Bazilika Saint-Nicolas je římskokatolický chrám nacházející se v obci Saint-Nicolas-de-Port v departementu Meurthe-et-Moselle, jen několik kilometrů jižně od Nancy.

Tato monumentální stavba v plaménkovém slohu byla vybudována na přelomu 15. a 16. století. Nechal ji postavit René II., vévoda lotrinský a barský, jako poděkování za vítězství nad burgundským vévodou Karlem Smělým v bitvě u Nancy (5. ledna 1477). Toto vítězství bylo klíčovým momentem, který zajistil Lotrinskému vévodství další nezávislost.

V roce 1840 byla bazilika zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie

Původ a přenesení ostatků Podle tradice, kterou zaznamenal jeden z námořníků účastnících se převozu ostatků, ukradl kolem roku 1087 lotrinský rytíř Aubert z Varangéville článek prstu svatého Mikuláše z baziliky v italském Bari a převezl jej do své vlasti. Přítomnost této vzácné relikvie vedla opatství v Gorze k rozhodnutí vybudovat na protějším břehu řeky Meurthe kostel zasvěcený právě tomuto světci. Nový svatostánek v přístavu (Port) u Varangéville zůstal pod správou tamního kostela až do francouzské revoluce. Relikvie, dnes uchovávaná v bohatě zdobeném stříbrném relikviáři z konce 19. století osázeném drahokamy a diamanty, se stala cílem významných poutí spojených s tradičními procesími. První kostel byl svatému Mikuláši zasvěcen již na počátku 12. století.

Legenda o rytíři z Réchicourtu K místu se váže legenda o Cunonovi z Linange, pánu z Réchicourtu. Tento lotrinský rytíř byl kolem roku 1240 během šesté křížové výpravy zajat a uvržen do vězení. V předvečer své popravy se modlil ke svatému Mikuláši o přímluvu. Podle vyprávění zázračně usnul a během spánku byl přenesen přes moře až na prostranství před kostelem v Saint-Nicolas-de-Port. Když se probudil, právě probíhala bohoslužba a řetězy, které ho poutaly, samy opadaly. Tyto okovy byly údajně uschovány a dodnes jsou vystaveny v pozlaceném relikviáři. Pán z Réchicourtu na památku svého vysvobození nařídil konat každoroční děkovná procesí, kterých se delegace z jeho panství účastnily až do dob revoluce.

Rozkvět poutního místa a královská přízeň Věhlas poutního místa se rychle rozšířil daleko za hranice Lotrinska a svatý Mikuláš začal být uctíván jako patron celého regionu. K šíření jeho kultu významně přispěl i Jean de Joinville, kronikář a rádce krále Ludvíka IX. Ve svých zápiscích uvádí, že během sedmé křížové výpravy hrozilo královské rodině ztroskotání u Kypru. Joinville tehdy poradil královně Markétě Provensálské, aby přislíbila svatému Mikuláši stříbrný dar za jejich záchranu. Královna slíbila, že pokud se v pořádku vrátí do Francie, věnuje kostelu stříbrný model lodi o váze pěti hřiven. Po návratu do Paříže slib splnila a v roce 1254 nechala Joinvillem tuto vzácnou obětinu do Saint-Nicolas-de-Port doručit.

V roce 1602 měla v tomto kostele blahoslavená Barbe Acarie vidění svaté Terezie z Ávily, která ji vyzvala k obnovení řádu karmelitánek ve Francouzském království.

Výstavba baziliky Zásadní zlom přišel po roce 1477, kdy lotrinský vévoda René II. zvítězil v bitvě u Nancy nad Karlem Smělým. Mladý panovník se rozhodl vyjádřit vděčnost patronovi své země a symbolizovat znovunabytou nezávislost Lotrinska výstavbou monumentální baziliky. Volba místa padla právě na Saint-Nicolas-de-Port (tehdy nazývaný prostě Port), který byl v té době hospodářským centrem vévodství a díky vyhlášeným trhům přitahoval obchodníky z celé Evropy.

Výstavba náhled|upright=0.8|půdorys katedrály Stavba současné baziliky začala v roce 1481. Jako hlavní materiál byl zvolen bílý vápenec těžený v lomech u obce Viterne. Vedoucím architektem byl Simon Moycet (14??–1520), zatímco o umělecké zpracování vitráží se postaral mistr sklenář Valentin Bousch. Z historických záznamů (konkrétně z expertízy v Troyes z roku 1506) známe také křestní jméno jednoho z architektů – jistého Michela.

