Barrandova jeskyně (dříve nazývaná Srbská jeskyně nebo jeskyně V Kozle) se nachází na území Národní přírodní rezervace Karlštejn, přibližně 860 metrů vzdušnou čarou severně od železniční stanice Srbsko na levém břehu řeky Berounky (mezi Srbskem a ústím Kačáku do Berounky). Jeskyně je veřejnosti nepřístupná a to z hlediska bezpečnosti (pohyb uvnitř vyžaduje speleologické vybavení a výcvik pro překonávání vertikáních terénů) a také v zájmu ochrany přírody Českého krasu.

Základní parametry Jeskyně leží v rokli nad cestou vedoucí ze Srbska k lomu Alkazar ve skále Na Bříči v nadmořské výšce 251 metrů (asi 41 metrů nad hladinou řeky), celková hloubka jeskynního systému Barrandovy jeskyně měří 44 metrů (v nejnižším bodě je téměř na stejné úrovni jako hladina vody v Berounce). Jeskyně je vertikálně zhruba „trojpatrová“. Svrchní část tvořená vysokými meandrujícími chodbami je prostornější, sahá do hloubky asi 25 metrů a je tvořena vápenci loděnickými, zatímco těsné bahnité chodby oválného průřezu ve spodní část jeskynního systému (mající spíše znaky toho, že se vyvíjely od hladinou podzemní vody) se nachází v narůžovělých krinoidových vápencích sliveneckých.

Do okolního volného terénu se Barrandova jeskyně (jako jedna z mála v Českém krasu) otevírá dvěma přirozenými vchody (relativně malým úzkým vchodem ze strmé rokle ve skalách Na Bříči nad Berounkou; ze skalního okna). Vnitřní prostory jeskyně jsou značně členité a téměř postrádají sintrovou výzdobu. Do objevení Koněpruských (a Srbských jeskyní v lomu Na Chlumu) byla Barrandova s celkovou délkou zmapovaných chodeb 366 metrů považována za nejrozsáhlejších podzemní jeskynní systém v Českém krasu.

Pozůstatky osídlení Ve svrchních (vchodových) partiích Barrandovy jeskyně byly nalezeny pozůstatky pravěkého osídlení (některé paleontologické nálezy v blízkosti vyústění jeskyně „napovrch“ – do skály – ve formě „obdélného“ skalního okna, kam proniká denní světlo). Jedná se o archeologické nálezy kamenných nástrojů z mladšího paleolitu, dále pak o kamenné nástroje a zlomky keramických nádob z neolitu, mladší doby bronzové, ze středověku i z novověku.

Historie mapování jeskyně Poprvé byla jeskyně zmiňována (v literatuře) ke konci 19. století v souvislosti s paleontologickým bádáním prováděným v jeskyních v údolí řeky Berounky. Autorem první tištěné literární zmínky o jeskyni (z roku 1881) byl cestovatel, přírodovědec, spisovatel a pedagog Josef Kořenský (1847–1938), který zkoumal sedimenty jeskyně z pohledu nálezů kostí pravěkých zvířat. Dalším, kdo jeskyni zmiňoval (v roce 1890) byl geolog, paleontolog a amatérský archeolog Jan Nepomuk Woldřich (1834–1906), který se na koci 19. století intenzivně věnoval mapování jeskynních usazenin a hledání kostí pravěkých zvířat z doby ledové (pleistocénu) po celých Čechách. Woldřich sbíral materiál kolem obcí Tetín a Srbsko a v jeskyni, kterou znal ze zprávy Kořenského z roku 1881, zkoumal sedimenty. V publikaci z roku 1890 hovoří o jeskyni jako o „přírodním archivu kosterních pozůstatků“.

