Ibn Rušd, , (, celým jménem ; 14. dubna 1126 Córdoba – 12. prosince 1198 Marrákeš) byl arabský polyhistor žijící v Andalusii, který se mimo jiné zabýval filozofií, teologií, medicínou, astronomií, fyzikou, psychologií, matematikou, jurisprudencí, logikou a lingvistikou. Je autorem více než 100 knih a pojednání. Jeho práce zahrnují mnoho komentářů k dílu řeckého filozofa Aristotela, jehož výkladu Averroes zasvětil celý svůj život.
Ibn Rušd pocházel z význačné imámské a právnické rodiny. Po studiích v roce 1153 odešel do Marrákeše, kde se roku 1169 seznámil s almohadským chalífou Abú Jakúbem Júsufem, který se stal jeho ochráncem a podporovatelem. Od roku 1169 Averroes působil jako kádí (soudce) v Seville a Córdobě, kde byl v roce 1182 jmenován hlavním soudcem. Téhož roku se stal chalífovým dvorním lékařem. V roce 1195 kvůli svým svobodomyslným názorům upadl ve vladařovu nemilost a byl vyhoštěn do nedaleké Luceny. Do Marrákeše se vrátil o dva roky později, ale brzy nato zemřel.
Ve své filozofii rozlišoval tři druhy argumentů (rétorické, dialektické a důkazní) a tři druhy lidí, které je používají. Značně kritizoval dialektickou skupinu, kterou podle něj představovali teologové, a snažil se dokázat, že filozofie a náboženství se harmonicky doplňují. Víru a rozum pokládal jen za dvě různé metody k dosažení jedné boží pravdy. Usiloval rovněž o vysvětlení boží povahy a podporoval teorii o věčnosti světa. V politické filozofii navazoval na Platóna – za dokonalou vládu považoval aristokracii řídící se podle šaríi a božského řádu. Postuloval, aby se na správě státu podílely i ženy.
V astronomii kritizoval ptolemaiovský systém, ve fyzice zase vytvořil takzvaný atomistický aristotelismus. Rozum jako takový dle něj nepomíjí, nikoliv však jednotlivá lidská duše, která má pouze účast na jednom individuálním spekulativním intelektu (monopsychismus). V medicíně Averroes spojil aristotelismus s galénovským lékařstvím a dokázal vysvětlit řadu chorob. Zabýval se také farmakologií, neurologií a zvířaty.
Averroes zásadně ovlivnil středověkou židovskou filozofii a křesťanskou scholastiku. Jeho komentáře k Aristotelovi, které byly přeloženy do latiny a dostaly se do západní Evropy, oživily Aristotelovo dědictví a zpřístupnily je evropským vzdělancům. Značně se o Averroa opíral například Tomáš Akvinský. Jeho učení inspirovalo široký okruh přívrženců, takzvaných latinských averroistů, mezi něž patřil kupříkladu Siger z Brabantu nebo Boethius z Dácie. Roku 1277 byl averroismus katolickou církví zakázán, přesto evropskou vzdělanost Averroovo dílo ovlivňovalo až do 16. století.
Jméno náhled|alt=Kresba vousatého muže v arabském oděvu|Averroes na malbě od Andrea di Bonaiuto ze 14. století Kompletní přepsané jméno Ibn Rušda v arabštině zní „Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Rušd“. Někdy se k jeho jménu připojuje přízvisko „al-Hafíd“ („Vnuk“), aby se odlišil od svého podobně pojmenovaného děda, významného soudce a právníka. „Averroes“ je latinizovaná forma „Ibn Rušd“, která byla ve středověku odvozena ze španělské výslovnosti původního arabského jména, kde se „Ibn“ čte jako „Aben“ nebo „Aven“. Jiné varianty Averroova jména jsou v anglické transkripci například „Ibin-Ros-din“, „Filius Rosadis“, „Ibn-Rusid“, „Ben-Raxid“, „Ibn-Ruschod“, „Den-Resched“, „Aben-Rassad“, „Aben-Rasd“, „Aben-Rust“, „Avenrosdy“, „Avenryz“, „Adveroys“, „Benroist“, „Avenroyth“ nebo „Averroysta“.
Život
Mládí Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Rušd se narodil 14. dubna 1126 (520 islámského kalendáře) v Córdobě v Andalusii. Pocházel z význačné imámské a právnické rodiny. Jeho děd Abú al-Valíd Muhammad († 1126) byl za vlády Almorávidů hlavním soudcem (kádím) v Córdobě a imámem velké córdobské mešity. Averroův otec Abú al-Kasím Ahmad nedosáhl takových úspěchů jako Averroův děd, ale do roku 1146, kdy Almorávidy nahradili Almohadové, taktéž zastával post córdobského soudce.
