Katedrála svatého Corentina v Quimperu (bretonsky: Iliz-veur Sant-Kaourintin) je římskokatolická gotická katedrála a bazilika minor zasvěcená Panně Marii a legendárnímu prvnímu zdejšímu biskupovi, svatému Corentinovi. Nachází se v centru města Quimper, které je správním střediskem departementu Finistère v Bretani. Před Francouzskou revolucí byla sídlem samostatné quimperské diecéze a od roku 1801 je hlavním chrámem sloučené diecéze Quimper a Léon. Katedrála je také jedním ze sedmi zastavení na tradiční bretaňské pouti Tro Breizh.

Současná gotická stavba vznikla ve 13. století na základech starších objektů, avšak kompletně dokončena byla až za druhého císařství. Přestože její výstavba probíhala s přestávkami, váháním a změnami původních projektů dlouhých šest století, působí budova architektonicky uceleným dojmem.

Na seznam francouzských historických památek (Monument historique) byla katedrála zapsána v roce 1862.

V 90. letech 20. století a v prvním desetiletí 21. století prošla celkovou rekonstrukcí, během níž došlo ke zpevnění konstrukcí a k částečné obnově její původní, výrazné polychromie.

Katedrála je považována za hlavní dominantu a nejvýznamnější památku Quimperu. Láká množství turistů, kteří sem přijíždějí obdivovat její věže tyčící se do výšky přes 75 metrů, mezi nimiž je umístěna socha legendárního krále Gradlona.

Dějiny Současná katedrála zaujímá prostor, na němž v minulosti stála řada starších svatyní. O jejich podobě však historikové kvůli absolutnímu nedostatku písemných pramenů i chybějícím archeologickým výzkumům vědí jen velmi málo.

Předrománská katedrála Raně středověký biskupský chrám byl vybudován za episkopátu biskupa Félixe (jenž usedl na cornouallský biskupský stolec v roce 832). V roce 848 ho však bretaňský panovník Nominoë z úřadu sesadil pod záminkou simonie (svatokupectví); skutečným důvodem však byl spíše Félixův franský původ a jeho politická oddanost Franské říši.

Románská katedrála

Přestože je existence románské katedrály historicky bezpečně doložena v listinách z let 1128 a 1424, objekt se nikdy nestal předmětem hlubšího uměleckohistorického ani archeologického průzkumu. Její přesná podoba, architektonické parametry i přesná datace výstavby proto zůstávají neznámé.

Jediným dochovaným fragmentem je zdobená kamenná hlavice, která byla objevena v roce 1879 druhotně zazděná ve fasádě obytného domu v sousedství chrámu. Tento cenný lapidární prvek je dnes chráněn v expozici Bretaňského departmentního muzea (Musée départemental breton) v Quimperu. Hlavice má téměř kubický tvar a zdobí ji plastický věnec přetékajících listů, jejichž stonky v nárožích formují motiv čtyřlistu. S největší pravděpodobností pocházela z původního románského závěru (polokruhového rond-pointu) tehdejšího presbytáře a byla vytesána v poslední čtvrtině 11. století.

O urbanistickém uspořádání okolí katedrály v románské epoše však máme k dispozici podstatně více informací. Skutečnost, že se chrám nacházel v samém centru soustředné radiální uliční sítě středověkého Quimperu, dovoluje předpokládat, že jeho tehdejší stavba přímo souvisela s celkovou reorganizací okolního veřejného prostoru. Archeologické výzkumy prokázaly, že na dnešním náměstí Place Laënnec se od let 1060–1080 rozkládal obrovský farní hřbitov, protkaný přístupovými cestami, které se sbíhaly směrem k hlavní lodi současné gotické katedrály – tedy do míst, kde se předpokládá existence jejího románského předchůdce.

Archeolog Jean-Paul Le Bihan vyslovil vědeckou hypotézu, že tento velkolepý urbanistický projekt nechal provést bretaňský vévoda a cornouallský hrabě Hoël II., jehož rodina byla s úřadem quimperských biskupů úzce pokrevně spjata. Úcta k místnímu patronovi, svatému Corentinovi, byla u cornouallských vládnoucích knížat mimořádně silná. Zahájení této románské stavební etapy kolem roku 1070 plně koresponduje s datací výše popsané dochované hlavice.