První podrobný popis Barrandovy jeskyně pochází z roku 1909, kdy jej zveřejnil ve speleologickém časopise ve štýrském Grazu tehdejší student architektury v Praze – Anton Hoenig – vedoucí skupiny „štýrských jeskyňářů“, kteří se systematicky zajímali o jeskyně Českého krasu a kteří zde detailně prozkoumali a zdokumentovali 20 jeskyní. Anton Hoenig (alias Toni) spolu se svými spolupracovníky publikoval mezi roky 1911 až 1912 v Praze práce, které se zabývaly výhradně Barrandovo jeskyní a současně i v roce 1912 první částečnou mapu jeskyně (po tzv. „tobogán“).

Během druhé světové války se na krasový průzkum Českého krasu na Berounsku v okolí Srbska, Tetína a Koněprus zaměřil hydrogeolog Vladimír Homola (1922–2014). V květnu 1942 založil Homola spolu s dalšími nadšenci tzv. Jeskynní sekci Barrandien, která prováděla jeskyňářské práce ve většině krasových území Čech. V letech 1942 až 1943 Homola a badatelé Jaroslav Petrbok (1881–1960), František Prošek (1922–1958) a RNDr. Zdeněk Hokr (* 19. září 1925 Horažďovice) navázali na Antona Hoeniga a soustředili svoji pozornost na Barrandovu jeskyni. Ve vchodové části jeskyně provedli výkopové práce a v roce 1943 se dostali přes vstupní partie až ke křižovatce Vstupní, Horké a Větrné chodby. Během odklízení jeskynních usazenin nalezli kosterní pozůstatky pleistocenní fauny, kamenné a kostěné nástroje z období magdalénienu (mladší paleolit), střepy keramiky patřící neolitické kultuře s lineární a vypíchanou keramikou. Výzkumy a nálezy shrnul Vladimír Homola v roce 1947 ve své rigorózní práci Krasové zjevy v Barrandienu. (Zde také tvrdil, že prostory za tobogánem zmapovali již „štýrští jeskyňáři“.)

Barrandovu jeskyni zaměřovalo (mapovalo) v průběhu let několik badatelů a jejich kolektivů: 1952: Jiří (George) Kukla (1930–2014) a B. Šmíd; 1961–1962: Jaroslav Hromas (* 1943) a kolektiv; 1971–1972: Vladimír Vojíř (1946–2016) a kolektiv;

Detailnější popis jeskyně Vstupní partie Barrandovy jeskyně je tvořena relativně vysokými meandrujícími chodbami se zachovalými stropními koryty s místy olámanými pozůstatky sintrové výzdoby a s nízkou vrstvou hlinitých sedimentů na podlaze.

Horká chodba, Větrná chodba, Lodžie Po vstupu do Barrandovy jeskyně „puklinovým“ vstupním otvorem ze strmé rokle mezi skalami Na Bříči se po několika málo metrech nachází po pravé straně vstup do tak zvané Horké chodby. Jedná se o stoupající slepou větev, jejíž konec je uzavřen „zátkou“ ze zpevněných štěrkových sedimentů. V chodbě nedochází k přirozené cirkulaci vzduchu a díky tomu se tam drží teplejší vzduch.

Od vstupu do Horké chodby vede dále vlevo do nitra jeskyně tzv. Větrná chodba na jejímž konci se nachází malá plošinka (s vysokým stropem) nazývaná Lodžie. Zde je velké obdélné (nebo spíše nepravidelně oválné) skalní okno, kterým do Lodžie proniká denní světlo. Skalní okno je druhé přirozené vstupní místo do Barrandovy jeskyně a při pohledu z něj vidět venkovní křovinnou vegetaci.

Heimova propast Při postupu dále do nitra jeskyně se v houstnoucím šeru objeví dvě za sebou se nacházející obrovské „nálevky“. To je tak zvaná Heimova propast. (První místo, jehož překonání by mělo odradit návštěvníka Barrandovy jeskyně od dalšího postupu do jejího nitra bez řádné horolezecké respektive speleologické výbavy.) V prostorech pod Heimovou propastí jsou chodbičky s puklinovitým průřezem, pod propastí jsou štěrkovité sedimenty a nacházejí se zde heliktity (excentrické krápníky).