Averroes vystudoval hadís (učení o skutcích proroka Mohameda), fiqh (islámskou jurisprudenci), medicínu a teologii. Málikovskou jurisprudenci ho vyučoval al-Hafíz Abú Muhammad ibn Rizk, kdežto hadís Ibn Rušd studoval u Ibn Baškuvala, žáka svého děda. Mezi Averroovy učitele právní vědy patřil rovněž jeho otec. Medicínu studoval zase u Abú Džafara Džarima al-Tajaila, jenž ho zřejmě školil i ve filozofii. Při studiu se Averroes seznámil s díly Málika ibn Anase a Ibn Bádždži (Avempace), které ho silně ovlivnily. Je možné, že se s Avempacem poznal osobně.
Navštěvoval rovněž pravidelná setkání myslitelů, lékařů a básníků v Seville, jichž se účastnili kupříkladu filozofové Ibn Tufajl a Ibn Zuhr nebo budoucí chalífa Abú Jakúb Júsuf. Kromě toho studoval i ortodoxní školu kalám, kterou později v životě však značně kritizoval. Averroův životopisec z 13. století, Ibn al-Abbar, uvedl, že se Ibn Rušd v mládí více zajímal o studium práva a řeckého myšlení než o hadís.
Kariérní postup náhled|vlevo|Mapa Almohadského chalífatu, v němž Averroes působil. Roku 1153 byl Averroes povolán do Marrákeše, hlavního města Almohadského chalífátu, aby zde prováděl astronomická pozorování a pomáhal při zakládání nových univerzit. Pokoušel se tehdy nalézt fyzikální zákony astronomických pohybů, ale jeho výzkum nebyl úspěšný. Během pobytu v Marrákeši se pravděpodobně setkal s Ibn Tufajlem, věhlasným filozofem, který působil jako dvorní lékař. Oba učenci se i navzdory zásadním rozdílům ve svých pohledech na svět spřátelili.
V roce 1169 byl Averroes představen almohadskému chalífovi Abú Jakúbovi Júsufovi. Ve slavném příběhu zpracovaném historikem Abd al-Vahídem al-Marrakušim z 13. století se chalífa Averroa zeptal, zda nebesa existují od věčnosti, nebo zda počala v nějaké době. Jelikož Ibn Rušd věděl, že je tato otázka kontroverzní, pro jistotu neodpověděl. Chalífa následně začal diskutovat s přítomným Ibn Tufajlem o teoriích řeckých i muslimských filozofů na toto téma, což Averroa přimělo, aby vladaři konečně vysvětlil své stanovisko, které na chalífu velmi zapůsobilo (k němu viz podkapitola Věčnost světa). I Averroes byl ohromen chalífovou učeností.
Tento rozhovor zapříčinil, že se Ibn Rušd ocitl pod chalífovou ochranou, jíž se těšil až do roku 1184, kdy Abú Jakúb Júsuf skonal. Když si panovník Ibn Tufajlovi stěžoval na špatnou srozumitelnost Aristotelových děl, Ibn Tufajl mu doporučil, aby jejich výkladem pověřil právě Averroa. Jeho první spis na toto téma vyšel již v roce 1169.
Téhož roku byl jmenován kádím (soudcem) v Seville, a o dva roky později pak nastoupil na post kádího ve své rodné Córdobě. V tomto období se zvýšila intenzita jeho publikační činnosti, i přes to, že měl rovněž soudcovské povinnosti a pravidelně cestoval po celém Almohadském chalífátu. Své cesty využíval pro další astronomické výzkumy. Roku 1179 se opět stal sevillským soudcem a v roce 1182 vystřídal Ibn Tufajla ve funkci chalífova dvorního lékaře. Téhož roku byl také ustanoven hlavním kádím v Córdobě, což byl velmi prestižní úřad, který v minulosti zastával jeho děd.
Sklonek života náhled|Kresba vyobrazující Averroesovo vyhnání z Córdoby. Roku 1184 Abú Jakúb Júsuf zemřel a na trůn nastoupil jeho syn, Abú Júsuf Jakúb al-Mansúr. Zpočátku Averroes zůstal v chalífově přízni, ale v roce 1195 upadl v nemilost. Byla proti němu vznesena různá obvinění a soudil ho tribunál v Córdobě, jenž zavrhl jeho učení, nařídil spálit jeho díla a vyhostil ho do nedaleké Luceny.
Středověcí historici to přičítají Averroově možné urážce chalífy ve svých knihách, ale moderní historiografie Averroův pád připisuje spíše politickým důvodům. Encyclopaedia of Islam uvádí, že se al-Mansúr distancoval od Averroa na podporu ortodoxních učenců, kteří se proti Ibn Rušdovi postavili a jejichž podporu al-Mansúr potřeboval ve válce se španělskými křesťany. Historik Madžid Fachrí se domníval, že svou roli v Averroově vyhnání sehrál tlak ze strany konzervativních muslimských intelektuálů. Ti ho často označovali za cynického racionalistu, člověka dvojí víry nebo filozofa neschopného pokání a v roce 1195 proti němu dokonce rozpoutali pomlouvačnou kampaň. Básníka Ibn Džubajra Averroovi odpůrci pověřili, aby Ibn Rušda svými epigramy v očích veřejnosti pošpinil a zdiskreditoval. Averroovo vypuzení symbolicky předznamenalo pád arabské vzdělanosti a konec zlatého islámského věku na Iberském poloostrově.
Po dvou letech se Averroes vrátil do Marrákeše a chalífa ho omilostnil. Zemřel krátce nato, 11. prosince 1198 (595 islámského kalendáře) právě v Marrákeši. Původně byl pohřben v severní Africe, avšak jeho ostatky byly o tři měsíce později přesunuty do Córdoby.
Dílo náhled|vlevo|Fiktivní debata mezi Averroesem a pozdně antickým novoplatónikem Porfyrirem. Averroes byl neobyčejně plodným spisovatelem a jeho díla podle Fachrího „pokrývala větší škálu témat“ než díla kteréhokoli z jeho muslimských předchůdců. Podle francouzského orientalisty Ernesta Renana napsal Averroes kromě svých komentářů k většině Aristotelova díla nejméně 67 originálních děl, z toho 28 prací o filozofii, 20 o medicíně, 8 o právu, 5 o teologii a 4 o gramatice. Dohromady je tedy autorem více než 100 spisů. Mnoho Averroových prací se v arabském originálu nedochovalo, často se však zachovaly jejich překlady do latiny či hebrejštiny.
Komentáře k Aristotelovi náhled|Arabská ilustrace zobrazující Aristotela, jak učí studenta, která pochází z období kolem roku 1220. Averroes napsal komentáře k téměř všem Aristotelovým dochovaným dílům. Výjimku tvoří Politika, ke které neměl přístup, a napsal místo toho proto komentář k Platónově Ústavě. Své komentáře rozřadil do tří kategorií. Moderní historici je pojmenovali jako Velké komentáře, Střední komentáře a Shrnutí neboli Synopse. Většina Shrnutí (jami), která Averroes napsal na začátku své kariéry, obsahuje shrnutí aristotelovských doktrín. Střední komentáře (talchís) tvoří parafráze, které objasňují a zjednodušují Aristotelův původní text. Averroes je psal jako reakci na stížnosti svého patrona, chalífy Abú Jakúba Júsufa, že Aristotelovy původní texty jsou pro čtenáře špatně srozumitelné. Velké komentáře (Tafsír nebo Šarḥ) zahrnují kompletní text původních prací s podrobnou analýzou každého řádku. Jsou velmi podrobné a obsahují mnoho Averreosových originálních myšlenek. Je nepravděpodobné, že tyto Velké komentáře byly určeny pro širší veřejnost. Pouze pro pět Aristotelových děl Averroes vydal všechny tři typy komentářů, a to pro spisy Fyzika, Metafyzika, O duši, O nebi a Druhé analytiky. Averroes definitivně fixoval pravidla doslovného komentáře, které po něm pak přejali evropští scholastici včetně Tomáše Akvinského. Ve zpřístupnění Aristotelových děl širší veřejnosti Averroes spatřoval své životní poslání.
Averroes komentoval též spisy Nikolaose z Damašku, Alexandra Afrodisijského, Themistia, Avempace, Porfyria a Klaudia Ptolemaia.
Originální filozofická díla Averroes napsal řadu originálních filozofických traktátů, například O intelektu, O sylogismu, O spojení s aktivním intelektem, O čase, O nebeské sféře nebo O pohybu nebeské sféry. Je rovněž autorem tří polemik, která nesou jména Esej o al-Fárábího přístupu k logice ve srovnání s Aristotelem, Metafyzické otázky, kterými se zabývala Kniha uzdravení od Ibn Síny a Vyvrácení Ibn Sínovy klasifikace existujících entit.
Teologie Odborné zdroje, včetně Fachrího a titulu Encyclopaedia of Islam, za tři Averroovy nejvýznamnější teologické spisy označily Fasl al-Makal (Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filozofie) z roku 1178, které hájí slučitelnost náboženství a filozofie, Al-Kašf 'an Manahij al-Adilláh (Výklad o metodách dokazování) vydaný v roce 1179, jež kritizuje teologickou školu Ašaritů a představuje Averroův důkaz existence Boha, a konečně Taháfut al-Taháfut (Vyvrácení Vyvrácení) z roku 1180 útočící na Ašaritu al-Ghazálího. Vyvrácení Vyvrácení kritizuje rovněž Avicennu a jeho novoplatónské tendence.
Medicína