Bazilika Notre-Dame de Marienthal je římskokatolický chrám nacházející se ve francouzském městě Haguenau v alsaském departementu Bas-Rhin v regionu Grand Est. Jedná se o vůbec nejstarší mariánské poutní místo v celém Alsasku.

Historie

Založení První kostel na tomto místě nechala postavit alsaská šlechtická rodina Bourcarda de Wangen a jeho manželky Idy de Fénétrange. Dokončen byl pravděpodobně roku 1256.

Samotný vznik duchovní komunity je však spojen s rokem 1240. Po sesazení Jindřicha II. Švábského se Albert z Haguenau, který pocházel z místní šlechtické rodiny a sloužil jako maršálek na císařském hradě v Haguenau, rozhodl opustit světský život. Usadil se na břehu řeky Marienthal, kde kolem sebe brzy shromáždil skupinu následovníků a založil poustevnickou komunitu.

Tito poustevníci přijali řeholi řádu svatého Viléma (původem z toskánského Malevalle), podle čehož se jim začalo říkat „vilémovci“ (guillemites). Mniši, kteří do komunity přišli z opatství Gräfinthal v Sársku, zůstali Marienthalu věrní po následující tři století.

Klášterní budovy a novou kapli zasvěcenou soše Panny Marie vybudovali mniši v roce 1257.

Stalo se tak na pozemcích, které komunitě darovala Albertova rodina. Místo podle této svatyně získalo název Marienthal, což v překladu znamená Mariino údolí.

Mariánská pouť získala na velkém významu ve druhé polovině 14. století. O jejím mimořádném úspěchu svědčí i fakt, že jí papež Bonifác IX. udělil v roce 1402 odpustky. Celý areál prošel od roku 1462 rozsáhlou přestavbou. Z tohoto období se do současnosti dochovala trojice cenných plastik:

Kristus v hrobě doprovázený třemi strážci;

Svatý Vilém z Malevalle, zakladatel vilémovitů, zobrazený s krumpáčem;

Smrt Panny Marie v kruhu apoštolů.

Stavba sakristie pochází z roku 1519. Zdejší Panně Marii jsou připisovány četné zázraky, jako bylo oživení zemřelých dětí, návrat ztracených potomků, uzdravování posedlých osob nebo osvobozování vězňů, což tematicky zachycují dochované nástěnné fresky z roku 1519.

Období nepokojů a obrody S příchodem protestantské reformace došlo k úpadku morálky řeholníků spravujících poutní místo. V roce 1525 navíc svatyni vyplenili vzbouřenci během německé selské války v Alsasku a Lotrinsku. Řád vilémovitů, který Marienthal ovládal, zde v roce 1543 definitivně zanikl, když se jeho poslední převor přidal k reformátorům. Správu nad poutním místem následně převzal magistrát (senát) města Haguenau.

V roce 1617 byla duchovní správa svatyně svěřena haguenauským jezuitům, kteří zde působili až do zrušení řádu a jejich místní koleje v roce 1765.

Poutní tradici těžce zasáhly události třicetileté války (1618–1648). V roce 1621 protestantská vojska Arnošta z Mansfeldu kompletně zpustošila svatyni, přilehlé statky i marienthalské lesy.

K obnově kostela a oživení poutí došlo v roce 1650, kdy místo navštívilo 2000 věřících (v letech 1652 a 1653 to bylo již 3000 poutníků ročně). Šlechtic Frédéric de Wangen daroval roku 1657 soše Panny Marie s Ježíškem dvě stříbrné korunky.

V letech 1672–1678 byl kostel několikrát vydrancován. V dobách největšího ohrožení (1525, 1649, 1674, 1705 a 1744) musely být obě uctívané sochy Panny Marie tajně převáženy do bezpečí – konkrétně do kaple svatého Michala na hřbitově svatého Jiří v Haguenau.

Zlatý věk poutního místa Mezi lety 1723 a 1763 zažíval Marienthal mimořádný rozkvět. Přitahoval věřící z celého Alsaska, Lotrinska, Rýnské Falce, Bádenska, Vestfálska i Švýcarska. Zázraky a uzdravení přisuzované zdejší Panně Marii podrobně dokumentují dvě dochované knihy.

Kniha dr. Schencka z Grafenbergu (1749): Tento lékař zaznamenal případy uzdravení ochrnutých, němých a lidí trpících vodnatelností (hydropisí), stejně jako záchrany rodiček či mužů v bezprostředním ohrožení života na přímluvu Panny Marie.

Kniha haguenauských jezuitů: Zaměřuje se především na duchovní obrácení. Popisuje však i zázračná osvobození vězňů, uzdravení chromých, navrácení zraku nevidomým a případy, kdy lidé po nehodách unikli jisté smrti či utonutí.

