Boris (Plotnikov)

Boris (světským jménem: Vladimir Vladimirovič Plotnikov; 28. července 1855 Krasnojarsk – 1. prosince 1901 Gurzuf) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve, biskup jamburský a vikář petrohradské eparchie.

Život

Mládí a studium Narodil se 28. července 1855 v Krasnojarsku do rodiny státního úředníka.

Absolvoval Krasnojarské duchovní učiliště, po kterém byl přijat na Tomský duchovní seminář. Roku 1876 byl přijat k pokračování ve studiu na Kazaňské duchovní akademii.

Navzdory slabému zdraví (trpěl plicním katarem – bronchitidou) složil zkoušky s výborným výsledkem, byl přijat do akademie jako první student a zapsán na církevně-praktické oddělení.

Během studentských let se Vladimir Plotnikov držel spíše stranou, jen zřídka se účastnil důvěrných přátelských rozhovorů a získal pověst člověka pyšného a povýšeného. To však byl omyl, protože ve skutečnosti byl od přírody člověkem prostým a laskavým, avšak velmi zdrženlivým, plachým a málomluvným. Brzy se ukázalo, že Plotnikov měl mimořádné intelektuální nadání, velmi solidní vědeckou průpravu a neúnavnou touhu po poznání.

Do akademie nastoupil s výbornou znalostí klasických jazyků a během studií si důkladně osvojil angličtinu. Kromě toho se vážně věnoval studiu slovanských jazyků u známého lingvisty Jana Niecisława Baudouin de Courtenay, který tehdy působil jako profesor Kazaňské univerzity. Pod jeho vedením se Plotnikov naučil polsky.

Jazykověda nebyla hlavním cílem jeho vědeckých studií; osvojoval si ji pouze jako pomocný prostředek pro teologický výzkum.

Jeho vědecká a literární činnost se zpočátku projevovala ve velmi kvalitních studentských semestrálních pracích. Již v prvním ročníku napsal práci „Rozbor srovnávací mytologie Maxe Müllera“, která byla otištěna ve Filologických zápiscích (1879, čísla II a IV). Ve druhém ročníku napsal „Paleograficko-glotologický výzkum středobulharského Služebníku z roku 1532“, který byl později publikován v témže časopise.

Roku 1890 vyšly v časopise A. A. Chovanského Plotnikovovy články „O studiu dějin vzdělanosti obecně a dějin literatury zvláště“ a „Hlavní rysy árijské předhistorické kultury podle údajů srovnávací jazykovědy“.

Ve třetím ročníku si Vladimir Plotnikov zvolil za téma kandidátské práce: „Hlavní momenty v dějinách křesťanského vzdělání ve vztahu ke starověkému řecko-římskému vzdělání a řecko-římské vědě a literatuře od počátků křesťanství až po období renesance.“

Tato práce mu nejen přinesla titul kandidáta teologie, ale také na něj upozornila profesory jako na mimořádně nadaného mladého muže. Bylo mu doporučeno, aby se vážně věnoval filologii a literatuře, a ve čtvrtém ročníku si tyto obory zvolil jako svou specializaci spolu se základní teologií.

Po ukončení studia předložil jako vědeckou práci spis na téma: „Základní principy vědeckých dějin literatury“.

V roce 1880 po ukončení akademie s titulem kandidáta teologie měl Vladimir Plotnikov nastoupit na katedru filologie a dějin literatury a věnovat se vědecké práci, která nejvíce odpovídala jeho povaze. Neočekávaná okolnost však zcela změnila jeho životní dráhu a odvedla ho daleko od akademie.

V červnu 1880, krátce po závěrečných zkouškách na akademii, přijel do Kazaně představený Japonské pravoslavné misie Nikolaj (Kasatkin). Jeho rozhovor, který odhaloval skvělé perspektivy misijní činnosti ve vzdáleném Japonsku, zapůsobil na Plotnikova tak silně, že okamžitě souhlasil se vstupem do misie a zapomněl přitom na slib daný akademii. Doufal, že tam nalezne širší pole pro uplatnění svých schopností a talentu.

Toto přání se však neuskutečnilo, protože do japonské misie bylo možné vstoupit pouze po přijetí mnišství. Plotnikov tehdy nebyl na takovou změnu životního stavu připraven a rozhodně ji odmítl. Tím zároveň ztratil možnost stát se soukromým docentem a byl nucen přijmout místo učitele literatury, dějin ruské literatury a logiky v Tomském duchovním semináři. Služba na Sibiři se pro něj stala obdobím těžkých zkoušek a strádání.

Pedagogická činnost Široce nadaná povaha mladého pedagoga se nemohla omezit pouze na rámec seminárního programu a jeho neúnavná touha po vědění a vědecké práci nenacházela uspokojení při poměrné chudobě seminárních knihoven. To vše v něm vyvolávalo sklíčenou náladu a otupovalo jeho talent.

Po čtyřech letech práce v Tomském duchovním semináři si v roce 1884 akademie na svého absolventa znovu vzpomněla. Rada Kazaňská duchovní akademie jej zvolila na uvolněnou katedru metafyziky, která osiřela po smrti profesora.

