Afanasij (světským jménem: Sergej Grigorjevič Sacharov; 2. července 1887 Carjovka – 28. října 1962 Petuški) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve, biskup a předseda bohoslužebně-kalendářní komise při Svatém synodu. Pravoslavná církev jej uctívá jako svatého vyznavače.
Život Narodil se 2. července 1887 ve vesnici Carjovka Tambovské gubernie.
Absolvoval Šujské duchovní učiliště, po kterém byl přijat na Vladimirský duchovní seminář a následně na Moskevskou duchovní akademii, kde roku 1912 obdržel titul kandidáta bohosloví. Dne 12. října 1912 byl postřižen na monacha, o dva dny později vysvěcen na jerodiákona a 17. října na jeromonacha.
Stal se učitelem Poltavského duchovního semináře a od srpna 1913 dozorcem Klevanského duchovního učiliště.
Dne 3. září 1913 byl ustanoven přednášející na katedře homiletiky Vladimirského semináře. Za svou akademickou a kněžskou práci mu bylo uděleno právo nosit nabedrennik.
Od roku 1914 byl členem rady Pravoslavného bratrstva sv. Alexandra Něvského. V roce 1917 byl delegátem eparchiálního a všeruského sjezdu duchovenstva a laiků, 2. všeruského mnišského sjezdu a členem dočasného výkonného výboru vladimirské eparchie. Byl vyznamenán náprsním křížem a povýšen do hodnosti igumena.
V letech 1918–1920 byl členem rady vladimirské eparchie.
Dne 20. ledna 1920 byl povýšen na archimandritu.
V roce 1917 byl na mnišském sjezdu v Trojicko-sergijevské lávře zvolen zástupcem člena Všeruského místního soboru 1917–1918. Od ledna 1918 byl jeho členem a pracoval v odděleních bohoslužby, mnišství a církevní disciplíny.
V oddělení bohoslužby předložil referáty „O přípravě nového vydání bohoslužebných knih se zařazením všech existujících tištěných i rukopisných bohoslužeb ruským svatým“ a „O posílení a uzákonění uctívání místních svatých v jednotlivých eparchiích“.
V oddělení církevní disciplíny přednesl referát „O přidělování bohoslužebných vyznamenání určitým církevním služebníkům a funkcím a o zákazu jejich udělování jako odměn“ (referát byl komisí schválen). Na plenárním zasedání vystupoval jako spoluřečník k návrhu o pravidlech kanonizace svatých v Ruské církvi.
Po obnovení svátku Všech svatých v ruské zemi oslavených se podílel spolu s profesorem Borisem Turajevem na sestavení bohoslužby pro tento svátek.
Rozhodnutím Svatého synodu byl 17. června 1921 rukopoložen na biskupa kovrovského a vikáře vladimirské eparchie. Světiteli byli metropolita vladimirský Sergij (Stragorodskij), arcibiskup nižněnovgorodský Jevdokim (Meščerskij) a biskup pečerský Varnava (Běljajev).
Dne 30. března 1922 byl zatčen, ale následující den propuštěn.
Dne 12. dubna byli biskup Afanasij, metropolita Sergij (Stragorodskij), suzdalský arcibiskup Pavel (Borisovskij) a bývalý suzdalský biskup Vasilij (Zummer) zatčeni v tzv. „suzdalské církevní kauze“: v jednom z chrámů byla vykradena sakristie a úřady toho využily k obvinění hierarchů z odporu proti zabavování církevních cenností. Dne 9. června byl odsouzen k jednomu roku vězení (následující den po rozsudku byl na základě amnestie propuštěn). Metropolita Sergij byl vypovězen do Nižního Novgorodu a pověřil biskupa Afanasije správou církve ve Vladimiru a Vladimirském ujezdu.
Vystupoval proti renovačnímu hnutí. Znovu byl zatčen v červenci a září 1922. Po zářijovém zatčení byl převezen do Moskvy, kde byl vězněn v Taganské věznici. Za „podněcování lidových mas na náboženském základě“ byl odsouzen ke dvěma letům vyhnanství v Zyrjanském kraji (začátek vyhnanství 14. listopadu 1922). Pobýval ve vyhnanství ve městě Usť-Sysolsk a ve vsi Kerčomja. Propuštěn byl v lednu 1925.