Velký dóm Za touto překážkou se nachází hlavní dominanta jeskyně – Velký dóm (se sintrovou výzdobou) – nejprostornější střední část jeskyně, strmá, několik desítek metrů dlouhá, klouzavá (a zdraví nebezpečná) průrva spadající do hloubky 25 metrů. Slaňování na její dno je náročné, prostor je značně členitý, je přerušován hlubokými jámami s nutností překonávat je fyzicky náročným způsobem (rozkročením). Dno Velkého dómu je pokryto písčito-hlinitými sedimenty a další postup tvoří velmi úzké chodby, členité s většinou oválnými průřezy.

Guánový dóm, Tobogán, Polosifon Další postup nejspodnějšími částmi Barrandovy jeskyně vede do uzoučkých malých chodeb s trochou bahna a nedostatkem prostoru (plazivky). Chodby vedou rovnoběžně se sklonem vrstev a jsou na dně vyplněny silnou vrstvou hlinitých až písčito-hlinitých sedimentů. Jsou zde pojmenovaná místa: Guánový dóm a Tobogán. Úsek zvaný Tobogán má trochu strmější sklon asi 30° proti vrstevnatosti, některé chodby jsou kamenité s bahnitým dnem. Po Tobogánu následuje nejnižší místo Barrandovy jeskyně – asi 10 metrů dlouhá chodba zvaná Polosifon s mírně klesajícím a stoupajícím charakterem. Asi 25 metrů za Polosifonem je těsné okno a za ním následují relativně velice malé chodbičky puklinového charakteru se sporadickou výzdobou tvořenou malými brčky a heliktity.

U knížky Za těsným oknem následují členité chodby se sklonem asi 30° proti vrstevnatosti ústící nakonec do chodby s hliněnými figurkami, jejíž závěrečná část se nazývá U knížky. Tato velmi úzká chodba (50 x 50 cm) tvoří závěr Barrandovy jeskyně.

Odkazy Poznámky

Reference

Literatura Kořenský Josef. (1881, vyšlo v roce 1882): O diluviální fauně jeskyňové v okolí Tetínském. – Zprávy o zasedání Královské české společnosti nauk, 40? (1881): 395—399. Praha. Woldřich Jan Nepomuk. (1890): Über die diluviale Fauna der Höhlen von Beraun in Böhmen. (O diluviální fauně jeskyní v povodí Berounky v Čechách) – Verhandlungen der Kaiserlich-Königlichen Geologischen Reichsanstalt (Jednání Císařsko-královského geologického ústavu), 15: 290—292. Wien (Vídeň). Hoenig Anton (Toni). (1911): Die Barrande-Grotte. (Jeskyně Barrandova) – Bohemia, 84/94 (ranní vydání 4. dubna 1911): 1—2. Praha. Hoenig Anton (Toni). (1912): Die Barrande-Grotte bei Srbsko im Berauntale. (Jeskyně Barrandova u Srbska v údolí Berounky) – Lotos, 60/6: 145—160. Praha. Homola Vladimír (1947): Krasové zjevy v Barrandienu. – MS, rigorózní práce, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Praha. PETRBOK, Jaroslav (1954). Český kras ve výzkumu do roku 1950. Anthropozoikum, 5 (1955), strany 9 až 46; Praha; Kučera, Bohumil, Skřivánek, František a Hromas, Jaroslav. (1981) Jeskyně a propasti v Československu: 27–28. 1. vydání, Praha: Academia, 1981, 252 stran (1—252 (27—28), 1 příloha)

Související články Srbsko Externí odkazy

– Datum: 11. srpna 2018; Autor: Jiří Miška; Stopáž: 32 minut a 45 sekund – Datum: 30. prosince 2018; Autor: Jiří Miška; Stopáž: 8 minut a 20 sekund Půdorys Barrandovy jeskyně (Martrin Sluka, 1982) Řez Barrandovo jeskyní (Martin Sluka, 1982)

Kategorie:Jeskyně v Českém krasu Kategorie:Jeskyně v okrese Beroun Kategorie:Jeskyně v Hořovické pahorkatině Kategorie:Srbsko (okres Beroun)