Katedrála Notre-Dame (Le Puy-en-Velay)

Katedrála Panny Marie v Le Puy-en-Velay ( ) je jednou z hlavních památek románského umění a křesťanského Západu. Papežským breve Pia IX. ze dne 11. února 1856 byla povýšena na basilicu minor. Její plný oficiální titul zní Notre-Dame-de-l'Annonciation du Puy-en-Velay (Panna Maria Zvěstování v Le Puy-en-Velay). Na barokním hlavním oltáři trůní Černá Madona, která byla v průběhu staletí cílem mnoha poutí. Současná socha nahrazuje původní milostnou sošku, kterou chrámu údajně daroval král Ludvík IX. po svém návratu z křížové výpravy do Egypta, a která byla spálena během Francouzské revoluce.

Katedrální komplex byl v roce 1862 zapsán na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury. – nejprve v roce 1862 (zahrnovalo křížovou chodbu, budovu univerzity a samotnou katedrálu) a následně v roce 1889 (budova s podsebitím).

V roce 1998 byla katedrála spolu s historickým špitálem (hôtel-Dieu) zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako součást památky Poutní místa na cestě do Santiaga de Compostela ve Francii.

Dějiny

Legenda o „Kameni horeček“ neboli „Kameni zjevení“ náhled|Kámen horeček v jedné z apsid katedrály.

Místní legendy v Le Puy-en-Velay se točí kolem kamene, patrně megalitické desky, která se nacházela na hoře Mont Anis. Z tohoto čedičového kamene se dodnes dochovala část uložená v kapli Svatého Kříže (Saint-Crucifix), známá jako „Kámen horeček“ (pierre des fièvres) nebo „Kámen zjevení“ (pierre des apparitions), což je deska o délce přibližně 3 metry a šířce 2 metry.

Podle tradice měla v roce 430 – tedy ještě před Efezským koncilem, který definoval dogma o Panně Marii jako Bohorodičce (Theotokos) – jistá matróna (vznešená žena) z obce Ceyssac, trpící čtyřdenní zimnicí (kvartánou), snové vidění. V něm jí Panna Maria doporučila, aby se nechala odnést na horu Mont Anis a ulehla na tamní kámen, čímž se uzdraví. Vdova tak učinila a po svém uzdravení měla zjevení Panny Marie, která ji požádala, aby vyhledala prvního biskupa v kraji Velay a vyřídila mu, že má na hoře Mont Anis postavit skromnou oratoř. Biskup Evodius (působící kolem let 365–385) se následně vydal do Říma, kde od papeže získal povolení přenést biskupské sídlo z města Ruessio (gallo-římské hlavní město kmene Vellavů) do Anicia (gallo-římský název pro Le Puy-en-Velay, jehož keltský slovní základ „an“ znamená „kruh, obvod či hradba“).

Legenda dále vypráví, že když biskup v měsíci červenci dorazil na horu Mont Anis, našel kamennou desku pokrytou tlustou vrstvou sněhu. Přímo před jeho očima pak vběhl na místo jelen, který svým během vykroužil ve sněhu obrysy budoucí stavby. (Tato legenda pravděpodobně vznikla na základě toponymie (místního názvosloví) skály, která se tyčí nad současnou svatyní a nese název Corneille. Etymologický původ tohoto jména je totiž odvozen od jména galského boha Cernunna, jehož atributem byly jelení parohy. Celé poutní místo je tak pozůstatkem starobylého kultu tohoto keltského božstva.) Ta se posléze stala jednou z prvních a spolu s Chartres vůbec nejstarší mariánskou svatyní v křesťanské Galii. Pod dlažbou současného chóru byly skutečně nalezeny základy tohoto prvního kostela, který měl rozměry 12 × 24 metrů.

Ve skutečnosti stavba započala až na konci 5. století za biskupa Scutaria (působícího kolem let 485–555). Podle místní tradice byl tento „andělský kostel“ vysvěcen samotnými anděly, kteří sem přenesli relikvie přímo z Říma.

Mariánská svatyně se rychle stala významným poutním místem, k čemuž přispěla i vzácná relikvie, kterou kapitule u Panny Marie v Le Puy daroval král Ludvík XI. – trn z Kristovy koruny. Poutníci na tento kámen uléhají za účelem načerpání jeho blahodárné síly až do dnešních dnů.

Zatímco počátky kultu Zvěstování Panny Marie (Notre-Dame-de-l'Annonciation) koření právě v tomto „Kameni horeček“, ve středověku a raném novověku byla předmětem největší úcty především zdejší Černá Madona.