V únoru 1925 se vrátil do Vladimiru a převzal správu vladimirské eparchie jako první pomocník vladimirského arcibiskupa Nikolaje (Dobronravova), který byl vypovězen do Moskvy. Na požadavek OGPU však musel v květnu 1925 podepsat závazek, že nebude eparchii spravovat.
V září 1925 přijel na renovační eparchiální sjezd, kde vyzval jeho účastníky k pokání, a následně z jednání odešel.
V listopadu 1925 byl dočasným správcem vladimirské eparchie jmenován biskup Damian (Voskresenskij). V prosinci 1925 vstoupil do samozvané Prozatímní vyšší církevní rady, organizované s podporou OGPU. Poté biskup Afanasij znovu převzal správu vladimirské eparchie. Dne 15. ledna 1926 požehnal pravoslavným vladimirské eparchie, aby se v případě nepřítomnosti pravoslavného biskupa obraceli „pro duchovní vedení a pastýřskou péči na pravoslavné biskupy sousedních eparchií“. Téhož dne byl zatčen; bylo mu připomenuto spojení s jeromonachem Alexandrem (Čečelem) a kázání na svátek svatého Jiří. Po propuštění z vězení 15. března 1926 vyzval pravoslavné vladimirské eparchie, aby se obraceli na biskupa Damiana, který mezitím projevil pokání.
Od listopadu 1926 byl správcem ivanovské eparchie. Úřady mu nabídly, aby dobrovolně opustil eparchii nebo přestal řídit církevní záležitosti – odmítl však opustit svěřené věřící.
Dne 2. ledna 1927 byl zatčen a převezen do Moskvy (vězněn byl ve věznici na Lubjance a v Butyrské věznici). Byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody za „příslušnost ke skupině hierarchů vedené metropolitou Sergijem (Stragorodským)“.
Trest vykonával v Soloveckém táboře, kde pracoval jako hlídač a krátce také jako účetní; prodělal skvrnitý tyfus.
V únoru 1930 byl na tři roky vypovězen do Turuchanského kraje. V první polovině roku 1932 tam žil u vyhnaného metropolity Kirilla (Smirnova) ve stanici Selivanicha. Roku 1933 se vrátil do Vladimirské oblasti a vystoupil z jurisdikce metropolity Sergije (Stragorodského), protože se domníval, že překračuje své pravomoci zástupce patriarchálního místodržitele (locum tenens). Postoj biskupa Afanasije byl blízký názorům metropolity Kirilla.
Dne 18. dubna 1936 byl zatčen na základě obvinění ze „spojení s Vatikánem“ a „s bělogvardějci na Ukrajině“. Během výslechů však o těchto obviněních nebyla řeč (sám biskup Afanasij je zcela odmítal) a vyšetřování se zajímalo pouze o důvody jeho odmítání spolupráce s metropolitou Sergijem (Stragorodským), loajálním vůči sovětské moci.
Za vytvoření „kontrarevoluční organizace Pravé pravoslavné církve“ byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody v Bělomořsko-baltských táborech. V táboře krátce pracoval jako inkasista; poté, co mu kriminální vězni ukradli peníze, dostal dodatečný rok vězení. Pracoval na skladišti dřeva, při těžbě lesa a na stavbě dřevěné silnice. Byl také službukonajícím a vedoucím brigády pletačů lýkových bot. Patřil k nemnohým hierarchům, kterým se podařilo přežít masové popravy politických vězňů v táborech v letech 1937–1938.
Na počátku Velké vlastenecké války byl transportován do Onežských táborů; pěšky urazil asi 400 kilometrů a nesl si přitom své věci. Pracoval na skladišti dřeva a hladověl, protože neplnil pracovní normy. V červnu 1942 byl propuštěn a vypovězen do Omské oblasti, kde pracoval jako noční hlídač. Od ledna do listopadu 1943 žil ve městě Išim.
Dne 7. listopadu 1943 byl ve vyhnanství ve městě Išim znovu zatčen, tentokrát pod obviněním z „provádění profašistické agitace, šíření provokativních zpráv a účasti na protisovětské agitaci“ (články 58-10 a 58-11 trestního zákoníku RSFSR), a převezen do Moskvy.
