Katedrála svatého Štěpána v Toulu ( ) je významná gotická sakrální stavba nalézající se ve francouzském městě Toul v departementu Meurthe-et-Moselle v regionu Grand Est. Vyniká zejména svým západním průčelím, které je mistrovským dílem plaménkové gotiky, a gotickým ambitem (druhým největším svého druhu ve Francii). Součástí komplexu jsou také dvě renesanční kaple. Společně s katedrálou v Nancy slouží jako sídelní kostel diecéze Nancy-Toul. V roce 1840 byla katedrála zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.

Architektura Věže v průčelí dosahují výšky 65 metrů. Hlavní loď je dlouhá 100 metrů, přičemž klenba se tyčí do výšky 30 metrů (před zvýšením podlahy to bylo 32 metrů). Transept je široký 56 metrů.

Přestože výstavba probíhala déle než tři století, působí budova (s výjimkou průčelí) velmi jednotným slohem. Ve 13. století vznikl chór, transept, poslední klenební pole hlavní lodi a první pole východní galerie ambitu. Pozoruhodným prvkem transeptu jsou rozměrné prosklené plochy završené rozetami, které otevírají stěnu téměř v celé její výšce.

Tento efekt „skleněné stěny“ se stal inspirací pro západní průčelí katedrály v Metách (budované o století později) i pro tamní baziliku svatého Vincence.

Chronologie výstavby 14. století: Byla přistavěna další čtyři pole hlavní lodi. 15. století: Vzniklo bohatě zdobené průčelí v pozdně gotickém stylu a první dvě pole lodi. 16. století: K severní a jižní boční lodi byly přistavěny dvě renesanční kaple: Kaple Všech svatých: místo posledního odpočinku Jeana Forgeta, kanovníka a kantora zdejší kapituly. Kaple biskupů: unikátní svou plochou kazetovou klenbou nesenou nízkými stlačenými oblouky (kaple je již padesát let uzavřena a čeká na restaurování).

Historické rány a rekonstrukce V roce 1794 nařídil Národní konvent zničit sochařskou výzdobu průčelí (část soch se podařilo zachránit a dnes jsou vystaveny v Muzeu v Toulu). Během prusko-francouzské války v roce 1870 zničilo ostřelování renesanční vitráže v chóru. Za druhé světové války pak bombardování těžce poškodilo střechu a zničilo varhany. Rozsáhlá obnova památky byla zahájena v 80. letech 20. století. náhled|Plán katedrály z počátku 20. století.

Architektonické vlivy Katedrála představuje syntézu několika vlivů - katedrála ve Verdunu byla inspirací pro koncepci chóru nad kryptou lemovaného věžemi a katedrála v Remeši posloužila jako vzor pro průčelí „francouzského typu“ s prosklenými tympanony ve třech hlavních portálech.

Toulosská škola Alain Villes ve svém díle o katedrále v Toulu definuje základy tzv. toulosské školy. Ta vytvořila specifický gotický model 13. století, který byl následně hojně přebírán v oblastech tehdejší Svaté říše římské. Mezi nejvýznamnější příklady ovlivněné tímto stylem patří Liebfrauenkirche v Trevíru, františkánský kostel v Kolíně nad Rýnem nebo kolegiátní kostel v Bad Wimpfen.

Lotrinský závěr náhled|Takzvaný lotrinský závěr katedrály s charakteristickým uspořádáním věží. Specifickým rysem katedrály v Toul je tzv. „harmonický závěr“, pro který se vžil název lotrinský závěr (chevet lorrain).

Chór katedrály obklopují dvě věže působící nedokončeným dojmem, což odkazuje na vlivy zděděné pravděpodobně z původní románské katedrály. Jedna z věží se krátce po výstavbě sice zřítila, ale obě byly původně osazeny prolamovanými gotickými jehlany. Tento půdorys se vyskytuje i u dalších církevních staveb v Lotrinsku, Champagne a Porýní. Právě katedrála v Toulu je považována za archetyp tohoto typu rýnským stylem ovlivněného závěru.

Další architektonické charakteristiky Vliv toulosské školy se výrazně projevil také při stavbě monumentálního západního průčelí v pozzdně gotickém stylu. Zatímco dekorativní prvky věží byly pravděpodobně inspirovány kostelem svatého Martina v Pont-à-Mousson, samotný styl zvonic katedrály se stal přímým vzorem pro architekturu nedalekého kolegiátního kostela svatého Gengulfa v Toulu (budovaného souběžně s katedrálou) a později ovlivnil i novogotický kostel svatého Leona v Nancy.