Marie Leszczyńská a úcta k Marienthalu

Všeobecné povědomí o poutním místě vzrostlo díky zbožnosti Marie Leszczyńské, dcery sesazeného polského krále Stanisława Leszczyńského, která se s rodinou usadila ve Wissembourgu v roce 1720. Když ji v roce 1725 pojal za manželku francouzský král Ludvík XV., navštívila Marienthal, aby pro své manželství vyprosila Boží požehnání. Již jako francouzská královna věnovala Marie Leszczyńská v roce 1727 dvě zlaté korunky pro obě zdejší sochy Panny Marie, které opatřila dvěma nápisy:

„Učinil mi veliké věci ten, který je mocný, a svaté jméno jeho“ (slova z chvalozpěvu Magnificat) a „Kéž nepřestává oslavovat tvé milosrdenství; ten, kdo tě vzýval ve svých potřebách a nebyl vyslyšen“ (slova svatého Bernarda z Clairvaux). Text pokračoval věnováním: „Marii, královně nebes i země, darovala tato koruna jiná Marie, nejprostší z jejích služebnic, dne 25. března 1727“.

Marie Leszczyńská se k Marienthalské Panně Marii obracela po celý svůj život a svatyni zahrnovala četnými dary. V roce 1724 jí věnovala svůj zásnubní prsten, roku 1727 zmíněné dvě zlaté korunky, v roce 1734 stříbrnou ampuli a zlatou lampu. Později přidala zlaté lustry, bohatě vyšívaná roucha pro sochy Panny Marie, kněžská roucha a v roce 1763 také diamanty pro monstranci.

V roce 1728 jezuité zrenovovali interiér svatyně. V lidové zbožnosti postupně převládla úcta k Bolestné Panně Marii (Pieta) nad úctou k Panně Marii s Ježíškem. V roce 1741 pak jezuité vztyčili hlavní oltář, který původní sochu Panny Marie s Ježíškem (Madonu v glórii) zakryl.

Správa štrasburským knížetem-biskupem Po 148 letech správy svatyně jezuity vedlo zrušení Tovaryšstva Ježíšova v roce 1765 k ukončení jejich působení v Marienthalu. O správu poutního místa poté nastal spor mezi alsaskými augustiniány, vilémovci z Nizozemí, štrasburským biskupem Louisem-Constantinem de Rohan a městem Haguenau. V roce 1766 spor vyhrál štrasburský biskup, který svatyni získal do své správy.

Kostel následně prošel rekonstrukcí; v roce 1779 byla navýšena úroveň podlahy a restaurací prošly stropy v chóru i v hlavní lodi. Upraven byl také oltář s Pietou. V roce 1789 byl kompletně zrenovován portál.

Revoluční nepokoje

Během revolučního období v letech 1789–1799 došlo ke konfiskaci církevního majetku, o níž bylo rozhodnuto během noci na 4. srpna 1789, a k jeho následnému rozprodeji. Místní samosprávy dostaly za úkol sestavit inventární seznamy kostelního majetku. V Marienthalu však obyvatelé sepsání inventáře zabránili. Městský komisař se proto později vrátil a nechal zabavit zlaté a stříbrné předměty darované Marií Leszczyńskou i stříbrné votivní dary. Tyto cennosti byly v roce 1791 roztaveny.

Civilní ústava duchovenstva vedla k rušení klášterů. Protože místní lidé proti těmto opatřením protestovali, poutní místo se podařilo zachovat. Do farnosti byli dosazeni kněží věrní revoluční ústavě (tzv. přísežní kněží), zatímco nepřísežní duchovní byli vyhnáni. V roce 1792 mělo dojít k uzavření kostela a zazdění jeho vchodů, čemuž se však obyvatelé vzepřeli.

V letech 1793–1803 ukryli obě posvátné sochy v Haguenau opati Schack a Sutter. Kvůli přetrvávajícímu nebezpečí je však nakonec převezli na pravý břeh Rýnu do ženského kláštera Notre-Dame v Ottersweieru severně od Achernu. Kaple křížové cesty lemující silnici z Haguenau do Marienthalu byly revolucionáři v roce 1794 zničeny.

Direktorium pohlíželo na poutě s nedůvěrou; v roce 1792 je sice krátce povolilo, ale záhy opět zakázalo. Kvůli neutuchajícímu přívalu poutníků nechal režim 20. května 1799 zazdít všechny čtyři vchody do chrámu. Poutní tradice byla plně obnovena až v roce 1803 po podepsání konkordátu z roku 1801. Návrat obou soch do Marienthalu 31. července 1803 doprovázely velkolepé oslavy.

