Kostel svatého Michaela ( ) je románský chrám nacházející se v obci Aiguilhe, která bezprostředně sousedí s městem Le Puy-en-Velay ve francouzském departementu Haute-Loire v regionu Auvergne-Rhône-Alpes. Kostel zasvěcený svatému Michaelovi je postaven na vrcholu sopečného ostrohu (tzv. skála v Aiguilhe) vysokého 82 metrů. Přístup k němu zajišťuje schodiště o 268 stupních. Kostel byl v roce 1840 zapsán na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie Původ a legendy Zatímco místní lidový folklór s nadsázkou označuje skálu za „Gargantuův trus“, z geologického hlediska jde o přívodní dráhu sopky. Ten představuje pozůstatek po podmořské surtseyské erupci, který byl postupně obnažen erozí. U zrodu zdejší svatyně stál biskup z Le Puy-en-Velay Godescalc, historicky první doložený poutník Svatojakubské pouti.

Kapli nechal postavit kanovník Truanus (Truand), děkan zdejší katedrály. Stavba byla dokončena v roce 10. století (roku 961) v předrománském slohu a původně měla podobu aulické oratoře. (Pojem „oratoř aulická“ (z latinského aula – palác, sněmovní sál) označuje dvorskou či palatinskou oratoř, která byla úzce spjata s panovnickým nebo biskupským dvorem a jeho mocenským sídlem.)

Někteří badatelé se domnívají, že na tomto místě stával dříve starořímský chrám zasvěcený Merkurovi. Církevní instituce se tak podle nich snažila nahradit původní pohanský kult keltsko-římského božstva světla Luga-Merkura křesťanskou tradicí. Žádné archeologické doklady se však nenašly. Z této doby pochází také vybudování přístupového schodiště, přičemž dobový text k založení kaple zmiňuje, že předtím na skálu dokázalo vyšplhat jen několik velmi obratných mužů.

Věhlas tohoto skalního místa provází také legenda o „skoku panny“. Mladá dívka, která byla obviněna z cizoložství, byla z trestu svržena z vrcholu skály, aby se prokázala její vina či nevina. Pád přežila bez zranění, čímž dokázala svou čistotu. Zpyšnělá dívka se však rozhodla tento zázrak zopakovat a při druhém skoku se zabila.

Poutní místo a další vývoj Od samého počátku byla kaple majetkově, finančně i liturgicky závislá na katedrální kapitule. Ta zůstala světským pánem nad celým územím Aiguilhe až do Velké francouzské revoluce. Zdejší pouť sloužila většinou jako zastavení při hlavní pouti do katedrály. Historické prameny přesto zaznamenaly výstup několika slavných osobností: na skálu vystoupili francouzští králové Karel VII., Ludvík XI. a Karel VIII. Ačkoliv jeskyně podél cesty k vápencovému vrcholu obývali poustevníci, neexistují důkazy o trvalém osídlení samotné skály. Kvůli nedostatku písemných pramenů zůstává význam zbytků staveb (mimo tři dochované oratoře) stále nejasný.

V roce 1245 zasáhl zvonici kaple blesk.

Renesanční úpravy Během renesance byly podél přístupového schodiště vybudovány tři oratoře. Dvě z nich byly zasvěceny archandělům Rafaelovi a Gabrielovi, třetí pak svatému Guinefortovi. Guinefort byl podle legendy věrný chrt, který začal být lidově uctíván jako ochránce dětí; jeho kult sice Tridentský koncil zakázal, avšak neúspěšně. Vyobrazení tohoto psa se údajně nachází v reliéfech na portálu kostela. V roce 1809 se z těchto tří oratoří dochovaly již pouhé pozůstatky.

V roce 1420 se zvažoval plán začlenit obec Aiguilhe, která již tehdy byla ohrazená a opevněná až k samotnému vrcholu skály (kolem kostela vedl obranný ochoz), pod správu města Le Puy-en-Velay. Tento projekt se však nakonec neuskutečnil.

Během náboženských válek v roce 1562 zničili protestanti zdejší sochu svatého Michaela.

Období Velké francouzské revoluce a 19. století Protože kostel neplnil funkci farního chrámu, byl během Velké francouzské revoluce opuštěn a jeho další existence byla vážně ohrožena. Ze zapomnění jej nakonec zachránila tehdejší osvícenská elita, která rozpoznala jeho mimořádný architektonický a umělecký význam. Mezi tyto osobnosti patřil i spisovatel a památkář Prosper Mérimée, který se zajímal o zdejší nástěnné malby. Budova byla následně svěřena do správy státu a v roce 1840 byla zařazena na vůbec první oficiální seznam státem chráněných historických památek ve Francii.

Obnova v 19. století Zdejší nástěnné malby byly v roce 1823 zabíleny barevným vápenným nátěrem. Prosper Mérimée z nich však již od roku 1838 učinil pomyslný symbol pro záchranu a restaurování středověkého malířství. Diecézní architekt Aymon Mallay dostal za úkol vypracovat rozpočet na nezbytné opravy a ujal se obnovy kostelní zvonice. Výtvarník Anatole Dauvergne mezitím zhotovil řadu kreseb, akvarelů a nákresů tehdy dochovaných fragmentů maleb. Vzhledem k tomu, že některé z těchto fresek mezitím zanikly, jsou tyto Dauvergneovy záznamy dnes jejich jediným existujícím dokladem. Po důkladné dokumentaci byly malby následně zrestaurovány.

Moderní restaurátorské práce a nález pokladu Restaurátorské zásahy ve 20. století jsou slabě zdokumentovány. Významný milník však představují stavební práce pod hlavním oltářem v roce 1955, při nichž byl objeven vzácný relikviářový poklad. Ten obsahoval polychromovanou sošku Krista z olivového dřeva, náprsní kříž (pektorál), slonovinovou skříňku a kusy látek vložené mezi dvě desky. Tyto unikátní románské předměty sem byly uloženy během slavnostního svěcení oltáře. Dnes jsou vystaveny ve vitríně na jednom z pilířů v kněžišti.

V letech 2003 a 2004 proběhlo restaurování nástěnných maleb. Pravidelně se také provádí očišťování a zpevňování samotného skalního masivu; rozsáhlé práce tohoto druhu byly zahájeny v roce 2017.

Památková ochrana a význam Kostel je od roku 1840 zapsán na seznamu historických památek (monument historique). Stal se tak součástí vůbec první oficiální soupisové listiny francouzských historických památek z roku 1840, která tehdy zahrnovala celkem 1034 nejvýznamnějších objektů v zemi.

V roce 2014 byla kaple svatého Michaela zvolena čtvrtým nejoblíbenějším monumentem Francie v rámci populárního televizního pořadu Le Monument préféré des Français. Stavba se nachází v těsné blízkosti katedrály Notre-Dame-de-l'Annonciation v Le Puy-en-Velay, která v téže divácké anketě obsadila o rok později (v roce 2015) druhé místo.

Kaple svatého Klára Přímo na úpatí skály v Aiguilhe se nachází další pozoruhodná románská stavba – kaple Saint-Clair d'Aiguilhe (Chapelle Saint-Clair d'Aiguilhe). Tento chrám ze 12. století vyniká centrálním osmibokým půdorysem. Původně sloužil jako kaple špitálu svatého Klára, který v roce 1088 založil strážce zdejší svatyně Bernard, aby zajistil péči o poutníky směřující ke kostelu svatého Michaela.

Architektura a výzdoba Symbolika umístění Poloha chrámu je vysoce symbolická z několika různých úhlů pohledu; ze svého skalního vrcholu totiž shlíží přímo na katedrálu. Skála zasvěcená svatému Michaelovi archandělovi, kaple na jejím vrcholu a opevnění dokončené na konci středověku dělají z Aiguilhe – podhradí, které vzniklo kolem kostela – přirozenou ochranu samotného katedrálního okrsku, který byl rovněž obehnán hradbami. Všechny tyto prvky plně odpovídají roli, kterou svatý Michael v románské éře hrál: archanděl stojící nad Pannou Marií a nebeský voják chránící brány.

Někteří badatelé spojují místní architekturu a výzdobu s projevy umajjovského umění. Tento vliv se měl šířit prostřednictvím poutníků putujících po hlavních francouzských trasách Svatojakubské pouti, zejména pak podél větve Via Podiensis, která prochází přímo přes Aiguilhe. Tato teorie, velmi rozšířená v 19. a na začátku 20. století, je však dnes již zpochybňována.

Moderní kritika zdůrazňuje, že hispánský či maurský vliv je nepravděpodobný u první fáze stavby, která vznikala současně s teprve rodící se poutní tradicí. Kostel svatého Michaela navíc nemá na této poutní trase žádnou architektonicky spřízněnou stavbu. Ukazuje se, že inspirace přicházela spíše ze Říma, k němuž se tehdejší karolínská společnost obracela, a z trasy vedoucí k poutní svatyni svatého Michaela na italské hoře Monte Gargano.

