Katedrála Zvěstování Panny Marie v Moulins ( ) je římskokatolický chrám nacházející se ve francouzském městě Moulins v departementu Allier. Slouží jako sídelní kostel moulinsské diecéze.

Historie Původně na tomto místě stála kaple z konce 10. století zasvěcená svatému Petrovi. Koncem středověku ji nahradil kolegiátní kostel Bourbonů, který tvoří nejstarší část dnešní stavby. Základní kámen této pozdně gotické svatyně položila v roce 1468 Anežka Burgundská, vdova po vévodovi Karlovi I. a matka tehdejšího bourbonského vévody Jana II. Stavební práce byly dokončeny v roce 1550.

Když v roce 1823 vzniklo biskupství v Moulins, byl kolegiátní kostel povýšen na katedrálu. První biskup, Antoine de Pons de La Grange, zahájil její rozšíření a v rozsáhlé přestavbě pak pokračoval jeho nástupce Pierre Simon de Dreux-Brézé. Ten nechal zdvojnásobit délku hlavní lodi, přistavět dvě boční lodě a vybudovat souměrné průčelí se dvěma 81 metrů vysokými věžemi.

Tyto novogotické úpravy vznikly pod vlivem slavného architekta Eugèna Viollet-le-Duca a inspirovaly se gotikou z oblasti Île-de-France z 12. století. Práce vedl pařížský architekt Jean-Baptiste Antoine Lassus a po jeho smrti v roce 1857 v nich pokračovali Eugène Millet a Paul Selmersheim.

Katedrála byla vysvěcena 16. října 1923 a v roce 1949 jí byl udělen titul basilica minor.

Katedrála je od roku 1875 zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.

Kanovnická kapitula Historie zdejší kanovnické kapituly je ještě starší než samotný kostel Panny Marie. V roce 1386 ji založil bourbonský vévoda Ludvík II. Tehdy sídlila v kapli zasvěcené Zvěstování Panny Marie.

Interiér a umělecká výzdoba Interiér chrámu zdobí množství uměleckých děl a prosvětlují ho četné vitráže. Ty zobrazují rod Bourbonů, výjevy ze života svaté Kateřiny a svaté Barbory, Ukřižování nebo Ježíšův rodokmen.

Katedrála se proslavila zejména triptychem Mistra z Moulins. Toto mistrovské dílo vzniklo kolem roku 1500 a jeho autor byl dlouho neznámý. Dnes je ztotožňován s nizozemským malířem Jeanem Heyem.

Návštěvníci zde mohou obdivovat také Černou madonu z 11. století, pozdně gotické sousoší Oplakávání Krista nebo klečící sochu Jany z Arku. Chrámový poklad navíc ukrývá slonovinový relikviářový kříž ze 17. století, Auberyho triptych a triptych Narození Páně, který se připisuje flámskému malíři Joosi van Clevemu.

Od kaple ke katedrále

Kaple závislá na převorství v Souvigny V roce 990 prodali čtyři bratři – Wion, Lambert, Bérard a Guillaume – převorství Saint-Pierre-et-Saint-Paul de Souvigny kapli zasvěcenou svatému Petrovi, která se nacházela v místě zvaném Molinis. Jde o vůbec první písemnou zmínku o dnešním městě Moulins.

Roku 1097 potvrdil papež Urban II. dary věnované převorství v Souvigny, mezi nimiž byla zmiňována i capella de Molinis.

V roce 1100 přenechal autunský biskup Norgaud ecclesiu de Molinis mnichům z Cluny, pod které převorství v Souvigny spadalo. Z původní kaple se tak stal kostel, což svědčí o tehdejším nárůstu místního obyvatelstva. Tato církevní stavba stála s největší pravděpodobností v blízkosti hradu budoucích bourbonských vévodů.

Kolegiátní kostel náhled||vlevo|katedrála okolo roku 1850. Dne 19. října 1378 udělil papež Klement VII. papežskou bulou vévodovi Ludvíku II. Bourbonskému povolení zřídit při staré kapli Panny Marie kapitulu o dvanácti kanovnících v čele s děkanem. V roce 1386 pak neverský biskup Maurice de Coulange oficiálně ustavil tuto kolegiátní kapitulu, která podléhala přímo Svatému stolci, v kapli zasvěcené Zvěstování Panny Marie.

