Ecgberht (770/775–839), psaný též jako Egbert, Ecgbert, Ecgbriht, Ecgbeorht nebo Ecbert, byl anglosaský král Wessexu v letech 802–839 a také král Kentu v letech 825–839 jako Ecgberht III. Jeho otcem byl kentský král Ealhmund.
V 80. letech 8. století byl Ecgberht donucen mercijským králem Offou a wessexským králem Beorhtrikem k odchodu do exilu ke dvoru franckého panovníka Karla Velikého, ale po Beorhtrikově smrti v roce 802 se Ecgberht vrátil a nastoupil na wessexský trůn.
Málo je známo o prvních 20 letech Ecgberhtovy vlády, ale má se za to, že dokázal udržet nezávislost Wessexu proti království Mercie, které v té době ovládalo všechna ostatní jihoanglická království. V roce 825 porazil Ecgberht mercijského krále Beornwulfa v bitvě u Ellandunu v současném hrabství Wiltshire a tím ukončil mercijskou dominanci a následně přikročil k převzetí kontroly nad královstvími v jihovýchodní Anglii, do té doby závislými na Mercii. V roce 829 porazil mercijského krále Wiglafa, vyhnal ho z Mercie a dočasně vládl Mercii přímo. Později téhož roku se Ecgberhtovi v Dore podrobil northumbrijský král. Anglosaská kronika následně označila Ecgberhta za bretwaldu neboli „širého vládce“ anglosaských zemí.
Ecgberht nebyl schopen udržet toto dominantní postavení a během roku Wiglaf znovu získal mercijský trůn. Wessex si nicméně udržel kontrolu nad královstvími Kent a Sussex a hrabstvím Surrey. Tato území obdržel Ecgberhtův syn Æthelwulf, aby zde vládl jako podkrál pod Ecgberhtem. Když král Ecgberht roku 839 zemřel, nastoupil po něm Æthelwulf. Jihovýchodní království byla nakonec po smrti Æthelwulfova syna Æthelbalda v roce 860 včleněna do království Wessex. Ecgberhtovi potomci vládli Wessexu a později celé Anglii nepřetržitě až do roku 1013.
Během celé své vlády vedl Ecgberht neustálé výboje proti Keltům v Cornwallu.
Mezi historiky panuje všeobecná shoda, že měl pocházet z rodu Cerdikovců. Jenom občas je Ecgberhtovo přihlášení se k Cerdikově dynastii zpochybňováno jako účelové, aby on, respektive jeho nástupci, více legitimizovali svůj nárok na trůn. Nicméně Ecgberhtem počíná nezpochybněná nepřerušená pokrevní linie anglických/britských králů/královen až po současnou windsorskou dynastii a jejího zatím posledního panovnika, krále Karla III.
Ecgberhtovou manželkou byla Redburga (též Rædburh), údajná příbuzná Karla Velikého. Tento údaj („sestra nebo švagrová franckého krále“) je historiky zpochybňován.
Rodina Historici se na Ecgberhtově původu neshodnou. Nejstarší verze Anglosaské kroniky, Parkerova kronika, začíná genealogickou předmluvou, která sleduje původ Ecgberhtova syna Æthelwulfa zpět přes Ecgberhta, Ealhmunda (považovaného za krále Ealhmunda Kentského) a jinak neznámé osoby Eafu a Eoppu až po Ingilda, bratra wessexského krále Inea, který se vzdal trůnu v roce 726. Dále pokračuje zpět k zakladateli wessexského královského rodu Cerdikovi. Ecgberhtův původ coby Ingildova potomka byl přijat anglickým historikem Frankem Stentonem (1880–1967), ale ne další genealogie zpět ke Cerdikovi. Současná anglická historička Heather Edwards z oxfordské univerzity ve svém online článku v Dictionary of National Biography o Ecgberhtovi tvrdí, že byl původu kentského a že západosaský původ mohl být „vyfabrikován“ až během jeho vlády, aby mu dodal legitimitu. Naproti tomu současný anglický historik Rory Naismith z univerzity v Cambridgi pokládá kentský původ za nepravděpodobný a za pravděpodobnější považuje, že „se Ecgberht narodil z dobrého západosaského královského rodu“.
Jméno Ecgberhtovy manželky není známo. Kronika z 15. století, nyní uložená na oxfordské univerzitě, uvádí jméno Ecgberhtovy manželky jako Redburga, která byla údajně příbuznou Karla Velikého, s níž se Ecgberht oženil, když byl vyhoštěn do Francké říše. To však akademická obec odmítá s ohledem na pozdní datum sepsání oné kroniky. Æthelwulf je jejich jediné známé dítě.
Má se za to, že Ecgberht měl nevlastní sestru Alburgu (Æthelburh), která byla později uznána za světici pro svou roli při založení benediktinského konventu Wilton Abbey v hrabství Wiltshire. Byla provdána za Wulfstana (Weohstana), ealdormana z Wiltshiru, a po jeho smrti v roce 802 se stala ve Wilton Abbey jeptiškou a abatyší.
