Kostel svatého Martina v Montmédy (francouzsky Église Saint-Martin de Montmédy) je farní kostel situovaný v horní části města Montmédy v departementu Meuse v regionu Grand Est.

Historie a poloha Montmédy je menší město v severovýchodní Francii v oblasti Lotrinsko (departement Meuse), ležící v těsné blízkosti francouzsko-belgické hranice. Kostel svatého Martina se nachází v historickém horním městě, které se rozkládá na skalnatém ostrohu obehnaném hradbami.

Vznik zdejšího opevnění inicioval v roce 1545 Karel V., který chtěl z místa vytvořit strategický bod odporu proti Francouzskému království. Po obléhání se však město v roce 1657 vzdalo Francouzům. V druhé polovině 17. století nechal markýz Vauban obranný systém zdokonalit, čímž z pevnosti učinil jednu z nejdůležitějších bašt na severovýchodě země. Vzhledem k této historii má architektura uvnitř hradeb převážně vojenský charakter.

Architektura Díky své poloze na vyvýšeném skalním podloží a dvěma hranolovým věžím je kostel viditelný na kilometry daleko. Přístup k němu vede přes most do horního města, za nímž se stavba tyčí přímo proti příchozímu a dominuje náměstí Place de l'Hôtel-de-Ville. V této lokalitě dříve sídlila radnice i podprefektura, obě budovy však byly zničeny během bombardování 5. září 1870.

Současná podoba kostela pochází z let 1753–1756, kdy nahradil původní, menší stavbu. I přes následné rekonstrukce si budova zachovala svůj autentický ráz.

V roce 1932 byl kostel zapsán na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie

Předchozí stavba Dnešní kostel není první církevní stavbou na tomto místě. Svatyně obklopená hřbitovem se v horním městě pravděpodobně nacházela již v 11. století. Ačkoliv jsou její počátky nejasné, historici s jistotou potvrzují existenci náboženského objektu na stejném místě od roku 1156.

Tento původní kostel byl poměrně malý a doplňovala jej jediná, spíše štíhlá věž. Podle starých plánů Montmédy badatelé usuzují, že se rozkládal zhruba na půdorysu vymezeném vnitřními pilíři dnešního chrámu. V 18. století, kdy Vauban posiloval městské opevnění, musela být zadní část tehdejšího kostela ubourána, aby bylo možné rozšířit přiléhající hradební cestu.

Současná stavba tedy stojí na základech podstatně skromnějšího kostela, který pocházel pravděpodobně z 12. století.

Výstavba současného kostela Postupem času přestal románský kostelík rostoucí populaci horního města stačit. Navíc byl po staletích bez zásadnějších oprav v polovině 18. století v žalostném stavu. Dobové prameny uvádějí, že si obyvatelé stěžovali na prohnilou střechu a zničenou dlažbu. Situace se natolik vyhrotila, že trevírský arcibiskup 23. července 1751 zakázal vstup do budovy. Mezitím nastoupil nový farář, abbé Nicolas-Joseph Manard, který vyvinul značné úsilí u úřadů i samosprávy, aby zajistil nápravu. Brzy se však ukázalo, že rekonstrukce trosek nemá smysl a výhodnější bude stavba zcela nového chrámu.

Hlavním cílem bylo vybudovat prostornější objekt pro všechny věřící. Aby mohl být půdorys rozšířen, musel být zrušen okolní hřbitov, který byl přesunut za hradby na své současné místo. Zahájení prací brzdil nedostatek financí; situaci nakonec pomohlo vyřešit Opatství Orval, které uhradilo přibližně 34 % nákladů.

Samotná realizace začala po výběru zhotovitele 14. června 1753. Zakázku získal Jacques François Lelièvre, podnikatel podílející se na městském opevnění. Na projekt dohlíželi architekt Chambeaux a inspektor cest Feunette. Ačkoliv se autoři v přesných datech rozcházejí, předpokládá se, že stavba započala roku 1753 a byla dokončena v roce 1756, což je letopočet vytesaný nad hlavním portálem.

Na místě původního hřbitova stála také kaple rodiny Malandry, kterou nechal v roce 1598 vybudovat Jean III. d'Allamond, tehdejší guvernér Montmédy. Kaple sloužila jako rodová hrobka a namísto její demolice či přesunu se stavitelé rozhodli pro unikátní řešení: ponechali ji na místě a začlenili přímo do konstrukce nového kostela, k jehož severní boční lodi byla přistavěna.

