Daniela Vokolková (14. října 1944 České Budějovice – 23. ledna 2009 Praha) byla česká historička umění a památkářka.
Životopis Narodila se 14. října 1944 v Českých Budějovicích manželům Martě a Františku Durchánkovým. Už od mládí se zajímala o umění, historii a kulturní dědictví. Středoškolská studia absolvovala ve svém rodném městě a po maturitě v roce 1962 začala pracovat v kulturní rubrice novin Jihočeská pravda.
Krátce po nástupu do redakce se dostala do konfliktu s tehdejším komunistickým režimem. Uveřejnila reakci na projev sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova namířený proti modernímu abstraktnímu umění, přičemž obešla cenzurní mechanismus. Za tento čin byla z redakce propuštěna pro „ztrátu důvěry“ a hrozilo jí dokonce trestní stíhání, od něhož bylo nakonec upuštěno.
V období politického uvolnění byla roku 1964 přijata ke studiu dějin umění na filozofické fakultě v Brně. Již následující rok přestoupila do Prahy, kde pokračovala ve studiu dějin umění na Univerzitě Karlově. Studium dokončila v roce 1969. Téhož roku nastoupila jako ředitelka Městského muzea v Jaroměři. V muzeu se zaměřila na systematické třídění sbírek, organizaci depozitářů a určování historických i sakrálních uměleckých předmětů, které do té doby nebyly odborně zpracovány.
Po odchodu do Prahy roku 1971 začala pracovat v památkové péči. Od roku 1972 působila v Pražském středisku památkové péče a od roku 1975 ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, pozdějším SÚPP. V období normalizace se soustředila hlavně na záchranu chátrajících církevních památek, které byly tehdy často zanedbávány nebo určeny k demolici. Osobně se podílela například na záchraně barokního špitálu v Kostelci nad Černými lesy nebo kostela sv. Barbory ve Valkeřicích.
V době komunismu dokumentovala kostely, kaple a další sakrální stavby, kterým hrozila likvidace. Po roce 1989 se začala intenzivně věnovat ochraně církevních mobiliářů před krádežemi a nelegálním obchodem se starožitnostmi. Ve Státním ústavu památkové péče vytvořila specializované oddělení ochrany movitých kulturních památek a spolupracovala s mladými historiky umění a restaurátory. Podílela se také na vzniku databází a metod ochrany uměleckých děl. Byla spoluautorkou zákona č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu kulturních památek.
Vedle praktické ochrany památek se věnovala i odborné publikační činnosti. Zabývala se především ikonografií, barokním uměním, sakrální architekturou a dějinami klášterů. Publikovala například studie o Matyáši Bernardu Braunovi, o výzdobě kostela sv. Klimenta nebo o premonstrátském klášteře v Želivi. V roce 2002 dokončila doktorandské studium a získala titul Ph.D.
V roce 1998 byla ze Státního ústavu památkové péče propuštěna „pro nadbytečnost“, ve skutečnosti však kvůli své neústupnosti a pokračující ochranářské činnosti. Následně pracovala jako diecézní konzervátorka při Arcibiskupství pražském, kde pokračovala v boji proti rozkrádání církevních památek a spolupracovala s policií při dohledávání ukradených uměleckých děl.
V roce 2006 přijala nabídku ministra kultury Vítězslava Jandáka a nastoupila na Ministerstvo kultury České republiky jako ředitelka odboru ochrany movitých památek. Ve stejném roce však byla brutálně napadena a utrpěla těžké poranění hlavy po útoku neznámého pachatele. Okolnosti útoku nebyly nikdy objasněny. Po těžkém zranění zůstala tři roky ve velmi vážném zdravotním stavu.
Zemřela 23. ledna 2009 ve Fakultní nemocnici Na Bulovce v Praze. Pohřební obřad se konal v kostele sv. Havla na Starém Městě pražském a následně byla převezena do rodinné hrobky v Českých Budějovicích.
Reference
Kategorie:České historičky umění Kategorie:České památkářky Kategorie:České publicistky Kategorie:Absolventi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Kategorie:Narození v roce 1944 Kategorie:Narození 14. října Kategorie:Narození v Českých Budějovicích Kategorie:Úmrtí v roce 2009 Kategorie:Úmrtí 23. ledna Kategorie:Úmrtí v Praze 8 Kategorie:Pohřbení v Českých Budějovicích Kategorie:Ženy