Politický kontext a Ecgberhtovo mládí náhled|Ecgberhtovo jméno zapsané coby Ecgbriht ze záznamu k roku 827 v rukopisu „C“ Anglosaské kroniky Mercijský král Offa, který vládl v letech 757–796, byl dominantní silou v anglosaské Anglii ve 2. polovině 8. století. Vztah mezi Offou a Cynewulfem, který byl králem Wessexu v letech 757–786, není dobře zdokumentován, zdá se ale pravděpodobné, že si Cynewulf zachoval určitou míru nezávislosti na mercijské nadvládě. Důkazy o vztahu mezi oběma králi mohou pocházet z darovacích listin, což byly dokumenty, které udělovaly půdu královým stoupencům nebo církevním představitelům a jejichž pravost ověřovali svými pečetěmi králové, kteří měli pravomoc půdu udělovat. V některých případech se král Cynewulf objevil na listině jako subregulus neboli „podkrál“, z čehož vyplývá, že měl nad sebou někoho s vyšší autoritou. Cynewulf se objevuje jako „král Západních Sasů“ na Offově listině z roku 772. Král Cynewulf byl v roce 779 Offou poražen v bitvě u Bænesingtunu, ale nic jiného nenasvědčuje tomu, že by Cynewulf nebyl svým vlastním pánem, ani není známo, že by uznal krále Offu jako svého vládce. Král Offa měl vliv na jihovýchodě Anglie – listina z roku 764 ho uvádí spolu s kentským králem Heahberhtem, což naznačuje, že Offův vliv pomohl Heahberhtovi na trůn. Rozsah Offovy kontroly nad Kentem mezi lety 765 a 776 je předmětem debaty mezi historiky, ale od roku 776 až asi do roku 784 se zdá, že kentští králové měli značnou nezávislost na Mercii.
Další Ecgberht, kentský král Ecgberht II., vládl v tomto království během 70. let 8. století. Naposledy je zmíněn v roce 779 v chartě udělující půdu u Rochesteru. V roce 784 se v Anglosaské kronice objevuje nový kentský král, a sice Ealhmund. Podle poznámky na okraji „tento král Ealhmund byl Egbertův otec [tj. otec Ecgberhta Wessexského], Egbert byl Æthelwulfův otec“. Tato teze je podpořena genealogickou předmluvou v rukopisu „A“ Anglosaské kroniky, která bez dalších podrobností uvádí jméno Ecgberhtova otce jako Ealhmund. Předmluva pravděpodobně pochází z konce 9. století. Poznámka na okraji je také v rukopisu „F“ Anglosaské kroniky, což je její kentská verze pocházející asi z roku 1100.
Nezdá se, že by se král Ealhmund udržel u moci dlouho, neboť neexistují žádné záznamy o jeho aktivitách po roce 784. Existují však rozsáhlé důkazy o Offově nadvládě nad Kentem ke konci 80. let 8. století, přičemž jeho cílem zjevně nebyla pouhá nadvláda, ale přímá anexe Kentu, takže byl popisován jako „soupeř, nikoliv suverén kentských králů“. Je možné, že mladý Ecgberht uprchl do Wessexu kolem roku 785. Tomu nasvědčuje, že Anglosaská kronika v pozdějším záznamu zmiňuje, že král Beorhtric, Cynewulfův nástupce, pomohl králi Offovi Ecgberhta vyhnat do exilu.
Král Cynewulf byl zavražděn v roce 786. O nástupnictví po něm se přihlásil Ecgberht, ale byl poražen Beorhtrikem, možná s Offovou pomocí. Anglosaská kronika zaznamenává, že Ecgberht strávil tři roky ve Francké říši, než se stal wessexským králem, byv před tím vyhoštěn do exilu Beorhtrikem a Offou. Text uvádí „iii“ pro číslici tři, ale mohla to být chyba písaře, přičemž správný zápis by byl „xiii“, tedy třináct let. Beorhtrikova vláda trvala šestnáct let a ne třináct. Všechny dochované texty Anglosaské kroniky se shodují na „iii“, ale mnoho současných historiků předpokládá, že Ecgberht ve Francké říši strávil skutečně let třináct. To by znamenalo předpokládat, že chyba v přepisu je společná všem rukopisům Anglosaské kroniky. Mnoho historiků tento předpoklad sdílí, ale jiní ho odmítli jako nepravděpodobný vzhledem ke konzistenci zdrojů. V obou případech byl Ecgberht pravděpodobně poslán do exilu v roce 789, když se jeho rival Beorhtric oženil s Offovou dcerou.