Celková koncepce průčelí vychází z „remešského typu“ (podle katedrály v Remeši), je však provedena ve francouzském plaménkovém stylu.

Toto pojetí inspirovalo řadu dalších staveb jako např. Bazilika v Saint-Nicolas-de-Port, která vykazuje nejjasnější podobnost v uspořádání fasády, byť její linie již předznamenávají renesanci či bazilika Notre-Dame de L'Épine, jejíž portály přebírají strukturu s vimperkem, včetně zobrazení Krista na kříži nad hlavním portálem, které odpovídá toulosskému vzoru.

Vliv na architekturu regionu Katedrála v Toulu byla první gotickou stavbou zahájenou na území tehdejší Svaté říše římské. Díky tomu zásadně ovlivnila podobu mnoha dalších církevních staveb v Říši, především v Lotrinsku a oblasti Champagne:

Bazilika svatého Vincence v Metách: Jeho celkový půdorys je velmi blízký Toulu, byť v menším měřítku. Kolegiátní kostel svatého Gengulfa v Toulu: Jeho výstavba probíhala souběžně se stavbou katedrály. Chór kostela Notre-Dame-la-Ronde: (později začleněn do katedrály v Metách) vychází z koncepce toulosského závěru, ovšem v tomto případě bez doprovodných věží. Kostel svaté Segolény v Metách a bazilika svatého Mořice v Épinalu: Oba tyto chrámy přebírají celkové schéma katedrály (bez věží v závěru) a adaptují model bočních kaplí přiléhajících k chóru a ústících do transeptu. Opatství ve Wissembourgu: Zdejší vertikální členění s vysokými lancetovými okny a absencí ochozu rovněž odpovídá toulosskému vzoru.

Biskupská kaple Renesanční Biskupská kaple (chapelle des Évêques) vyniká unikátním plochým kazetovým stropem, který postrádá viditelnou nosnou strukturu. Od konce druhé světové války kaple čeká na celkovou rekonstrukci a na své opětovné zpřístupnění veřejnosti.

Historie Katedrála byla s největší pravděpodobností postavena na místě římského chrámu, který byl zřejmě zničen během vpádu Hunů. Současná stavba, jejíž budování probíhalo víceméně souběžně s katedrálou v Remeši, je již v pořadí šestou katedrálou postavenou v Toulu.

Biskupský komplex První katedrála, zasvěcená svatému Štěpánovi a Panně Marii, vznikla v druhé polovině 5. století. Tehdejší biskupský komplex (groupe cathédral) tvořily původně tři kostely: první zasvěcený Panně Marii, druhý svatému Štěpánovi a třetí svatému Janu Křtiteli, který sloužil jako baptisterium.

Komplex vyrostl v severovýchodní části římského města a na jeho severní straně jsou dodnes patrné zbytky středověkých hradeb.

Románská katedrála náhled|3D simulace závěru katedrály v 16. století: hypotetická podoba zděných prolamovaných jehlanců. V letech 963–967 nechal biskup Gérard z Toulu na místě třech původních kostelů vybudovat novou románskou katedrálu, která je sjednotila do jediné stavby. V 11. a 12. století prošel objekt různými přestavbami, při nichž získal charakteristický románsko-rýnský půdorys (např. chór lemovaný věžemi).

Gotická rekonstrukce náhled|Pohled na chór katedrály (první třetina 13. století) s přiléhajícími kaplemi. Výstavba současné podoby katedrály trvala tři století. Práce byly zahájeny pravděpodobně před rokem 1220 a probíhaly v několika etapách – období rychlého postupu střídala dlouhá přerušení způsobená politickým a hospodářským životem biskupského města. Celý proces byl završen v roce 1497 dokončením plaménkového průčelí. Původní románská katedrála byla bourána postupně, jak uvolňovala místo rostoucí gotické novostavbě.

Chór (1210–1235) Hrubá stavba byla zahájena chórem, který obklopují dvě symetrické věže (tzv. harmonický závěr). Jde o adaptaci klasického gotického půdorysu s využitím románské tradice předchozí stavby (podobně jako u katedrály ve Verdunu). Práce započaly krátce po zahájení gotické rekonstrukce katedrály v Remeši. Toulský projekt přejímá strukturu remešské osové kaple, ovšem v mnohem rozsáhlejším a monumentálnějším měřítku. Výstavba závěru tak začala mezi lety 1207 a 1221, tedy krátce před nástupem biskupa Euda II. ze Sorcy (1219–1228) nebo během jeho episkopátu.