Románská katedrála tvořila součást uceleného církevního komplexu, do něhož patřilo také samostatné baptisterium, které mělo pravděpodobně kruhový půdorys a stálo za vnějším románským závěrem. Tato domněnka se opírá o objev základů starší apsidy, které archeologové vykopali v roce 1992 pod severním ramenem gotické příčné lodi. Existence tohoto baptisteria je v pramenech zmiňována ještě v roce 1440. K areálu se navíc druhotně pojila mariánská kaple, založená z hraběcí nadace již v roce 1031.

Jean-Paul Le Bihan rovněž předpokládá, že specifické situování románské katedrály (přímo pod hlavní lodí dnešního gotického chrámu) mělo velkou pragmatickou výhodu: umožnilo zachovat starší funkční budovu v provozu po celou dobu gotických stavebních prací, které byly zahájeny na volném prostranství pod dnešním gotickým kněžištěm. Tato poloha navíc stavbu bezpečně chránila před ničivými přívalovými vlnami a vysokým přílivem, které často stoupaly korytem řeky Odet.

Přední odborníci se však neshodují na přesném datu úplné demolice románského chrámu. Zatímco historik René-François Le Men se domníval, že románský chór byl stržen až v roce 1424, aby uvolnil místo pro vyzdění gotické hlavní lodi, Jean-Paul Le Bihan je přesvědčen, že celá románská katedrála byla kvůli bezpečnosti kompletně zbourána už na samém počátku gotických prací.

Gotická katedrála

Výstavba monumentální gotické katedrály probíhala ve dvou hlavních, časově oddělených epochách: nejprve vzniklo gotické kněžiště (východní závěr / chevet) v paprskovitém gotickém slohu (gothique rayonnant) během 13. a 14. století, a následně bylo v 15. století vybudováno monumentální vstupní průčelí, hlavní loď a příčná loď v dekorativním stylu plaménkové gotiky.

Výstavba gotického kněžiště (chóru) Průkopnické archivní výzkumy, které ve druhé polovině 19. století provedl René-François Le Men, vedly tradiční historiografii k závěru, že zahájení stavby nového gotického závěru spadá pod episkopát biskupa Rainauda, kancléře bretaňského vévody Petra I. Tento vědecký předpoklad se opírá o několik nepřímých indicií: o listinu z roku 1239, kterou panovník kapitule pro účely stavebních prací postoupil annáty (roční výnosy z obročí) ze všech kostelů v diecézi; o francouzský původ samotného biskupa Rainauda, což by ideálně vysvětlovalo rychlý import čistého francouzského paprskovitého slohu do Bretaně; o přítomnost náhrobní niky (enfeu) se jménem Raynaldus v osové kapli obchozího ochozu, která byla ztotožněna právě s tímto prelátem.

Tuto chronologii podporuje také poloha hrobek quimperských biskupů Hervého de Landeleau (zemřel 1261), jehož náhrobek stál v 17. století prokazatelně uprostřed kanovnického chóru, a Yvese Cabellica (zemřel cca 1280), který byl podle kronik pohřben ve druhé severní kapli obchozího ochozu.

Tradiční chronologický model vývoje chrámu byl definován následovně: stavební práce byly slavnostně zahájeny v roce 1239, avšak kvůli nedostatku financí postupovaly velmi pomalu. V roce 1261, kdy zemřel biskup Hervé de Landeleau, byly již pevně vyzděny a osazeny hlavní nosné pilíře chóru. Kolem roku 1280 se již intenzivně pracovalo na severním rameni obchozího ochozu. Spodní arkádové patro presbytáře (minimálně v zóně rond-pointu) bylo kompletně dokončeno kolem roku 1287, kdy bylo provizorně vysvěceno a začalo sloužit bohoslužbám. Navazující kaple Panny Marie Vítězné (Notre-Dame de la Victoire) byla dokončena na samém sklonku 13. století a slavnostně konsekrována v roce 1295. Jižní věnec obchozího ochozu se stavěl v průběhu 30. let 14. století, načež byly veškeré stavební práce na dlouhá desetiletí brutálně přerušeny katastrofální válkou o bretaňské dědictví. Celé gotické kněžiště bylo definitivně dokončeno až za episkopátu biskupa Gatiena de Monceaux, který nechal v letech 1408 až 1416 kompletně vyzdít a vymalovat vysoké gotické klenby nad chórem.