V době, kdy byl Ecgberht v exilu, Francké říši vládl Karel Veliký, který udržoval francký vliv v Northumbrii, a je známo, že podporoval Offovy nepřátele na jihu Anglie. Dalším vyhnancem v Galii byl v této době kněz Odberht, který je téměř jistě stejná osoba jako Eadberht, který se později stal králem Kentu. Podle pozdějšího kronikáře Viléma z Malmesbury se Ecgberht naučil umění vlády během svého působení v Galii.
Počátek Ecgberhtovy vlády Beorhtrikova závislost na Mercii pokračovala i během vlády krále Cœnwulfa, který se dostal na mercijský trůn několik měsíců po Offově smrti. Beorhtric zemřel v roce 802 a Ecgberht nastoupil na trůn ve Wessexu, pravděpodobně s podporou císaře Karla Velikého a snad i papežského stolce. Mercijští vůči Ecgberhtovi pokračovali v nepřátelství. V den jeho nástupu na trůn zaútočilo vojsko z Hwicce pod vedením jejich ealdormana Æthelmunda. Utkal se s ním wessexský ealdorman Weohstan spolu s muži z Wiltshiru. Podle zdroje z 15. století byl Weohstan ženatý s Ecgberhtovou sestrou Alburgou, a tak byl jeho švagrem. Hwicceové byli poraženi, ačkoli Weohstan byl zabit, stejně jako Æthelmund. Více než dvacet let po této bitvě není o Ecgberhtových vztazích s Mercií zaznamenáno nic dalšího. Zdá se pravděpodobné, že král Ecgberht neměl vliv mimo hranice Wessexu, ale na druhou stranu neexistuje žádný důkaz, že by se někdy podřídil Cœnwulfově vládě. Král Cœnwulf ve skutečnosti ovládal zbytek jižní Anglie, ale v Cœnwulfových listinách se titul „vládce jižní Anglie“ nikdy neobjevuje, pravděpodobně v důsledku nezávislosti království Wessex.
V roce 815 Anglosaská kronika zaznamenává, že král Ecgberht zpustošil celé území zbývajícího britonského království Dumnonie, které autor Anglosaské kroniky nazývá Západními Velšany. Jejich území se přibližně rovnalo současnému hrabství Cornwall. O deset let později listina z 19. srpna 825 naznačuje, že král Ecgberht znovu vedl tažení do Dumnonie. Mohla souviset s bitvou u Gafulfordu zaznamenanou v Anglosaské kronice v roce 823 mezi muži z Devonu a Britony z Cornwallu.
Bitva u Ellandunu náhled|Mapa Anglie za Ecgberhtovy vlády Rovněž v roce 825 se odehrála jedna z nejdůležitějších bitev v anglosaské historii, kdy král Ecgberht porazil mercijského krále Beornwulfa u Ellandunu – v současnosti vesnice Wroughton poblíž Swindonu. Tato bitva znamenala konec nadvlády Mercijských v jižní Anglii. Anglosaská kronika uvádí, jak král Ecgberht navázal na své vítězství: „Pak poslal svého syna Æthelwulfa z vojska a Ealhstana, svého biskupa, a Wulfhearda, svého ealdormana, do Kentu s velkým oddílem.“ Æthelwulf vyhnal kentského krále Baldreda na sever přes Temži a podle Anglosaské kroniky se pak všichni muži z Kentu, Essexu, Surrey a Sussexu podřídili Æthelwulfovi, „protože dříve byli neprávem přinuceni odvrátit se od jeho příbuzných“. To může odkazovat na Offovy zásahy v Kentu v době, kdy se Ecgberhtův otec Ealhmund stal králem. Pokud ano, poznámka kronikáře může také naznačovat, že Ealhmund měl vliv i jinde v jihovýchodní Anglii.
Z verze událostí v Anglosaské kronice se zdá, že kentský král Baldred byl vyhnán krátce po bitvě, ale pravděpodobně tomu tak nebylo. Dochoval se dokument z Kentu, který uvádí datum březen 826 jako třetí rok Beornwulfovy vlády. Díky tomu je pravděpodobné, že mercijský král Beornwulf měl k tomuto datu stále svrchovanost nad Kentem jako Baldredův pán. Proto musel být král Baldred zjevně stále u moci. Z Essexu král Ecgberht vyhnal krále Sigereda, ačkoliv datum není známo. Mohlo k tomu dojít až roku 829, protože pozdější kronikář spojuje vyhnání krále Sigereda s Ecgberhtovým tažením v tomto roce proti Mercijským.
Anglosaská kronika neříká, kdo byl agresorem v Ellandunu, ale jeden pozdější pramen tvrdí, že král Beornwulf byl téměř jistě tím, kdo zaútočil. Podle tohoto názoru mohl Beornwulf v létě roku 825 využít tažení Wessexu do Dumnonie. Beornwulfovou motivací k zahájení útoku zřejmě byla hrozba nepokojů nebo nestability na jihovýchodě Anglie, neboť dynastické spojení s Kentem učinilo z Wessexu hrozbu vůči mercijské dominanci.