Krátce po dokončení hrubé stavby kostela byla k pravé straně chóru přistavěna sakristie. Zakázku na tyto práce získal stavitel Michel, avšak podle smluv z roku 1779 se na sakristii pracovalo ještě o dvě desetiletí později. Lze tedy předpokládat, že se její dokončení proti původním plánům značně protáhlo.

Stavební úpravy a rekonstrukce 19. století V roce 1827 došlo k výměně části dlažby kostela, avšak z dochovaných dokumentů nelze zjistit, o kterou část se přesně jednalo. O třicet let později, v roce 1857, jsou již prameny přesnější a zmiňují pokládku nové dlažby v bočních lodích.

Během prusko-francouzské války v roce 1870 zasáhlo kostel německé bombardování, které těžce poškodilo střechu a způsobilo zničení oken požárem. Následně byly v roce 1871 osazeny nové vitráže a v roce 1874 se přistoupilo k opravě střešních krytin a ke zpevnění kleneb. Tyto statické opravy byly prvním krokem v dlouhé řadě následných rekonstrukčních prací.

20. století Těsně před rokem 1940 probíhala další rekonstrukce střechy, kterou však přerušila druhá světová válka. Bombardování vážně zasáhlo severní věž kostela. Po skončení války v roce 1948 bylo nutné znovu zkontrolovat veškeré poškozené střešní krytiny a oslabený krov. Součástí těchto prací bylo také osazení nových vitráží.

V roce 1974 byly zahájeny rozsáhlejší stavební úpravy. Padlo rozhodnutí zpevnit západní schodiště (peron), ale především klenbu hlavní lodi. Architekt Jean Rocard za tímto účelem nechal v krovech bočních lodí vybudovat skrytý opěrný systém. Vnější opěrné pilíře tak začaly plnit funkci opěrných patníků (culées) pro tyto oblouky skryté pod střechou. V této době došlo rovněž k opravě krytiny obou věží a zpevnění jejich krovů.

Architekt Goutal následně v letech 1984 až 1990 vedl očištění interiéru jižní boční lodi, kterému navrátil původní vápenné nátěry a barevnost (polychromii).

Mezi lety 1992 a 1996 proběhla, již počtvrté za posledních 120 let, oprava opětovně poškozených střešních krytin na věžích. Lešení postavené pro tuto příležitost bylo zároveň využito k restaurování celého západního průčelí; tyto práce trvaly přibližně čtyři roky.

Sotva byl Westwerk obnoven, zaměřil se architekt Goutal v roce 1997 na střechu a krov kaple Malandry a také na sakristii. Střecha sakristie byla původně valbová (tříspádová) a pravoúhle navazovala na zeď boční lodi u chóru, jak dodnes dokládají otisky na této stěně. Architekt však tvar střechy změnil na stanovou střechu a obě místnosti nechal opatřit omítaným sádrovým podhledem.

21. století V letech 2001 až 2005 prošly krov a střešní krytina hlavní lodi i chóru kompletní a generální rekonstrukcí. Tyto práce byly nezbytným předpokladem pro zahájení obnovy interiérů, která započala v roce 2008.

Dne 27. října 2013 se v kostele konala slavnostní mše spojená s požehnáním nástroje a inaugurační koncert, který oslavil návrat restaurovaných varhan. Koncert odehrál Olivier Vernet, titulární varhanář hlavních varhan katedrály v Monaku.

Popis Tento popis zachycuje původní stav kostela krátce po dokončení jeho výstavby v roce 1756.

Půdorys a celková dispozice Kostel svatého Martina v Montmédy je orientovaná stavba. Kostel je trojlodní, hlavní loď je rozdělená do pěti klenebních polí (travé). Hlavní loď je dvakrát širší než boční lodě (kolaterály) a otevírá se do velmi krátkého chóru s pětibokým závěrem. Poslední klenební pole je začleněno přímo do chóru, čímž vzniká větší prostor, který je jasně vymezen výškovým stupněm (převýšením podlahy) a mříží. Toto oddělení pokračuje i do bočních lodí, kde poslední pole po obou stranách chóru slouží jako kaple. Vlastní loď kostela tak tvoří čtverec o délce čtyř klenebních polí.

K této základní dispozici se na severní boční lodi, v úrovni třetího klenebního pole, připojuje kaple Malandry. Její plocha je téměř totožná s plochou jednoho pole boční lodi. Vstup do ní je možný dvěma způsoby: jeden vchod vede zvenčí ze západní strany, druhý přístup je z vnitřku kostela, kam se vchází z severní boční lodi skrze malou mříž.