Na sklonku středověku byla tato kaple z konce 10. století nahrazena novým objektem, známým jako „kolegiátní kostel Bourbonů“. Základní kámen této pozdně gotické stavby, která představuje nejstarší dochovanou část dnešního chrámu, položila v roce 1468 Anežka Burgundská, vdova po vévodovi Karlovi I. a matka tehdejšího burvonského vévody Jana II.

Stavební práce pravděpodobně zahájil Jean Poncelet, dvorní stavitel Jana II., avšak v roce 1508 musely být přerušeny. Pokračovaly až za vlády vévody Petra II. z Bourbonu a jeho manželky, vévodkyně Anny Francouzské (dcery krále Ludvíka XI.). Kolem roku 1540 byl dokončen chór. Protože chyběly prostředky na další výstavbu, byl na západní straně provizorně uzavřen prostým štítem zdobeným rozetou, plazivými listy a fiálami. Toto provizorní průčelí sloužilo budově až do roku 1854. Celá tato historická část dnes tvoří kněžiště (chór) současné katedrály.

Povýšení na katedrálu V roce 1822 bylo v Moulins zřízeno biskupství. První biskup, Antoine de Pons de La Grange, si vybral kostel Panny Marie za svůj sídelní chrám a kvůli jeho nedostačující kapacitě rozhodl o rozšíření stavby. V rozsáhlých pracích a celkovém dokončení budovy pak pokračoval jeho nástupce Pierre Simon de Dreux-Brézé.

Katedrála byla slavnostně vysvěcena 16. října 1923 a v roce 1949 jí byl udělen titul basilica minor.

Architektura náhled|redresse=1.2|Průčelí katedrály Notre-Dame-de-l'Annonciation de Moulins.

Pozdně gotické kněžiště náhled|Snímek Charlese Marvilla z 60. let 19. století zachycuje biskupa Dreux-Brézého (pravděpodobně s farářem či děkanem kapituly a architekty Eugènem Milletem a Paulem Selmersheimem) na dnešní ulici Louis-Mantin na jižní straně katedrály. Fotografie dokumentuje tehdejší postup rozšiřovacích prací.

Pozdně gotické kněžiště (chór) představuje nejstarší a architektonicky nejhodnotnější část celé stavby. Vyznačuje se štíhlými proporcemi, slohovou jednotou a harmonií, v níž se elegance celkových hmot a plynulost linií snoubí s rafinovanými detaily.

Při pohledu zvenčí má závěr chrámu tvar dvoupatrové pyramidy vyrůstající ze čtvercové základny. Spodní patro odpovídá úrovni střech radiálních kaplí, horní patro pak patě střechy samotného chóru. Obě úrovně lemují balustrády s lomenými oblouky, které propojují subtilní, mírně prohnuté opěrné oblouky. Široká okna s bohatými plaménkovými kružbami proměňují tuto část stavby v prosvětlenou „skleněnou taveninu“.

Interiér ukazuje, s jakou odvahou dokázali středověcí stavitelé překonávat prostorová omezení. Vzhledem k tomu, že východní stranu stavby limitovala ulice, nebylo možné vybudovat klasický věnec radiálních kaplí. Chór se proto musel spokojit s ochozem (deambulatoriem) upraveným do podoby obdélníkové galerie. Aby architekti zakryli rovnou linii obvodové zdi a nabídli oku diváka harmonickou perspektivu, umístili na oba konce této galerie mohutné pilíře. Ty připomínají kamenné palmy, z jejichž vrcholů se do klenby rozbíhají svazky žeber.

Ve vnitřním jižním rohu se tyčí subtilní schodišťová věžička ze 14. století, která v minulosti sloužila jako přístupová cesta ke kanovnické šatně.

Na konci 18. století byl chór kolegiátního kostela zbaven původního lettneru (chórové přepážky) a vyřezávaných dřevěných lavic (stall) ze 16. století. Zanikly také čtyři kované a pozlacené mříže, které kolem roku 1770 zhotovili zámečničtí mistři Boyer a Paradis a které byly zničeny za Velké francouzské revoluce. Z této původní výzdoby se dochovaly pouze tři basreliéfy, které zdobily vnitřní stranu lettneru zbořeného v roce 1769. Dnes jsou osazeny do oltáře v kapli Nejsvětější Svátosti a zobrazují Cestu Panny Marie na Kalvárii, její Nanebevzetí a Korunování. Dva nebo tři další reliéfy z této série se dnes nacházejí na hlavním oltáři v kostele v sousední obci Villeneuve-sur-Allier.