Revize chronologie podle Yvese Galleta Významný francouzský historik umění Yves Gallet však na základě moderního slohového rozboru navrhl zcela novou chronologii, která začátek gotické huti posouvá do podstatně mladšího období. Gallet v architektuře presbytáře rozlišil pět samostatných, po sobě jdoucích stavebních kampaní: 1. kampaň: Vyzdění hlavních nosných pilířů (přípor) v rovných klenebních polích chóru; 2. kampaň: Výstavba vnější obvodové zdi kolem těchto rovných polí, zahrnující příslušnou část obchozího ochozu, čtyři boční kaple na každé straně včetně jejich dělicích zdí, a vyzdění osové závěrové kaple; 3. kampaň: Osazení pěti hlavních oblých pilířů závěrového rond-pointu, dokončení hlavních mezilodních arkád presbytáře a zaklenutí rovných polí obchozího ochozu; 4. kampaň: Specifická stavební úprava a dodatečné otesání vnitřních osových pilířů rond-pointu směrem do ochozu, což mělo za cíl pohledově i staticky zlepšit komplikované navázání na již hotovou osovou kapli; 5. kampaň: Kompletní vyzdění zaoblené, točité části obchozího ochozu a vnější obvodové zdi přiléhajících radiálních kaplí, včetně jejich unikátních společných šestidílných gotických kleneb (voûtes sexpartites).

Přesná datace, kterou Gallet pro tyto jednotlivé etapy navrhl, se opírá o detailní slohové srovnání těchto quimperských šestidílných kleneb v zaoblené části ochozu s architekturou významných anglických chrámů v Chesteru a Exeteru a s kolegiátním kostelem v Uzeste. Tato hluboká komparativní analýza mu umožnila posunout závěrečnou pátou kampaň quimperského chóru až do první třetiny 14. století (přibližně od let 1310 či 1320).

Retrospektivním postupem v čase pak Gallet situuje předcházející čtvrtou stavební fázi do let 1300–1310 a třetí kampaň přesně kolem roku 1300. Druhá fáze (výstavba obvodových zdí a kaplí) podle něj probíhala na samém sklonku 13. století a na úplném počátku 14. století, což mu dovoluje organicky integrovat historicky doložené vysvěcení kaple Panny Marie Vítězné v roce 1295 do této nové vědecké chronologie. Samotná velkolepá gotická stavba tak podle Galletovy teorie nebyla zahájena v roce 1239, ale až v průběhu let 1280–1290.

Tento urbanistický projekt ideálně zapadal do kontextu tehdejších rozsáhlých proměn města Quimperu, které zahrnovaly definitivní uzavření starého farního hřbitova na severní straně, výstavbu nových kamenných městských hradeb a umělé odklonění toku řeky Frout (přítoku Odetu), která původně protékala v nebezpečné blízkosti katedrálního zdiva. V závěrečné fázi se Galletova chronologie plně shoduje s tradiční historiografií v tom, že slibně rozjetý projekt byl následně paralyzován propuknutím války o bretaňské dědictví a na dokončení svých vysokých kleneb musel chrám počkat až na nástup biskupa Gatiena de Monceaux po roce 1408.

Výstavba gotické hlavní lodi Z podnětu cornouallského biskupa Bertranda de Rosmadec byl dne 26. července 1424 slavnostně položen základní kámen nového západního průčelí. Výstavba chrámu měla v té době obrovský politický význam a přímo se do ní zapojil i bretaňský vévoda Jan V. Bretaňský. Starší příčná loď a loď předchozí románské katedrály, které do té doby nepřetržitě sloužily bohoslužbám, postupně mizely tím, že je nová gotická konstrukce obestavovala a metodou pohlcování postupně nahrazovala.

V první fázi prací vyrostlo monumentální západní průčelí včetně patek (podezdívek) obou věží, severního portálu Křtu Páně (portail des baptêmes) a jižního portálu svaté Kateřiny. Tento úsek stavby byl bezpečně dokončen před rokem 1433, neboť oba portály dodnes zdobí tesané erby bretaňské vévodkyně Johany Francouzské, která v tomto roce zemřela. Bezprostředně poté následovala výstavba kaplí podél jižní boční lodi a části kaplí na severní straně. Následně stavební huť přistoupila k provizornímu stavebnímu propojení s již hotovým starším gotickým chórem, což si vyžádalo vyzdění základů východních a západních zdí nové příčné lodi. Poté byly osazeny mohutné pilíře hlavní lodi; nejprve ty, které dělí druhé a třetí klenební pole, a vzápětí dvojice masivních válcových sloupů mezi prvním a druhým polem.