Sakristie přiléhá k pravé straně chóru v prodloužení boční lodi. Přístupná je z jižní strany chóru.

Zastřešení Střechu tvoří dvě valby a jako krytina je použita břidlice. Část střechy nad apsidou je polovalbová (en demi-croupe), protože její trojúhelníková střešní rovina stojí samostatně a nezasahuje tak nízko jako hlavní spády střechy.

Střešní rovina tak kryje boční lodě i hlavní loď v jednom souvislém pásu. Z tohoto čistě vnějšího pohledu by se dalo hovořit o typu halového kostela. Analýza interiéru však tento termín upřesňuje - zastřešení obou věží je tvarováno pomocí křivek a protikřivek; jedná se tedy o cibulové střechy s prohnutím na čtvercovém půdorysu.

Vstupy a vnitřní pohyb Do interiéru budovy se vstupuje přes západní průčelí, ve kterém je proražen hlavní portál a dvoje další, vedlejší a skromnější dveře. Po překonání několika stupňů venkovního schodiště (peronu) a průchodu dveřmi je nutné projít dřevěným zádveřím. Nejmohutnější zádveří se přirozeně nachází uprostřed za osovým portálem.

Vnitřní zaklenutí

Konstrukce stropů je mimořádně jednotná, neboť celou stavbu pokrývají křížové klenby (bezžeberné), vždy jedna nad každým klenebním polem. Klenbu apsidy pak tvoří čtyři výrazná klenební žebra, která se sbíhají k poslednímu pasovému oblouku (pasu) transeptu.

Stavební podoba a exteriér Materiály Hlavním materiálem použitým pro hrubou stavbu (gros-œuvre) je lotrinský vápenec. Ve 13. století se v okolí Montmédy těžil v lomech Haut-des-Forêts. Zdejší těžený kámen odpovídá materiálu, který je dnes znám jako jaumontský vápenec (pierre de Jaumont). Pro svou specifickou žlutookrovou barvu si vysloužil přezdívku „sluneční kámen“. Na této stavbě je v celé hrubé konstrukci použit v podobě opracovaných kvádrů. Malta se skládala z místního písku a mastné hlíny.

V interiéru je pohyb mezi bočními loděmi a hlavní lodí volný, s výjimkou posledního klenebního pole. Jak již bylo popsáno výše, tato závěrečná pole bočních lodí zaujímají kaple. Ty jsou od chóru odděleny chórovými lavicemi (stallami) a od zbytku boční lodi je dělí mříž z tepaného železa.

Na kruchtu (kůr), která se nachází v prvním klenebním poli a otevírá se do hlavní lodi, lze vystoupat po dvou vřetenových (točitých) schodištích umístěných v rozích západního průčelí. Tato schodiště umožňují také přístup do vyšších pater věží westverku, ke krovům a ke zvonům.

Hlavní průčelí Kostel doplňuje mohutný západní masiv se dvěma věžemi na čtvercovém půdorysu. Tento impozantní předsazený rizalit zcela zakrývá vnitřní prostorové uspořádání lodi, která se nachází těsně za ním. Průčelí se vyznačuje velkou střídmostí a je členěno výraznými horizontálními a vertikálními liniemi. Vertikálně se dělí do dvou stejně vysokých etáží (registrů), které rytmizuje šest nad sebou umístěných pilastrů. Pilastry ve spodní etáži jsou v toskánském řádu, zatímco v horní etáži v řádu ionském. V souladu s těmito architektonickými řády tvoří spodní vlys triglyfy a metopy, zatímco horní vlys je hladký (průběžný).

V původním stavu nepředcházelo průčelí pouze jedno společné schodiště (peron) jako dnes, ale tři samostatná schodiště, z nichž každé vedlo k jednomu ze vstupů. Centrální schodiště mělo stupně ze tří stran, zatímco vedlejší schodiště měla stupně pouze na své vnější straně.

Hlavní vstup se nachází ve středové ose spodní etáže. Tvoří jej dvoukřídlé dřevěné dveře s nadsvětlíkem (impostou). Přímo nad dveřmi je v kartuši s rostlinným dekorem vyryt letopočet 1756, který označuje rok dokončení stavby kostela. Mezi ionským vlysem a portálem byl původně vytesán reliéfní znak, který je však dnes již zcela nečitelný a nelze jej identifikovat.