Protože statut akademie ukládal docentům povinnost předložit během dvou let magisterskou disertaci, pustil se mladý metafyzik energicky do práce a již po roce předložil radě akademie disertaci na téma: „Dějiny křesťanského vzdělání v jeho vztahu ke starověké řecko-římské vzdělanosti. První období od počátků křesťanství do Konstantina Velikého.“

Současně s touto disertací předložil další práci: „Otázka klasiků“ (Pohled na její dějiny, současný stav a význam).

Zatímco byly tyto práce posuzovány recenzentem, stihl pokračovat ve svém díle a dovedl dějiny křesťanského vzdělání až do konce vlády Justiniána I..

Jeho spis získal pochvalné hodnocení recenzenta, který mezi mnoha přednostmi autora vyzdvihl „pozoruhodnou jasnost a šíři pohledu, schopnost orientovat se i v nejsložitějších a nejtěžších otázkách, nadání k syntéze, zobecňování rozmanitých názorů a soudů, jakož i mimořádnou jasnost a přesnost výkladu“.

Vladimir Plotnikov získal titul magistra teologie a byl potvrzen ve funkci docenta akademie.

V téže době začal Vladimir Plotnikov řešit otázku svého životního směřování. Osamělý život svobodného člověka jej tížil, silně jej trápila melancholie a nespokojenost se životem, a proto se upnul k myšlence mnišství.

Dne 29. března 1886 byl postřižen na monacha a na Velikonoce přijal i kněžské svěcení. V říjnu téhož roku byl jmenován inspektorem Moskevské duchovní akademie s povýšením na archimandritu. Současně s funkcí inspektora mu byla svěřena také katedra „Úvodu do okruhu teologických věd“.

V roce 1888 byl archimandrita Boris přeložen do funkce rektora Kyjevského duchovního semináře. Zároveň se stal redaktorem časopisu Rukovodstvo dlja selskich pastyrej vydávaného při semináři a předsedou výboru pro vydávání časopisu Voskresnoje čtenije spolu s příležitostnými vydáními „Kyjevských listů“ nábožensko-mravního obsahu.

Působení v Petrohradu Koncem roku 1888 byl Boris jmenován předsedou Kyjevské eparchiální školní rady a v srpnu 1892 starším cenzorem Petrohradského výboru duchovní cenzury a členem studijního výboru při Nejsvětějším synodu. Tyto funkce zastával až do svého jmenování rektorem Petrohradské duchovní akademie.

Když byl povolán do náročné a odpovědné funkce rektora hlavní akademie říše, stanovil si archimandrita Boris za cíl podporovat co největší rozvoj a rozkvět akademie:

„Akademie se musí stát líhní veřejných činitelů, pevných v přesvědčení o vznešenosti a svatosti díla, jemuž budou sloužit; lidí vytrvalých v boji se zlem, proniknutých láskou k bližním, schopných být nejen učiteli, ale i skutečnými duchovními lékaři národa, pro které bude život polem neúnavné práce zasvěcené nikoli pouze dosažení osobního blahobytu, nýbrž především dobru církve, společnosti a národa.“

Různé služební nepříjemnosti a zklamání, stejně jako vlhké klima severní metropole, nepříznivě působily na chatrné zdraví archimandrity Borise, a proto byl nucen požádat o místo představeného misie v Konstantinopoli. Na základě své žádosti byl od prosince 1893 do této funkce jmenován a setrval v ní až do roku 1899.

Jakmile se na petrohradské metropolitní katedře vystřídal metropolita (v prosinci 1898 se jím stal Antonij (Vadkovskij)), byl 17. února 1899 znovu jmenován rektorem Petrohradské duchovní akademie. Téhož roku byl také jmenován biskupem jamburským a vikářem petrohradské eparchie. Biskupská chirotonie proběhla 9. května v chrámu svatého Izáka. Světiteli byli metropolita petrohradský a ladožský Antonij (Vadkovskij), arcibiskup novgorodský a staroruský Feognost (Lebeděv), arcibiskup tverský a kašinský Dimitrij (Sambikin) a další.

V roce 1901 byl jmenován předsedou školské rady při Nejsvětějším synodu a zároveň členem synodu. V září téhož roku se stal čestným členem Petrohradská duchovní akademie.

Dne 1. prosince 1901 biskup Boris zemřel na akutní astmatické záchvaty na Krymu. Pohřben byl v Isidorovském chrámu Alexandro-Něvské lávry.

Biskup Boris se vyznačoval šíří vědeckých zájmů: zabýval se pastorální a morální teologií, metafyzikou, exegesí, apologetikou, církevní historií, filologií, filosofií i pedagogikou. Byl hlubokým znalcem Božího slova, jehož výmluvnost přitahovala posluchače. Disponoval fenomenální pamětí a darem přesvědčivého slova. V životě byl asketou a modlitebníkem a podle současníků „ozdobou církve“.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 28. července Kategorie:Narození v roce 1955 Kategorie:Narození v Krasnojarsku Kategorie:Úmrtí 1. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 1901 Kategorie:Úmrtí na Krymu