Balkán (, , a Balkan, , , a Балкан, , ) je geografický a historický název území na Balkánském poloostrově v jihovýchodní Evropě s různými geografickými a historickými definicemi. Region je pojmenován podle Balkánských hor, které se táhnou napříč Bulharskem. Balkánský poloostrov omývá na západě Jaderské moře, na jihozápadě Jónské moře, na jihu Egejské moře, na východě turecké úžiny a na severovýchodě Černé moře. Severní hranice poloostrova je vymezena různě. Nejvyšším bodem Balkánu je Musala (2 925 metrů) v pohoří Rila v Bulharsku.
Koncept balkánského poloostrova vytvořil německý geograf August Zeune v roce 1808, který mylně považoval Balkánské hory za dominantní horský systém jihovýchodní Evropy, táhnoucí se od Jaderského moře po Černé moře. Termín Balkánský poloostrov byl v 19. století synonymem pro Rumélii – části Evropy, které byly v té době provinciemi Osmanské říše. Šlo spíše o geopolitickou než geografickou definici, která se dále prosazovala při vytváření Království Jugoslávie na počátku 20. století. Definice přirozených hranic Balkánského poloostrova se neshoduje s technickou definicí poloostrova; proto moderní geografové odmítají pojem balkánského poloostrova, zatímco historici obvykle diskutují o Balkáně jako o regionu. Termín získal pejorativní význam související s procesem balkanizace, který pochází z období rozpadu balkánské části osmanské říše na malé nezávislé národní státy. Pojem balkanizace se obvykle používá ve významu rozpadu, roztříštěnosti, rozštěpení a nestability. Alternativní termín používaný pro region je jihovýchodní Evropa.
Hranice Balkánu jsou kvůli mnoha protichůdným definicím sporné. Neexistuje žádná univerzální dohoda o složkách regionu. Podle většiny definic Balkán zahrnuje Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Bulharsko, Řecko, Kosovo, Černou Horu, Severní Makedonii a evropskou část Turecka; částečně pak Srbsko a Chorvatsko. Někdy tento pojem zahrnuje také Rumunsko a jižní části Maďarska, Moldavska a Slovinska. Ačkoli podle některých definic leží malá část Itálie (provincie Terst) na Balkánském poloostrově, země obvykle není k Balkánu řazena.
Definice a hranice Balkánský poloostrov náhled|265x265px|Mapa balkánského poloostrova podle definice linie Dunaj-Sáva-Kupa Balkánský poloostrov je ohraničen Jaderským mořem na západě, Středozemním mořem (včetně Jónského a Egejského moře) a Marmarským mořem na jihu a Černým mořem na východě. Jeho severní hranice je často uváděna jako řeky Dunaj, Sáva a Kupa. Balkánský poloostrov má celkovou rozlohu asi 470 000 km² (o něco menší než Španělsko). Je víceméně identický s regionem známým jako jihovýchodní Evropa.
Itálie v současné době zaujímá malou oblast kolem Terstu, která je podle některých starších definic považována za součást Balkánského poloostrova. Nicméně, regiony Terst a Istrie nejsou italskými geografy obvykle považovány za součást Balkánu kvůli jejich definici Balkánu, která omezuje jeho západní hranici k řece Kupa.
Balkán Hranice Balkánu jsou kvůli mnoha protichůdným definicím sporné. Neexistuje žádná univerzální dohoda o složkách regionu. Termín podle většiny definic plně zahrnuje Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Bulharsko, Řecko, Kosovo, Černou Horu, Severní Makedonii, evropské Turecko a velkou část Chorvatska a Srbska. Někdy tento pojem zahrnuje také Rumunsko a jižní části Slovinska. Itálie, ačkoli podle některých definic má malou část svého území na poloostrově, je obecně vyloučena.
Pro region se také používá termín jihovýchodní Evropa s různými definicemi. Jednotlivé balkánské státy lze také považovat za součást jiných regionů, včetně jižní Evropy, východní Evropy a střední Evropy. Turecko, včetně jeho evropského území, je obecně zahrnuto v západní Asii nebo na blízkém východě.
Západní Balkán náhled|Země západního Balkánu – Albánie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kosovo, Černá Hora, Severní Makedonie a Srbsko. Chorvatsko (žlutě) vstoupilo do EU v roce 2013 Západní Balkán je politický neologismus vytvořený na počátku 90. let 20. století k označení Albánie a území bývalé Jugoslávie, kromě Slovinska. Oblast západního Balkánu je označována výhradně v panevropském mluvě a odpovídá zhruba na území Dinárských Alp.
Instituce Evropské unie obecně používaly pojem Západní Balkán ve významu balkánského prostoru, který zahrnuje země, které nejsou členy Evropské unie, zatímco jiné se odvolávají na geografické aspekty. Každá z těchto zemí má za cíl být součástí budoucího rozšíření Evropské unie a dosažení demokratických a transmisních hodnot, ale do té doby budou silně propojeny s předunijním vyčkávacím programem Středoevropská dohoda o volném obchodu. Chorvatsko, které je považováno za součást západního Balkánu, vstoupilo do EU v červenci 2013.
Kritika geografického vymezení náhled|vlevo||Alternativní vymezení Balkánu linií Terst-Oděsa (Jaderské-Černé moře). Tento termín je kritizován za to, že má spíše geopolitický než geografický význam a definici jako multietnické a politické oblasti v jihovýchodní části Evropy. Geografický termín poloostrova definuje, že vodní hranice musí být delší než pevnina, přičemž pevnina je nejkratší část v trojúhelníku, ale to není případ Balkánského poloostrova. Východní i západní vodní odvěsna z Oděsy k mysu Matapan (asi 1230–1350 km) a z Terstu k mysu Matapan (asi 1270–1285 km) jsou kratší než suchozemské odvěsny z Terstu do Oděsy (asi 1330–1365 km). Území má příliš širokou linii spojenou s kontinentem na to, aby mohla být technicky prohlášena za poloostrov – Štětín (920 km) a Rostock (950 km) u Baltského moře jsou blíže Terstu než Oděsa, přesto se nepovažuje za další evropský poloostrov. Od konce 19. a počátku 20. století není v literatuře známo, kde přesně je severní hranice mezi poloostrovem a zbytkem kontinentu, s problémem, zda jsou řeky vhodné pro její definici. Ve studiích se často vyhýbají řešení přirozených hranic Balkánu, zejména severní hranice, což považuje André Blanc v Geografii Balkánu (1965) za „obtížný problém“, zatímco John Lampe a Marvin Jackman v Balkan Economic History (1971) poznamenal, že „moderní geografové asi souhlasí s odmítnutím staré myšlenky Balkánského poloostrova“. Dalším problémem je název, protože balkánské hory, které se většinou nacházejí v severním Bulharsku, nedominují regionu délkou a rozlohou jako Dinárské Alpy. Za eventuální Balkánský poloostrov lze považovat území jižně od balkánských hor, s možným názvem „Řecko-albánský poloostrov.“ Termín ovlivnil význam jihovýchodní Evropy, která opět není správně definována geografickými faktory, ale historickými hranicemi Balkánu.
Chorvatští geografové a akademici velmi kritizují začlenění Chorvatska do širokého geografického, společensko-politického a historického kontextu Balkánu, zatímco neologismus západního Balkánu je evropskými politickými mocnostmi vnímán jako ponížení Chorvatska. Podle M. S. Altiće má tento termín dva různé významy, „geografický, nakonec nedefinovaný, a kulturní, extrémně negativní a v poslední době silně motivovaný současným politickým kontextem“. V roce 2018 prezidentka Chorvatska Kolinda Grabarová Kitarovičová uvedla, že je třeba se vyhnout používání termínu „západní Balkán“, protože neznamená pouze zeměpisnou oblast, ale také negativní konotace, a místo toho musí být vnímán a nazýván jako jihovýchodní Evropa, protože je součástí Evropy.
Slovinský filozof Slavoj Žižek řekl o definici
Příroda a přírodní zdroje náhled|vlevo|Pohled na Rilu, nejvyšší pohoří Balkánu a jihovýchodní Evropy (2 925 m) náhled|Národní park Sutjeska, kde leží Perućica, což je největší prales na Balkáně a jeden z posledních zbývajících v Evropě náhled|Skadarské jezero je největší jezero na Balkáně a jižní Evropě Většinu území pokrývají horská pásma táhnoucí se od severozápadu k jihovýchodu. Hlavními pohořími jsou Balkánské hory (bulharsky Stara Planina), táhnoucí se od pobřeží Černého moře v Bulharsku k hranici se Srbskem, masiv Rila-Rodopy v jižním Bulharsku, Dinárské Alpy v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Černé Hoře, pohoří Korab-Šar planina, které se šíří od Kosova do Albánie a Severní Makedonie, a pohoří Pindos, sahající od jižní Albánie do středního Řecka a albánských Alp, a Alp na severozápadní hranici. Nejvyšším pohořím regionu je Rila v Bulharsku s Musalou (2 925 m) jako nejvyšším bodem, druhé Olymp v Řecku s horou Mytikas (2 917 m) a pak bulharské pohoří Pirin s horou Vichren (2 914 m). Krasové pole neboli polje je běžným znakem krajiny.
Na pobřeží jaderského a egejského moře je podnebí středomořské, na pobřeží Černého moře vlhké subtropické a oceánické podnebí a ve vnitrozemí vlhké kontinentální. V severní části poloostrova a na horách jsou zimy mrazivé a zasněžené, zatímco léta horká a suchá. V jižní části jsou zimy mírnější. Vlhké kontinentální klima převládá v Bosně a Hercegovině, severním Chorvatsku, Bulharsku, Kosovu, severní Černé Hoře, Republice Severní Makedonie a ve vnitrozemí Albánie a Srbska. Mezitím další méně běžné podnebí, vlhké subtropické a oceánské podnebí, lze pozorovat na pobřeží Černého moře v Bulharsku a na balkánském Turecku (evropském Turecku). Středomořské klima je vidět na pobřeží Jaderského moře v Albánii, Chorvatsku a Černé Hoře, stejně jako na pobřeží Jónského moře v Albánii a Řecku, kromě egejského pobřeží Řecka a balkánského Turecka (evropské Turecko).
V průběhu staletí byly lesy vykáceny a nahrazeny keři. V jižní části a na pobřeží je stálezelená vegetace. Ve vnitrozemí jsou lesy typické pro střední Evropu (dub a buk, v horách smrky, jedle a borovice). Stromořadí v horách leží ve výšce 1800–2300 m. Země poskytuje stanoviště pro četné endemické druhy, včetně mimořádně hojného hmyzu a plazů, kteří slouží jako potrava pro různé dravce a vzácné supy.
Půdy jsou obecně chudé, s výjimkou plání, kde oblasti s přírodní trávou, úrodnou půdou a teplými léty poskytují příležitost pro orbu. Jinde je obdělávání půdy většinou neúspěšné kvůli horám, horkým létům a chudé půdě, ačkoli některé kultury, jako jsou olivy a hrozny, vzkvétají.
Zdroje energie jsou vzácné, kromě Kosova, kde se nacházejí značná ložiska uhlí, olova, zinku, chrómu a stříbra. Existují i další ložiska uhlí, zejména v Bulharsku, Srbsku a Bosně. V Řecku jsou rozšířená ložiska hnědého uhlí. Vzácné zásoby ropy existují v Řecku, Srbsku a Albánii. Ložiska zemního plynu jsou vzácná. Vodní energie je široce využívána z více než 1000 přehrad. Často neúprosný vítr bóra je také využíván k výrobě energie.
Kovové rudy jsou běžnější než jiné suroviny. Železná ruda je vzácná, ale v některých zemích je značné množství mědi, zinku, cínu, chromitu, manganu, magnezitu a bauxitu. Některé kovy se vyvážejí.
Historie
Starověk náhled|vlevo||Jirečkova linie náhled|Aréna v Pule, jediný zbývající římský amfiteátr se čtyřmi bočními věžemi a se všemi třemi římskými architektonickými řády zcela zachovanými náhled|210px|upright=1.0|Zbytky císařského paláce Felix Romuliana, který je na seznamu světového dědictví UNESCO
Balkánský region byl první oblastí v Evropě, která zažila příchod zemědělských kultur v době neolitu. Balkán byl osídlen již od paleolitu a je cestou, kterou se zemědělství ze Středního východu rozšířilo do Evropy během neolitu (7. tisíciletí př. n. l.). Postupy pěstování obilí a chovu dobytka se na Balkán dostaly z Úrodného půlměsíce přes Anatolii a rozšířily se na západ a sever do střední Evropy, zejména přes Panonii. V regionu se vyvinuly dva rané kulturní komplexy, Starčevská kultura a kultura Vinča. Balkán je také místem výskytu prvních vyspělých civilizací. Kultura Vinča vyvinula formu protopsaní před Sumery a Mínojci, známou jako staroevropské písmo, zatímco většina symbolů byla vytvořena v období mezi 4500 a 4000 př. n. l., přičemž symboly na hliněných tabulkách z Tărtărie byly dokonce datovány. zpět do doby kolem roku 5300 př. n. l.