Jubileum v Le Puy-en-Velay náhled|redresse=1.2|Obraz Svaté rodiny od Barthélemyho d'Eyck v katedrále. náhled|redresse=1.2|Slavnostní procesí v Le Puy, 15. srpna 1977. Katedrála Zvěstování Panny Marie se těší papežskému privilegiu pořádat svaté jubileum. Když německý mnich Bernard z Durynska předpověděl na 25. březen 992 konec světa – jelikož svátek Zvěstování Panny Marie tehdy připadl na Velký pátek –, do města dorazily takové davy poutníků, že se papež (buď Jan XV., nebo Kalixt II.) rozhodl vyhlásit jubileum pokaždé, když tato kalendářní shoda nastane.

K získání plnomocných odpustků musí věřící navštívit zdejší katedrálu, přijmout dvě svátosti (zpověď a přijímání) a pomodlit se na úmysl papeže. Tento svátek, známý jako Velká milost (Grand Pardon), totiž papež neudělil pouze biskupovi z Le Puy, ale přímo samotné katedrále.

Tato tradice se bez výjimky dodržovala, s pouhými dvěma historickými výpadky v letech 1701 a 1796. V roce 1701 dorazilo tolik poutníků, že se do chrámu fyzicky nevešli. V roce 1796 zase katedrálu obsadili schismatici. Papež Pius VI. tehdy musel všechna předchozí privilegia dočasně zrušit, aby z nich odpůrci církve nemohli profitovat.

Velká milost v Le Puy-en-Velay vychází z místní liturgie a je nejstarším doloženým jubileem svého druhu – vznikla dříve než podobné svátky v Římě (1300), Rocamadouru (1428) či Lyonu (1451). První jubileum u Panny Marie v Le Puy se pravděpodobně konalo již v roce 1065. Písemně je však poprvé doloženo až z roku 1407, kdy v přeplněných uličkách tohoto malého městečka uvízly davy poutníků a mnoho z nich se ušlapalo nebo udusilo.

Z toho důvodu se papežové a králové těmto jubilejním obdobím při svých osobních poutích raději vyhýbali. Výjimkou byl neapolský král René z Anjou, který se tudy vracel z Itálie v roce 1440. Právě to vysvětluje přítomnost obrazu od Barthélemyho d'Eyck v katedrále, neboť tento malíř tvořil pod královým patronátem. Následujícího roku zmínil jubileum v Le Puy v papežském breve také Evžen IV. Pro úplnost je však třeba ještě dohledat breve papeže Martina V., který byl v 15. století velkým zastáncem jubileí ve Francii.

Jubileum je však třeba odlišovat od tradičního velkého procesí, které od katedrály začíná a zase u ní končí. Bez ohledu na jubilejní roky se zde každoročně 15. srpna koná velká slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Během ní je ulicemi města za účasti nejvyšších světských i církevních představitelů a obrovského množství lidí nesena socha Černé madony. V roce 2016 bylo jubileum zakončeno právě tímto mariánským procesím.

Dne 15. srpna 1095, u příležitosti svátku Nanebevzetí Panny Marie slaveného v Le Puy, vyhlásil papež Urban II. první křížovou výpravu (1095–1098) a do jejího čela postavil zdejšího biskupa Adhémara de Monteil. Autor slavného hymnu Salve Regina (Zdrávas Královno) tehdy opustil Le Puy a v doprovodu zhruba čtyř stovek místních křižáků zamířil na Východ. Sám biskup sice podlehl zraněním při obléhání Antiochie, mnozí z jeho družiny však měli to štěstí, že se vrátili domů.

Během středověku byla katedrála v Le Puy klíčovou zastávkou na Svatojakubské poutní cestě do Santiaga de Compostela, ale zároveň fungovala jako samostatný významný cíl pro poutníky z celé Evropy, kteří sem přicházeli uctít Černou madonu.

Architektura náhled|redresse=1.1|vlevo|Půdorys katedrály (sever je dole). náhled|redresse=1.2|Katedrála v roce 1836, před svou demolicí a následnou rekonstrukcí. Románská katedrála Notre-Dame se tyčí na úpatí vulkanického bradla Corneille. Tomuto čedičovému ostrohu dominuje monumentální socha Panny Marie odlitá z oceli z ruských děl, která byla ukořistěna během obléhání Sevastopolu.

Chrám pochází z 12. století a vyniká neobvyklou rozmanitostí stylů, která dodnes svědčí o tehdejším bohatství románského umění.