Při výslechu 10. dubna 1944 prohlásil: „Nemohl jsem se smířit se sovětskou mocí, která neuznává náboženství. Nesmiřuji se ani nyní s tím, že se vede boj proti náboženství. Ale to všechno jsou moje osobní přesvědčení a nikomu ze svých blízkých jsem je nevnucoval ani jsem nikoho nevyzýval k boji proti sovětské moci.“
V roce 1944 byl v rámci případu „Protisovětského církevního podzemí“ odsouzen k osmi letům odnětí svobody. Vězněn byl nejprve v sibiřských táborech, poté od prosince 1946 do července 1947 v Temnikovských táborech a od července 1947 v Dubravlagu. Pracoval jako fekalista a věnoval se pletení lýkových bot. Od roku 1947 byl veden jako invalidní z důvodu věku.
V roce 1945 uznal kanonicitu zvolení patriarchy Alexije I.. V roce 1955 své rozhodnutí odůvodnil těmito slovy: „Hereze odsouzené otci patriarcha Alexij a jeho spolupracovníci nehlásají… žádnou zákonnou vyšší hierarchickou autoritou nebyl patriarcha Alexij odsouzen, a nemohu a nemám právo říci, že je bez milosti a že svátosti, které vykonává on a jeho duchovenstvo, nejsou platné. Proto, když jsme v roce 1945, během mého věznění, já a ostatní se mnou sloužící kněží, kteří nepřipomínali metropolitu Sergije, zjistili zvolení a intronizaci patriarchy Alexije, po projednání situace jsme se jednomyslně shodli, že protože kromě patriarchy Alexije, uznaného všemi ekumenickými patriarchy, nyní neexistuje jiný zákonný nejvyšší představitel Ruské místní církve, máme při modlitbách vzpomínat jméno patriarchy Alexije jako našeho patriarchy, což od té doby neustále činím.“
Sám patriarcha Alexij I. v roce 1955 přijal biskupa Afanasije do církevního společenství bez jakéhokoli náznaku požadavku pokání za údajné rozkolnictví.
Po propuštění z tábora byl v období květen 1954 – březen 1955 umístěn v Zubovo-Poljanském domě pro invalidy. V březnu 1955 mu bylo dovoleno přestěhovat se do města Tutajev, odkud v říjnu téhož roku odešel do města Petuški.
Po propuštění se věnoval studiu pravoslavné bohoslužby a životů ruských svatých a sestavil rozsáhlé dílo „O připomínání zesnulých podle církevního řádu pravoslavné církve“. Dne 6. listopadu 1956 byl jmenován předsedou nově vytvořené bohoslužebně-kalendářní komise při nakladatelství Moskevského patriarchátu a provedl řadu oprav v kalendáři svatých.
V jeho nekrologu, publikovaném v „Časopise Moskevského patriarchátu“, se mimo jiné uvádělo: „Lásku, vřelost a srdečnost cítil každý, kdo se setkal s tímto blahým arcibiskupem. Rozhovory s ním byly poutavé. Jeho četní přátelé s ním mohli trávit dlouhé hodiny a seznamovat se s jeho objevy v oblasti liturgiky a hagiografie nebo poslouchat hluboké výklady bohoslužebných textů. Každý odcházel duchovně obohacen a uklidněn.“
Zemřel 28. října 1962 v Petuškách.
Kanonizace vpravo|náhled|Ikona svatého Afanasija Kovrovského V srpnu 2000 jej Archijerejský sobor Ruské pravoslavné církve svatořečil a zařadil mezi Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských. vlevo|náhled|Rakev s ostatky světce Relikvie svatého vyznavače byly 29. října 2000 přeneseny křížovým průvodem z chrámu na hřbitově sv. Vladimíra do Bogorodice-Rožděstvenského monastýru ve Vladimiru, kde spočívají dodnes.
Dne 26. října 2002 proběhlo velké posvěcení chrámu zasvěceného sv. Afanasiji Kovrovskému v Petuškách. Chrám posvětil patriarchální exarcha Běloruska, metropolita minský a slucký Filaret (Vachromejev), a arcibiskup vladimirský a suzdalský Jevlogij (Smirnov) za účasti mnoha duchovních.
Dne 15. října 2012 bylo v Petuškách slavnostně otevřeno duchovně-vzdělávací centrum a obnovená expozice v jeho domě.
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Pravoslavní svatí Kategorie:Ruští svatí Kategorie:Sbor všech novomučedníků a vyznavačů ruských Kategorie:Křesťanští mučedníci 20. století Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 2. července Kategorie:Narození v roce 1887 Kategorie:Narození v Tambovské oblasti Kategorie:Úmrtí 28. října Kategorie:Úmrtí v roce 1962 Kategorie:Úmrtí v Petuškách