Chór byl dokončen poměrně rychle, již v roce 1235. Tvoří jej sedmiboký závěr obklopený dvěma věžemi, v jejichž spodní části se nacházejí kaple a nad nimi tribuny (empory).

Monumentální transept (1275–1297) Kolem roku 1275 začala výstavba rozlehlého a technicky odvážného transeptu, který vyniká svými rozměry: délkou 48 m, šířkou 16,5 m a původní výškou klenby 32 m. Současně bylo vybudováno poslední klenební pole hlavní lodi, nezbytné pro stabilitu celého celku. Práce postupovaly rychle a byly dokončeny kolem roku 1297. Ihned po dostavbě byl do středu transeptu umístěn nový kanovnický chór. Pravděpodobně v téže době vznikl v nižší úrovni transeptu portál vedoucí do ambitu a první přiléhající pole křížové chodby.

Hlavní loď (1331–1400) náhled|upright|Pohled do prosvětlené hlavní lodi a na vnitřní stranu průčelí. V letech 1331 až 1400 bylo vybudováno zbývajících pět klenebních polí hlavní lodi, přičemž souběžně s výstavbou docházelo k postupné demolici staré románské lodi. Pozoruhodným faktem je, že plány stanovené při stavbě prvního pole (stabilizujícího chór) byly po celé století přísně dodržovány. Jedinou významnější změnou bylo přidání kaplí otevřených do bočních lodí.

V této době byl také v gotickém slohu přestavěn ambit. Práce vedl Pierre Perrat (zemřel roku 1400), který navázal na styl klenebních polí vybudovaných dříve u transeptu. Vznikla tak jedna z nejrozsáhlejších gotických křížových chodeb ve Francii.

Mezi lety 1400 a 1460 byly stavební práce zcela přerušeny kvůli válce mezi burgundským a lotrinským vévodou.

Pozdně gotické dokončení

Harmonické průčelí (1460–1497) náhled|upright|Západní průčelí katedrály vybudované v plaménkovém stylu. V roce 1460 se kapitula katedrály obrátila se žádostí o pomoc na papeže a francouzského krále. Od papeže Sixta IV. obdržela dar ve výši 1000 liber a od krále Ludvíka XI. 1500 liber, což umožnilo obnovení prací. Stavitel Jacquemin de Lenoncourt zahájil budování části průčelí (až po úroveň rozety) a prvního klenebního pole lodi. Zároveň byl definitivně stržen západní trakt původní románské katedrály z 11. století. Průčelí zdobí znaky verdunského biskupa Warryho de Dommartin a lotrinského vévody Reného II.

Druhé a třetí pole hlavní lodi byly dokončeny již v plaménkovém stylu. Následovalo propojení průčelí s již hotovým čtvrtým polem lodi z konce 14. století. 9. března (rok není v pramenech specifikován, patrně 1490–1494) si toulská kapitula objednala u Tristana de Hattonchâtel návrh západního průčelí, přičemž si vyhradila právo nechat jej realizovat architektem dle vlastního výběru. V roce 1496 byla výstavba západního portálu završena osazením věží dekorativními prvky s motivem lilií. V roce 1497 se v severní věži poprvé rozezněly zvony.

Kaple a vnitřní vybavení náhled|kaple Jeana Forgeta Na přelomu 15. a 16. století byl v jižní boční lodi vybudován oltář relikvií. Ten je ukázkou harmonického propojení plaménkové gotiky a rané renesance (tzv. přechodový styl). Oltář zdobí znaky donátorů, zejména kanovníka a arciděkana z Portu Nicolase le Sane, které doplňují erby toulských biskupů a znak zdejší kapituly.

V roce 1503 vytvořil umělec podepisující se iniciálami I. V. (pravděpodobně Jehan le Verrier) vitráž s motivem Korunování Panny Marie, umístěnou v severním rameni transeptu. I toto dílo nese heraldickou výzdobu mecenášů: znak Nicolase le Sane, znak kardinála Raymonda Perraulda (biskupa z Gurku a apoštolského administrátora toulské diecéze), znaky toulských biskupů a znak katedrální kapituly.

Renesanční a barokní doplňky náhled|upright|Biskupská kaple - 1533.