Financování takto rozsáhlé stavby zajistila široká síť dárců. Vedle vévody Reného II. přispívali šlechtici, církevní hodnostáři, místní měšťané i samotní poutníci. Identita mnoha mecenášů je dodnes zvěčněna přímo v oknech baziliky v podobě erbů – jsou zde zastoupena například města Štrasburk a Basilej, verdunský biskup, převor z Varangéville Warin de Dommartin či měšťané Fiacre Fériet a Hans Berman. V roce 1544 byla téměř dokončená stavba slavnostně otevřena, o rok později byla dokončena fasáda. K celkovému vysvěcení baziliky došlo v roce 1560, krátce poté, co obě věže získaly své typické olověné kopule.

Požár a legenda o „plačícím sloupu“ Za třicetileté války, v listopadu 1635, postihl baziliku ničivý požár, který způsobila švédská vojska při drancování města. Oheň zcela zničil střechu i vnitřní vybavení a vysoký žár roztavil olovo v oknech, což vedlo ke zřícení cenných vitráží. Tehdejší nástěnné malby z doby před rokem 1520 byly kouřem natolik začerněny, že musely být zakryty vápenným nátěrem. Znovu objeveny byly až při restaurátorských pracích ve 20. století.

Tato událost, jejíž plameny byly údajně viditelné až v deset kilometrů vzdáleném Nancy, dala vzniknout nové legendě o zázraku. Benediktinský převor Dom Moye právě sloužil mši, když do chrámu vtrhli nepřátelé. Ve snaze uniknout švédskému meči se přitiskl k jednomu z pilířů, který se před ním zázračně rozestoupil a poté jej uvnitř bezpečně uzavřel. Od té doby se traduje, že pokud člověk přiloží ucho k tomuto sloupu (nejbližšímu k jižní věži svatého Petra), může zaslechnout mnichovo tiché odříkávání žalmů. Legenda o „plačícím sloupu“ (francouzsky le pilier qui pleure) navíc praví, že ve chvílích, kdy Lotrinsku hrozí nebezpečí, kámen začíná ronit kapky vody připomínající slzy. Podle místních svědectví se sloup takto „rozplakal“ krátce před vypuknutím pruské války v roce 1870 i před začátkem první světové války v roce 1914.

Pozdější úpravy a celková obnova náhled|redresse=0.8|Pamětní deska věnovaná Camille Croué-Friedmanové na vnější jižní stěně baziliky u chóru. Kolem roku 1664 dostal chrám nový dubový krov a v roce 1725 byly věže osazeny novými břidlicovými kupolemi cibulovitého tvaru, které si bazilika uchovala dodnes. Význam památky byl oficiálně uznán v roce 1840, kdy byla zapsána na vůbec první seznam francouzských historických památek. V roce 1950 jí pak papež Pius XII. udělil titul „basilica minor“. Osud baziliky zásadně ovlivnila druhá světová válka, konkrétně bombardování z 19. června 1940, které stavbu vážně poškodilo. K její rozsáhlé obnově došlo až v letech 1983–2005, a to díky velkorysosti Camille Croué Friedman, bohaté rodačky z Portu provdané do USA. Její příběh až nápadně připomíná legendu o královně Markétě – Camille totiž přežila ztroskotání lodi u břehů Kypru a svou záchranu přisoudila právě přímluvě svatého Mikuláše. V rámci poděkování se rozhodla financovat opravu chrámu a po své smrti v New Yorku (1980) odkázala bazilice sedm milionů dolarů s přáním, „aby se jí vrátila její původní krása“. Náročná rekonstrukce trvala celkem dvaadvacet let a vrátila stavbě její původní lesk.

Architektura náhled|Pohled do lodi. náhled|Typické cibulovité kopule baziliky v Saint-Nicolas-de-Port. Bazilika je orientována od severozápadu (portál) k jihovýchodu (kněžiště) a svými proporcemi odpovídá katedrále ve stylu pozdní (plaménkové) gotiky. Má jedenáct klenebních polí, hlavní loď a boční lodě, které doplňují boční kaple zakončené dvěma apsidami.

Impozantní rozměry stavby jsou: Délka: 71,50 m, šířka: 31 m. Výška hlavní lodi: 30 m. Výška věží: 85 m a 87 m (obě zakončeny cibulovitými báněmi).

Interiér: V úrovni transeptu (příčné lodi) se tyčí dva štíhlé sloupy o výšce 21,50 m, což jsou nejvyšší volně stojící sloupy ve Francii. Jeden z nich je tordovaný (spirálovitě stočený), aby opticky maskoval vyosení o dvacet centimetrů.