Vzhledem k využití řady kopulí na trompách vykazuje katedrála v Le Puy-en-Velay silný vliv byzantské architektury. Tímto prvkem výrazně připomíná jiné kostely v jihozápadní Francii, jako je Katedrála svatého Fronta nebo katedrála Saint-Étienne v Cahors. Západní průčelí je postaveno z různobarevných sopečných kamenů. Tato polychromovaná fasáda s mozaikovým obkladem, půlkruhovými arkádami a drobnými frontony ukrývá trojoboukový portál. Z městské ulice k němu stoupá široké kamenné schodiště se 134 stupni. Zatímco samotný portál zdobí sochy a mozaiky, v interiéru se nacházejí zlacené fresky.

Tmavý odstín použitého kamene dodává vnitřnímu prostoru strohý ráz. Návštěvníka však ohromí výška šesti kopulí, množství klenbových systémů a také mohutná klenutá podezdívka, na které celá stavba spočívá.

Chór chrámu stojí přímo na skalním podloží. Když však bylo v 11. a 12. století potřeba katedrálu rozšířit kvůli neustále rostoucímu počtu poutníků, byla další čtyři klenební pole odvážně vysunuta do volného prostoru. Aby stavitelé překonali výškový rozdíl 17 metrů, podepřeli vysoké arkády masivními pilíři.

Stavba této baziliky probíhala v několika etapách. Apsidu, křížení transeptu a poslední dvě klenební pole lze datovat do 11. století. Na začátku 19. století však budově hrozilo zřícení, a proto byla v letech 1844 až 1870 téměř kompletně rozebrána a znovu postavena ve své původní podobě. Výjimku tvoří pouze apsida a kopule nad křížením, které byly rekonstruovány v odlišném architektonickém tvaru.

Biskupský komplex Katedrála je součástí rozsáhlého, dodnes dochovaného architektonického komplexu. Ten zahrnuje křížovou chodbu s kapitulní síní a obrannou budovou s podsebitím, špitál (Hôtel-Dieu), baptisterium svatého Jana a biskupský palác. Některé části se však nedochovaly. Patří mezi ně například věž svatého Mayola, která původně sloužila jako obranná věž kanovníků.

Západní průčelí náhled|redresse=1.2|Západní průčelí katedrály. Průčelí katedrály se tyčí na vrcholu monumentálního schodiště. Tvoří ho pět architektonických pater z polychromovaného zdiva s půlkruhovými oblouky ze střídavě barevných klenáků. Výzdobu doplňují kameny uspořádané do kosočtverců připomínajících mozaiku (opus reticulatum), které pocházejí z místních lomů. Tento dekor střídající světlé a tmavé odstíny je poměrně běžný v románské architektuře po celé Evropě (např. bazilika v Vézelay v Burgundsku, katedrála v Sieně a v Lucce v Itálii, nebo katedrála ve Špýru a románské kostely v Kolíně nad Rýnem a v Německu). V evropském umění raného středověku byl již zcela běžný a jeho kořeny sahají do starořímské architektury (příkladem jsou Lázně Cluny v Paříži).

Tento prvek byl velmi rozšířený také v byzantské architektuře, kterou se vnitřní uspořádání katedrály výrazně inspiruje. Výrazný vliv měl především v karolínské architektuře (vstupní brána kláštera v Lorschi, oblouky palatinské kaple v Cáchách Karla Velikého – rovněž ovlivněné Byzancí, opatství Saint-Philbert-de-Grand-Lieu nebo oblouky kostela Notre-Dame-de-la-Basse-Œuvre v Beauvais) a dokonce i v merovejské architektuře (oblouk apsidy v kryptě Saint-Oyand v Grenoblu, výzdoba průčelí merovejského transeptu v baptisteriu Saint-Jean v Poitiers).

Je proto velmi pravděpodobné, že současná románská katedrála pouze převzala dekorativní styl, který existoval již na starších stavbách stojících na stejném místě. Této výzdobě napomáhal i výskyt pestrobarevných hornin v regionu. Někteří badatelé však v této ornamentice vidí „mozarabský“ původ a přisuzují ji obrovskému množství španělských poutníků, kteří ve středověku přicházeli uctívat zdejší Černou madonu. Jiní ji připisují vlivu křižáků. Ve skutečnosti však arabská architektura sama přímo vycházela ze starší západoevropské raně křesťanské a byzantské architektury.

Vzhledem k půlkruhovým obloukům se toto průčelí řadí k románskému slohu a lze jej datovat do konce 12. století.

Schodiště a interiér Do hlavní lodi ústí schodiště o 102 stupních, které pokračuje pod portálem. V prostoru prvních dvou klenebních polí zabírá schodiště celou šířku budovy. V následujících dvou polích se zužuje pouze na šířku hlavní lodi. Na stěnách podél tohoto zúžení jsou dnes umístěny vyřezávané dřevěné dveře, které původně zdobily samotné průčelí.