Arturo Umberto Illia (4. srpna 1900 Pergamino – 18. ledna 1983 Córdoba) byl argentinský politik. V letech 1963 až 1966 byl prezidentem Argentiny. Byl sesazen vojenským převratem. Byl představitelem středové Radikální občanské unie.
Život Do Radikální občanské unie vstoupil již v osmnácti letech, roku 1918. Vystudoval lékařství, absolvoval roku 1927. Poté se stal lékařem a vykonával toto povolání až do roku 1963, s výjimkou let 1940 až 1943, kdy byl místoguvernérem provincie Córdoba.
Roku 1962 armáda svrhla prezidenta Artura Frondiziho. Instalovala do funkce prezidenta José María Guida, který na přání armády zasáhl proti perónistům a odebral jim mandáty z voleb konaných roku 1962. Nicméně si na armádě vymohl relativně svobodné parlamentní volby na rok 1963. V nich zvítězil Illia, 270 hlasy ze 476 ve druhém kole.
Mocensky se Illia opíral o umírněnou frakci armády (tzv. modrou), v jejímž čele stál Juan Carlos Onganía. Jeho lidem rozdal rozhodující funkce. Vztahy s armádou byly ale od počátku napjaté, zvláště poté, co Illia zrušil omezení pro perónisty. Tím si znepřátelil zejména pravicovou frakci v armádě (tzv. rudou). Zrušil též zákaz Komunistické strany Argentiny a Hnutí za integraci a rozvoj svrženého prezidenta Frondiziho, které nenáviděla část armády napojená na dobytkářské barony.
Ekonomická politika Illiy by se dala charakterizovat jako odklon od Frondiziho podpory zahraničního kapitálu k ekonomickému nacionalismu, zejména v ropné oblasti. Illia též vsadil na expanzivní fiskální a měnovou politiku. Chtěl se vyhnout zahraničnímu zadlužování, a tak rostoucí výdaje kryl tiskem nových peněz. Výsledkem byla průměrná roční inflace 25 procent během jeho prezidentství. Ale zpočátku i mohutný růst hospodářství: roční růst reálného HDP činil v letech 1964 a 1965 téměř 10 %. Rekordní byl zvláště zemědělský export. Produkce obilovin a chov dobytka vzrostly mezi lety 1963 a 1965 o 85 %. Průmyslová výroba vzrostla v roce 1964 o 18,7 % a v roce 1965 o 13,8 %. Výroba motorových vozidel, která vzrostla ze 105 000 kusů v roce 1963 na 195 000 v roce 1965, se stala velmi viditelným symbolem argentinské industrializace.
Illia ovšem nepumpoval peníze jen do nastartování ekonomiky. Mzdy ve veřejném sektoru byly zvýšeny o 50 procent. Byl přijat zákon o minimální mzdě. Zvýšeny byly důchody a rodinné přídavky. Peníze mohutně tekly do vzdělávání (23 procent státního rozpočtu, nejvyšší částka v historii země). K tomu se ovšem přidala i některá vyloženě protitržní opatření: Illiova vláda sáhla k přísné kontrole dovozu a zavedla opatření k zabránění odlivu kapitálu, což mělo negativní dopad na kapitálové investice. Dovoz klesl na čtvrtinu oproti Frondiziho éře. Zákon o zásobování začal kontrolovat ceny základních potravin, jiný zákon zmrazil ceny patentovaných léků a farmaceutické společnosti musely u soudu dokládat své výrobní náklady. Všechna tato protitržní opatření vedla k tomu, že ekonomika začala roku 1966 stagnovat a nadšení veřejnosti opadlo.
V zahraniční politice se Illia orientoval na země třetího světa, ne však na východní blok. Vztahy s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou byly špatné, během své volební kampaně je Illia označil za ekonomické vetřelce a i po svém nástupu do úřadu odmítl s představiteli těchto organizací jednat. Zrušení smluv s ropnými společnostmi, které uzavřel Frondizi, vyvolalo napětí ve vztazích se Spojenými státy, které tak pozastavily svou ekonomickou pomoc, čímž země přišla o klíčový zdroj zahraniční měny. Vztahy s USA se ještě zhoršily, když Illia odmítl vyslat vojáky na podporu vojenské intervence amerického prezidenta Lyndona Johnsona v Dominikánské republice v roce 1965. Illia také znovu zhoršil vztahy s Chile, které se pokusil zlepšit Frondizi.
Zprvu značná lidová podpora se postupně počala vytrácet. