Katedrála svatého Štěpána v Châlons (francouzsky Cathédrale Saint-Étienne de Châlons) je římskokatolická katedrála nacházející se ve francouzském městě Châlons-en-Champagne v departementu Marne v regionu Grand Est.
V roce 1962 byla katedrála zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury. Zajímavostí je, že francouzský prezident President je z titulu své funkce čestným kanovníkem této katedrály.
Historie náhled|vlevo|Město Châlons-en-Champagne (do roku 1998 známé jako Châlons-sur-Marne) je centrem diecéze, která spravuje jižní část departementu Marne, zatímco jeho severní část spadá pod remešské arcibiskupství. Město Châlons-en-Champagne (v minulosti známé jako Châlons-sur-Marne) je sídlem jedné z nejstarších diecézí v zemi – místní biskup se prokazatelně účastnil již koncilu v Sardice v roce 344. Za zakladatele diecéze a prvního biskupa je považován Svatý Memmius, o němž legenda tvrdí, že byl učedníkem samotného svatého Petra.
Ačkoliv moderní kritika historických pramenů mnohé legendy vyvrátila, stále není jasné, kolik církevních staveb v těchto místech současné katedrále předcházelo.
Podle místní tradice stála původní katedrála v lokalitě Saint-Pierre-aux-Monts a založil ji právě svatý Memmius. Pravděpodobnější však je, že biskupský okrsek vznikl v 5. století uvnitř opevněného galo-římského města, přímo u křižovatky hlavních cest (cardo a decumanus). V okolí katedrály se tehdy zřejmě nacházela celá církevní čtvrť: na severu sousedila s křížovou chodbou kanovníků, na západě s biskupským palácem a v těsné blízkosti stály další dva kolegiátní kostely (sv. Mikuláše a Nejsvětější Trojice), které se však do dnešních dnů nedochovaly.
Stavební vývoj
Románská katedrála Původní stavba byla sice v 10. století po nájezdech Normanů a vyplenění města Robertem z Vermandois obnovena, její kapacita však brzy přestala postačovat. Kolem roku 1120 tak byla – pravděpodobně z podnětu biskupa Guillauma z Champeaux – zahájena celková přestavba. Ta trvala přibližně sto let, přičemž tempo prací zpomaloval nedostatek financí, o které katedrála soupeřila s nedalekým kolegiátním kostelem Notre-Dame-en-Vaux.
Tato románská katedrála se skládala z prostého chóru bez ochozu, transeptu (příčné lodi) a dlouhé hlavní lodi. Z původních dvou věží, které přiléhaly k ramenům transeptu, se dodnes dochovala pouze severní věž (svým stylem připomíná věže kolegiátního kostela Notre-Dame-en-Vaux). Krypta zasvěcená Panně Marii byla trojlodní a přístupná dvěma vchody po stranách chóru. Přestavba začala ještě před požárem v roce 1138 a klíčového momentu dosáhla v roce 1147, kdy ji 26. října vysvětil papež Evžen III. Z tohoto období se zachovaly románské vitráže a křtitelnice.
Gotická a barokní přestavba Nová etapa výstavby začala za biskupa Pierra de Hans. Stavbu brzy ovlivnily nové architektonické trendy (např. z opatství Saint-Denis) a získala podobu paprskové gotiky. Mezi lety 1280 a 1310 byl přistavěn věnec kaplí a ochoz. Tato úprava si vyžádala proražení zdí prosklené apsidy, aby se chór propojil s ochozem. Nepravidelný vzhled čtyř pilířů byl vyřešen až v 17. století jejich podezděním a zpevněním základů.
Výstavba hlavní lodi pokračovala na konci 15. a začátkem 16. století. V letech 1628–1634 bylo podle návrhu architekta Clauda Monnarta vybudováno západní průčelí v barokním stylu spolu se dvěma přilehlými klenebními poli. Navzdory dlouhé době výstavby zachovali stavitelé v průběhu staletí původní koncepci lodi, čímž zůstala u celé stavby zachována stylová jednota.
Severní věž byla v 16. století osazena dřevěnou, olovem pobitou špicí, která dosahovala výšky přes 80 metrů. Dne 19. ledna 1668 však do věže udeřil blesk. Požár způsobil zřícení věže na apsidu a následné proražení klenby, která musela být znovu vybudována (dokladem je kamenná rozeta s datem 1668). Kvůli zpevnění pilířů byly tehdy dvě třetiny krypty zasypány navážkou. Koncem 17. století byly postaveny dvě nové špice v kombinovaném goticko-barokním stylu. V 19. století však byly tyto originální věže vnímány negativně (označovány dokonce jako „cukrářské výrobky“) a v rámci tehdejší snahy o stylovou čistotu byly odstraněny. Od té doby je katedrála bez věžních špicí.
Vitráže a náhrobky Budova si zachovala výjimečnou kolekci vitráží. V jižní boční lodi se nachází cenný soubor z přelomu 15. a 16. století, zatímco vitráže v severní lodi vznikly v 19. století jako nápodoba stylu století třináctého. Okna v jižním rameni transeptu pocházejí z 20. století. V dlažbě nebo podél stěn jsou osazeny četné náhrobní desky z 13. až 17. století, které vynikají mimořádně elegantní kresbou.
Restaurování v 19. století V 19. století prošla katedrála rozsáhlou obnovou, na které se postupně podíleli architekti Claude du Granrut, Eugène Millet, Maurice Ouradou a Charles Genuys. Tyto zásahy byly vedeny tehdejší snahou o puristickou jednotu stylu, což vedlo k několika zásadním změnám: Odstranění bočních kaplí, které byly považovány za nesourodé vzhledem k architektuře hlavní lodi. Snesení věžních špicí postavených po požáru v roce 1668. Kompletní přestavba průčelí jižního ramene transeptu (příčné lodi).
Architektura náhled|Plán zástavby města Châlons-sur-Marne (1881) 190px|náhled|Západní průčelí 190px|náhled|Závěr katedrály (chevet)
Hlavní rozměry Celková vnější délka: 96,4 m Výška věže: 38,66 m Šířka západního průčelí: 30,50 m
Chór Výška chóru: 25,40 m Šířka (celková): 28,60 m
Hlavní loď Výška klenby: 27,08 m Šířka hlavní lodi (mezi osami sloupů): 11,70 m Výška mezilodních arkád: 13 m
Transept (příčná loď) Délka transeptu: 40,70 m Šířka transeptu: 12,10 m
Exteriér Západní průčelí, inspirované kostelem Saint-Gervais-Saint-Protais v Paříži, tvoří třípatrový středový rizalit a dvě dvoupatrová boční křídla. Jednotlivá patra v korintském řádu oddělují prolamované balustrády, které opticky zdůrazňují horizontální linie kladí. V přízemí středového rizalitu rámují zdvojené sloupy obdélníkový portál. Jeho tympanon s basreliéfem znázorňujícím umučení svatého Štěpána byl během Velké francouzské revoluce silně poškozen. Boční křídla zdobí pilastry a obdélníkové portály, nad nimiž jsou umístěna okna s kamennými kříži v renesančním stylu.
První patro zachovává stejné rozvržení sloupů a pilastrů. V jeho středu se nachází rozeta, která je zjednodušenou napodobeninou gotiky, doplněná ornamenty v podobě prořezávané kůže a drapérií. V nikách bočních křídel chybí od srpna 1794 sochy. Třetí úroveň tvoří velký segmentový štít s volutami po stranách. Na jeho vrcholu zůstaly čtyři kamenné bloky – podstavce soch evangelistů, které byly strženy během revoluce.
Prostor mezi opěráky bočních lodí vyplňují tři řady okenních otvorů. Okna v bočních lodích i v horní části hlavní lodi mají ve všech devíti polích jednotnou podobu: tvoří je čtyři lomené oblouky (lancety) sdružené po dvojicích pod čtyřlisty, nad nimiž je umístěna šestilistá rozeta. Mezi těmito dvěma řadami se nacházejí menší okna osvětlující triforium; ta mají stejné uspořádání, ovšem bez horní rozety, na kterou již v této úrovni nezbylo místo.
Prosklený závěr (chevet) s dvojicí věží doplňuje věnec kaplí. Požár v roce 1668 zničil krov i klenby apsidy. Výzdoba vikýřů a hřebenové ozdoby kaplí jsou provedeny ve stylu Ludvíka XIV., neboť vznikly až při obnově po požáru.
Stavba v sobě spojuje románské části z 12. století (krypta a věž u severního ramene transeptu, v jejímž přízemí se dochovala vzácná románská vitráž) s pozdější přestavbou ve stylu paprskové gotiky. Apsida, transept a tři klenební pole hlavní lodi byly dokončeny v roce 1261.
Interiér a vybavení
Katedrální poklad V prostorách pokladnice jsou kromě výše zmíněných vitráží ze 13. století vystaveny dvě pyxidy (schránky na hostie), smaltovaný relikviář (tzv. skříňka svatého Remigia), hedvábný váček na relikvie a relikviář v podobě paže. Z 11. století pochází ozdobná spona, část biskupské berly a skříňka. Další berla v expozici pochází z 19. století. Období 12. století zastupuje hedvábná mitra, střevíc svatého Malachiáše z Armaghu nebo fragment pohřební rohože Bernarda z Clairvaux. Dlažba v pokladnici pochází rovněž z 12. století.
Vitráže Katedrála se pyšní výjimečnou kolekcí historických vitráží. Mezi nejvýznamnější patří:
náhled|vlevo|210px|Ukřižování (centrální část vitráže Vykoupení) Vitráž Vykoupení (ovlivněná mosanským uměním) pochází z poloviny 12. století. Ústředním motivem je Ukřižování obklopené symbolickými postavami a výjevy ze Starého o zákona. Dílo se skládá z devíti panelů o celkových rozměrech 1,78 × 2 m. Po požáru v roce 1230 byla vitráž rozměrově upravena, aby pasovala do oken nové gotické stavby.
V roce 1872 byla vitráž demontována a odvezena do Paříže. V letech 1884–1898 ji vystavovalo tamní Muzeum vitráží a následně byla k vidění na Světové výstavě v roce 1900. V letech 1910–1934 byla součástí sbírek Muzea srovnávacího sochařství. Do katedrály v Châlons-en-Champagne se vrátila až v roce 1949, kdy byla umístěna do přízemí románské věže v nově zřízené pokladnici. Před zpřístupněním veřejnosti v roce 1957 ji zrestauroval Jean-Jacques Grüber za přispění Jeana Verriera a Louise Grodeckého. Tato citlivá obnova zachovala původní části a moderní doplňky odlišila geometrickým stylem a jemným stínováním.
Popisy a nápisy na vitráži Nápis na svatozáři kolem Ukřižovaného: „To, co přinesl první Adam nahý, druhý sňal ukřižováním.“ (latinsky: QUOD VET INTULIT ALTER ADA TULIT IN CRUCE FIXUS). Nad rameny kříže (v oculu): Slunce (SOL) a Měsíc (LUM). Nad hlavou Ježíše (ve dvou řádcích): Ježíš Nazaretský (latinsky: IES [řecky] NAZAREN), Král židovský (latinsky: REX IUDEORU).
Tyto nápisy a symboly přímo souvisejí se čtyřmi výjevy, které scénu Ukřižování obklopují podle světových stran.
Ikonografie vitráže Vykoupení Výjevy na vitráži jsou rozděleny podle čtyř světových stran a propojují novozákonní události s jejich starozákonními předobrazy:
náhled|vpravo|210px|Církev Církev (horní část): V polokruhu je znázorněna alegorická postava Církve s latinským citátem z Písně písní (3,9): FERCULUM FECIT SIBI REX SALOMON DE LIGNIS LIBANI (Král Šalomoun si dal zhotovit nosítka z libanonského dřeva). Po stranách ji doplňují: Na levé straně: Jozue (nebo Káleb) nesoucí hrozen z Kanaánu (EX CANAAN BOTRUS, Numeri 13,24). Na pravé straně: Muž oděný lněným šatem (VIR LINEIS INDUT VESTIB, Ezechiel 9,2–4), symbolizující Církev přinášející plody vykoupení a Boží znamení.
náhled|vpravo|210px|Synagoga Synagoga (dolní část): V dolním polokruhu se nachází metafora Synagogy v rámci scény, která odkazuje na Starý zákon i na pronásledovatele nevinných. Obsahuje nápisy: SANGUIS EIUS SUPER NOS ET SUPER FILIOS NOSTROS (Jeho krev na nás a na naše děti, Matouš 27,25). FIAT MENSA EORUM CORAM IPSIS IN LAQUEUM (Jejich stůl se jim staň léčkou, Žalm 69,23). Pod nimi vlevo: Áron kreslící znamení Tau krví beránka na dveře židovských domů (ochrana před andělem zhoubcem během egyptských ran). Vpravo: Vdova ze Sarepty (SAREPTNA) přijímající proroka Eliáše; sbírá dřeva, která podle středověké typologie skládá do tvaru kříže.
náhled|vlevo|140px|Abrahámova oběť náhled|vpravo|140px|Mojžíš a měděný had Oběť a vysvobození (levá a pravá část): Vlevo (Zadržené zlo): V polokruhu ruka Boží zadržující Abraháma při obětování Izáka. Postavy krále Davida a proroka Ozeáše drží nápisy: „Vysvobodil jsi duši mou z nejhlubšího podsvětí“ (Žalm 86,13) a „Ó smrti, budu tvou smrtí, vytrhnu tě z pekel“ (Ozeáš 13,14). Vpravo: Mojžíš před měděným hadem na sloupu. Nad ním Samson nese na ramenou brány Gazy (ve tvaru kříže) jako symbol osvobození. Pod ním Jób s nápisem „Ulovíš snad leviatana udicí?“ (Jób 40,25). Slovo LEVIATAN zde představuje Satana či mořskou stvůru.
Ostatní vitráže V katedrále se nacházejí další významná okna: Severní rozeta transeptu: Pochází ze 13. století. Vitráže v apsidě: Daroval je svatý Ludvík; zobrazují svaté biskupy a zakladatele diecéze v Châlons. Soubory světců: Dvě série postav z roku 1475.