19. století a stavební úpravy svatyně

Císařským dekretem z 20. ledna 1811 byl v místě zřízen domov pro staré a nemocné kněze, který funguje dodnes. V roce 1842 nechal Joseph Roberdeau, architekt města Haguenau, postavit zpovědní kapli (kapli svatého Josefa). Výrazný impuls pro rozvoj poutního místa znamenalo zavedení železnice do Marienthalu v roce 1855.

Z důvodu nedostačující kapacity starého kostela inicioval abbé Bernard Atzenhoffer jeho rozšíření. Nový trojlodní chrám s příčnou lodí postavil v letech 1863–1866 Charles Alexandre François Morin, departementální a diecézní architekt. Budova je 55 metrů dlouhá, 14 metrů široká a dosahuje výšky 15 metrů; stavební kámen pochází z lomu ve městě Phalsbourg. Nástěnné malby, které se do současnosti téměř nedochovaly, vytvořili malíři A. Hochstuhl, Sorg ze Štrasburku, Dennecker z Mnichova, Louis Icard z Paříže a Weyh z Colmaru. Vitráže pocházely z pařížské dílny Luçon a byly zničeny během bojů v roce 1944.

Korunování soch a povýšení na baziliku V 19. století došlo k obnovení tradice korunování soch Panny Marie, která v Marienthalu existovala již v 17. století (v letech 1619, 1658, 1661 a 1667). Na žádost představeného Atzenhoffera a s povolením papeže Pia IX., které vyjednal štrasburský biskup André Raess, byla 19. září 1859 slavnostně korunována zdejší Pieta.

Slavnosti se zúčastnila řada církevních i světských představitelů: kardinál a arcibiskup z Besançonu Césaire Mathieu, arcibiskup z Bourges a kaplan Napoleona III. Alexis Basile Alexandre Menjaud, štrasburský biskup André Raess, špýrský biskup Nikolaus von Weis, metský biskup Paul Dupont des Loges, biskup ze Saint-Dié Louis-Marie Caverot, tehdejší starosta Haguenau Dominique-Maurice Chompré, generál ve výslužbě Frédéric Corréard, velitelé četnictva a jezdectva, předseda štrasburského soudu a rektor štrasburské akademie Marie-Théodore de Bussierre.

Bohoslužby se zúčastnilo na 10 000 věřících. Celou událost zachytil malíř Martin Feuerstein na fresce v příčné lodi naproti oltáři Bolestné Panny Marie.

Nový kostel vysvětil 12. září 1866 štrasburský biskup André Raess za přítomnosti kardinála Mathieu, kardinála-biskupa ze Sabiny a biskupů ze Špýru, Mohuče, Met, Nancy, Saint-Dié, Basileje, Lucemburku a Ženevy.

Dne 25. září 1871, několik měsíců po podepsání Frankfurtského míru, byla slavnostně korunována také druhá socha – Panna Maria s Ježíškem.

V roce 1892 papež Lev XIII. povýšil kostel na basilica minor (baziliku minor). Vnější známkou tohoto čestného titulu je papežský slunečník (ombrellino), který visí po levé straně chóru.

Marienthal jako symbol míru a evropské jednoty

Marienthal odjakživa přijímal poutníky z Alsaska, Lotrinska, Francie, Německa i Švýcarska. V předrevoluční době totiž zdejší diecéze zasahovala na oba břehy Rýnu.

V době, kdy Evropu pustošila první světová válka, pobýval od listopadu 1916 do června 1917 v Haguenau německý seminarista a voják Joseph Engling. Během první světové války vykonal několik poutí do Marienthalu. Engling patřil spolu s otcem Josephem Kentenichem k zakladatelům Schönstattského hnutí v roce 1914. Padl 4. října 1918 u Cambrai a v současnosti probíhá proces jeho svatořečení (čeká se na potvrzení zázraku na jeho přímluvu). Jeho působení na tomto místě připomíná pamětní deska a svatyně pravidelně hostí poutníky ze Schönstattského hnutí. V březnu 2019 byl v kapli svatého Josefa jako pocta Josefu Englingovi slavnostně instalován obraz Panny Marie Schönstattské (Mater Ter Admirabilis).

U příležitosti stého výročí povýšení svatyně na baziliku zaslal papež Jan Pavel II. dopis ze dne 2. května 1992 (sepsaný kardinálem státním sekretářem Angelem Sodanem), ve kterém uvádí: „Díky své poloze na křižovatce Evropy (...) tvoří tato svatyně centrum duchovního života mnoha rozměrů.“

Sochy Panny Marie V bočních oltářích se nacházejí dvě sochy Panny Marie.

Panna Maria s Ježíškem, označovaná jako Matka Boží Radostná (Notre-Dame-de-la-Joy), pochází pravděpodobně z roku 1425.