Architektura

Stavební vývoj Výstavba kostela probíhala ve dvou hlavních fázích: nejprve vznikla původní předrománská oratoř vysvěcená v roce 961, na kterou na konci 12. století navázala přístavba prostornější kaple, kterou si vyžádal rostoucí příval poutníků.

Předrománská oratoř z 10. století Původní stavba založená Truannem byla oratoří s centrálním čtvercovým půdorysem římského typu. Byla zaklenuta kopulí, k níž přiléhaly tři apsidy s konchovou klenbou (cul-de-four). Toto uspořádání tvořilo tvar kříže a odpovídalo původní podobě karolínské oratoře v Germigny-des-Prés. Nástěnné malby, které tento prostor zdobí, pocházejí již z doby výstavby, což z nich činí vzácný a ucelený soubor předrománského malířství. Jižní apsida byla ve 12. století zbořena, aby uvolnila místo pro navazující přístavbu kaple.

Poutní kaple ze 12. století Nově vybudovaná kaple získala zcela originální půdorys, který se svými rozměry, uspořádáním i orientací stoprocentně přizpůsobil nepravidelnému tvaru skalní plošiny. Navzdory vnější podobnosti se uvnitř nenachází klasický ochoz (ambit). Místo něj byla v prodloužení a na místě původní západní apsidy postavena hlavní loď, kterou obklopuje chodba s křížovými klenbami. Tato chodba vede po několika schodech pod předsunutou emporu a hlavní emporu u vchodu. Po dvou klenebních polích pak ústí na prostranství před chrámem (parvis) s honosným, sochařsky zdobeným a polychromovaným průčelím orientovaným na jihovýchod, které stavbu proslavilo po celém světě. Zatímco původní oratoř dodržuje tradiční liturgické orientování směrem k východu, novější kaple je osově vychýlená ve směru severozápad–jihovýchod.

Výzdoba

Umělecká koncepce Pestrobarevná kamenná mozaika, která je typickým znakem auvergneské románské architektury (k vidění je i na katedrále v Le Puy nebo na apsidě kostela svatého Austremonia v Issoire), spolu s reliéfní sochařskou výzdobou štítu a hlavic sloupů tvoří jednotný celek s nástěnnými malbami, které původně kompletně pokrývaly interiér i vnější průčelí chrámu. Vzhledem k poškození textur a staletím, která od té doby uplynula, však dnes již u některých prvků tohoto komplexního ikonografického programu postrádáme jasný výklad jejich původního významu.

Průčelí Vstupní portál rámují dva sloupy, z nichž každý je zakončen hlavicí s vyřezávanými akantovými listy a antropomorfními či zoomorfními motivy. Nad dveřmi je umístěn zdobený překlad s reliéfem dvou sirén stojících proti sobě. Tento překlad nese tympanon, který lemuje vlys s motivy rozvilin. Na tuto archivoltu navazuje trojlaločný oblouk, rovněž zdobený rozvilinami a lidskými postavami. Vnitřní prostory jednotlivých laloků vyplňují tesané scény, mezi nimiž lze rozpoznat Beránka Božího a skupiny starců odkazující na Apokalypsu. Skutečnost, že samotný tympanon postrádá jakoukoliv výzdobu, vedla badatele k hypotéze, že byl původně pokryt štukovým dekorem, jehož fragment byl skutečně objeven během archeologických vykopávek.

Nad tímto obloukem se nachází mozaika z polychromovaných kamenů. Nad ní se táhne dekorativní arkáda (trimit), pod jejíž oblouky je vyobrazen Kristus v doprovodu svatého Jana, Panny Marie, archanděla Michaela a svatého Petra.

Nástěnné malby a hlavice sloupů Dvaatřicet románských hlavic sloupů v kapli vykazuje značnou různorodost; některé nesou motivy palmet či jiných rostlinných prvků, jiné jsou řemeslně propracovanější. Na mnoha z nich se dochovaly stopy polychromie. Všechny tyto prvky byly v minulosti systematicky barveny, přičemž u některých sloupů zůstala kamenosochařská práce záměrně nedokončená, což však po nanesení vrstev barev nebylo vůbec patrné.

V interiéru chrámu byly identifikovány celkem tři hlavní malířské etapy: První románská vrstva: Nachází se v kněžišti a odpovídá prostoru původní předrománské oratoře. Druhá románská vrstva: Zahrnuje výzdobu takzvané předsunuté a hlavní empory (kůru) spolu s cyklem Tří králů na klenbě hlavní lodi. Gotická vrstva: Představuje pozdější dekorativní výmalbu obvodové chodby (ochozu).

Ikonografické náměty