Architektonický styl a vlivy Stavba se vyznačuje mimořádnou slohovou jednotou a střídmostí, která byla v pozdní gotice vzácná. Je to dáno poměrně rychlou výstavbou (trvala zhruba 60 let) a dodržením původních plánů. První architekt, Michel Robin, do stavby vnesl vlivy z oblasti Champagne – například vnitřní ochoz vedený podél oken ve výšce sedmi metrů nad zemí. Zároveň však bazilika respektuje lotrinskou tradici: Za hlavním oltářem chybí ochoz s věncem kaplí (tzv. ambulatorium). Pětiboká apsida s velmi vysokými okny je inspirována katedrálou v Toulu. Podobný vliv je patrný i na fasádě a věžích, které elegantně přecházejí ze čtvercového půdorysu na osmiúhelníkový. Příčná loď (transept) sice z půdorysu nevyčnívá, ale navenek je velmi výrazná díky svému objemu. Její konstrukce je unikátní – tvoří ji v podstatě dvě spojené lodě stejně vysoké jako loď hlavní, přičemž každé rameno transeptu podpírá v křížení pouze jeden velmi štíhlý sloup.

Vyosení lodi Zajímavostí, které si návštěvník všimne hned u vchodu, je to, že osa hlavní lodi není rovná, ale vychyluje se o šest stupňů doprava. O příčině tohoto jevu existuje mnoho teorií. Dom Augustin Calmet v minulosti uváděl, že se stavitelé museli přizpůsobit terénu. Právě omezený prostor a majetkové poměry okolních parcel se dodnes považují za nejpravděpodobnější vysvětlení. Stavitelé druhé fáze (od roku 1515) pak použili nepravidelné klenby, aby toto vyosení opticky vyrovnali a zachovali vizuální harmonii celku. Na severní straně budovy umožnil svažitý terén vybudovat pod bočními kaplemi šest krámků otevřených do ulice (rue des Fonts), které původně sloužily k obchodování.

Interiér baziliky

Fresky a nástěnné malby V interiéru baziliky se dochovala řada maleb na kameni, které zdobí jednotlivé sloupy. Mezi nejvýznamnější vyobrazení patří Snímání z kříže, postavy biblického Jóba, svatého Iva, svatého Martina, svaté Apronie či svatého Desideria (Didiera). Pozoruhodná je také freska znázorňující Nanebevzetí svaté Marie Magdalény (v extázi).

Zvony baziliky náhled|Zvonkohra baziliky v roce 1973 (ukázka z písně Maudit carillonneur). Bazilika se pyšní celkem 18 funkčními zvony, z nichž 12 je určeno pro houpavé zvonění. To z ní činí jeden z nejrozsáhlejších zvonových souborů ve Francii.

Jižní věž: Zde je zavěšen největší zvon (tzv. bourdon) pojmenovaný „Joseph-Auguste-Edmond“. V roce 1897 ho v Nancy ulil Ch. Martin; zvon váží téměř 5 tun a ladí do tónu G2.

Severní věž: Ukrývá 14 zvonů, z toho 8 pro houpavé zvonění (ladění: c1 – d1 – e1 – f1 – g1 – a1 – h1 – c2). Čtyři z nich byly ulity v roce 1853 ve slévárně Perrin-Martin ve Vosges, další čtyři přidal v roce 1896 Jules Robert z Nancy. Zbývajících šest zvonů z roku 2000 pochází ze slévárny Paccard v Horním Savojsku a slouží výhradně pro potřeby zvonkohry.

Sanktusník (věžička nad chórem): Jsou zde umístěny tři zvony s ručním pohonem. Jeden byl odlit v roce 1856, další dva v roce 2000. Čtvrtý zvon z roku 1839, práce zvonaře Thuielleho, byl poškozen při bombardování v červnu 1940. Od roku 2000, kdy byl sejmut, je vystaven v kapli svaté Markéty.

Sochařská výzdoba

Křestní kaple (Chapelle des fonts) Vzhledem k tomu, že bazilika byla původně určena výhradně pro poutní účely (město Saint-Nicolas-de-Port se stalo samostatnou farností až v roce 1803), museli se obyvatelé ke křtům dostavovat do kostela v sousedním Varangéville. Během výstavby baziliky byla v nižší úrovni u severní apsidy vybudována křestní kaple určená místním obyvatelům. Ta zároveň sloužila poutníkům, aby poutě mohly nepřetržitě pokračovat i během šedesáti let, kdy probíhaly stavební práce na hlavním chrámu. Tato kaple v pozdně gotickém (plaménkovém) stylu se pyšní pozoruhodnou klenbou s visutým svorníkem a nádherným oltářním retáblem, který zobrazuje Krista a dvanáct apoštolů.

Varhany náhled|redresse=0.8|Varhany v transeptu baziliky.