnáno asi 100 tisíc lidí. Uprchlíci, kteří se v roce 1939 ocitli v západním Bělorusku, především Židé, kteří zde hledali útočiště před nacistickou okupací, byli během zvláštní operace roku 1940 deportováni do vzdálených oblastí SSSR. Po válce režim posílal do vnitřního exilu v odlehlých oblastech SSSR zejména disidenty.Virtuální muzeum sovětských represí: Deportace

První koncentrační tábory byly zřízeny pro zajatce z 1. světové války. Bolševická koncepce výchovného působení, jejímž základem byla výrobní práce vedla k dalšímu rozvoji tohoto typu vězeňských zařízení. Dogmata ideologie a chronický nedostatek státních prostředků zároveň diktovaly hlavní organizační úkol – místa výkonu trestu odnětí svobody měla být soběstačná. Velké pracovní tábory, které patřily do systému ODPU SSSR, bylo nařízeno zřizovat v odlehlých a řídce osídlených oblastech a zároveň rozšiřovat stávající tábory. Počátkem roku 1935 byla všechna místa výkonu trestu odnětí svobody v SSSR soustředěna pod správu jednoho lidového komisariátu – NKVD. Běžnou praxí a přípustnou metodou výslechu bylo fyzické mučení, které Stalin schválil roku 1939. V BSSR existovalo 33 vyšetřovacích a zadržovacích věznic s limitem 16 945 míst, v nichž bylo do 10. června 1941 umístěno 26 237 vězňů. Po vypuknutí války byli vězni eskortováni pěšky do vnitrozemí SSSR. Podle oficiálních statistik se GULAG k 1. březnu 1940 skládal z 53 táborů, 425 nápravně pracovních kolonií a 50 kolonií pro mladistvé a bylo v něm vězněno 1 668 200 lidí, v roce 1941 už 2,3 mil. lidí.

V Minsku byl první pracovní tábor zřízen roku 1920. V roce 1941 bylo v Bělorusku 24 nápravně pracovních kolonií, z toho 3 zemědělské, 7 průmyslových, ostatní byly speciální stavební. V roce 1941 v nich bylo 8544 vězňů. Kromě toho existovaly 4 pracovní kolonie pro mladistvé s limitem 350–400 osob v každé z nich. V době masivního zatýkání v letech 1937-1938 byla většina odsouzených odesílána do vzdálených oblastí SSSR po trasách Vitebsk–Leningrad–Petrozavodsk; Vitebsk–Vologda–Archangelsk; Minsk–Moskva–Vladimir–Kirov–Syktyvkar; Mogilev–Brjansk–Voroněž–Kujbyšev; Gomel–Černigov–Zaporoží; Minsk–Moskva–Omsk–Novosibirsk–Krasnojarsk–Norilsk; Minsk–Moskva–Čita–Jakutsk–Magadan–Kolyma atd. Počty takto potrestaných už nelze zjistit.Virtuální muzeum sovětských represí: Pracovní tábory

Na konci války bylo v Bělorusku 31 věznic s kapacitou 12 027 osob. Po odsouzení byli vězni umisťováni do pracovních táborů mimo Bělorusko (SIBLAG, Sevvostlag a další). Vězeňský systém SSSR řešil zejména výrobní problémy a ještě v 60. letech si v pracovních koloniích odpykávalo trest 99,7 % odsouzených k trestu odnětí svobody. V 70. a 80. letech byli umisťováni do tzv. politických zón: zvláštních nápravných kolonií nebo do věznic, kde byly síťové sbory se zvýšeným dohledem, zejména disidenti a bojovníci za lidská práva.Virtuální muzeum sovětských represí: Vězení

Důležité místo v systému boje proti opozici v SSSR zaujímala soudní psychiatrie. Za autoritářského režimu byly nestandardní názory, hodnocení, kritika vlády hodnoceny jako duševní anomálie. Politické zneužívání psychiatrie se stalo častější ve 30. letech 20. století. První vězeňská (speciální) nemocnice v SSSR, Kazaňská vězeňská psychiatrická nemocnice NKVD SSSR, byla využívána k politickým účelům. Psychiatrické nemocnice vznikaly ve 30. letech 20. století z iniciativy A. Vyšinského. Zvláštní místo v represivním systému získala kriminální psychiatrie v 60. až 80. letech 20. století, kdy boj proti disentu získal charakter individuálního pronásledování jednotlivých členů ze strany KGB. V roce 1966 byla vybudována speciální psychiatrická nemocnice v Minsku. Obětí kriminální psychiatrie se v Bělorusku od konce 60. let stal běloruský disident Michas Kukabaka a také lidskoprávní aktivisté, například publicista a historik Anatol Sidarevič, literární kritik a kosmolog Vjačeslav Zajcev, básník a lékař Ales Navrocký, vedoucí minského lékařského institutu U. Mirončyk.Virtuální muzeum sovětských represí: Kriminální psychiatrie