Novogotická loď a věže náhled|vlevo|pohled na katedrálu odzadu Dostavba katedrály patřila k nejvýznamnějším architektonickým počinům 19. století v departementu Allier. O rozšíření chrámu kvůli jeho nedostatečné kapacitě rozhodl již první moulinsský biskup Antoine de Pons de La Grange. Samotnou realizaci však zahájil až jeho nástupce Pierre Simon de Dreux-Brézé, přesvědčený zastánce ultramontanismu (směru zdůrazňujícího autoritu papeže). V umělecké sféře se biskupovo politické smýšlení projevovalo nadšením pro středověké umění a rodící se památkovou péči. Novou estetiku ve své diecézi všemožně podporoval a v letech 1852 až 1876 na průběh stavebních prací osobně velmi bedlivě dohlížel.

Tyto stavební úpravy probíhaly v novogotickém slohu pod vlivem teoretika a architekta Eugèna Viollet-le-Duca. Pařížský architekt Jean-Baptiste Antoine Lassus, který měl za sebou již restaurování katedrály v Chartres, kaple Sainte-Chapelle či pařížské Notre-Dame, zvolil pro rozšíření původně pozdně gotického kostela styl inspirovaný gotikou z oblasti Île-de-France ze 13. století. Architektonický předěl mezi starou a novou částí budovy ještě více umocnil fakt, že pro dostavbu vybral odlišný stavební materiál.

Plocha původní lodi se zdvojnásobila a přibyly dvě boční lodě. Pět klenebních polí uzavírá monumentální západní průčelí, nad nímž se tyčí dvě kamenné věže dosahující výšky 82 metrů. Výška kleneb v hlavní lodi činí přibližně 25 metrů.

Hlavní oltář, završený ciboriem (nebesy), byl tehdy uspořádán „po římském způsobu“. (Dva historické prameny, Xavier Barbier de Montault (1878) a Dom Adrien Gréa (1909), dokládají, že v římském ritu nebyl oltář původně umístěn v apsidě, ale v popředí chóru, což umožňovalo celebraci čelem k lidu. Podle těchto autorů je takové uspořádání, na rozdíl od častější praxe po 16. století, původní a rubrikami Římského misálu legitimní). Na rozdíl od tehdejší běžné praxe nestál v hloubi apsidy, nýbrž v popředí chóru bližším k věřícím. Až po roce 1937 byl oltář přesunut na zadní konec kněžiště, na své původní místo v přední části se však vrátil v rámci liturgických reforem Druhého vatikánského koncilu.

Sochařská výzdoba na průčelí, zobrazující světce a biskupy, je dílem sochařů Chenillona, Fromangera, Denécheaua, Gaudrana a Michel-Pascala. Nástěnné malby v portálu, provedené technikou voskové malby (enkaustiky), vytvořil Charles Lameire.

Stavební práce, které původně započaly pod vedením architekta Esmonnota, převzali po Lassusově smrti v roce 1857 Eugène Millet a Paul Selmersheim.

Vitráže náhled|Vitráž s výjevem Ukřižování, nesoucí znak kardinála z Bourbonu. Množství dochovaných vitráží v katedrále pochází z období gotiky. Většina z nich zobrazuje své donátory seskupené kolem ústředního náboženského motivu. V 15. století bylo běžné, že významní měšťané a šlechtici financovali výrobu kostelních oken a nechávali se do těchto děl zakomponovat, nezřídka i se svou nejbližší rodinou.

Tato okna jsou nesmírně cenná v mnoha ohledech. Tvoří nejzářivější ozdobu někdejšího kolegiátního kostela a dokládají mimořádné nadání sklářských mistrů z konce 15. a počátku 16. století. Prvotřídní význam mají také z hlediska historického a ikonografického.

Technika jejich výroby byla poměrně složitá. Výsledného vizuálního efektu autoři dosahovali současným kombinováním tří postupů: skládáním barevného skla (barveného přímo ve sklářské pánvi) spojovaného olověnými páskami, nanášením emailu pro zvýraznění kontur a detailů a malbou na čiré sklo, které se následně vypalovalo s pomocí tavenin (fluxů) pro dosažení trvalé průsvitnosti.

Vitráže v kaplích náhled|Vitráž svaté Kateřiny s donátory z rodu Bourbonů náhled|vlevo|Geoffroy Aubéry se svými čtyřmi syny na vitráži „Bojující církve“ náhled|Jean Chanteau na vitráži ze života svaté Alžběty Uherské

V jednotlivých kaplích katedrály se nachází řada tematických vitráží: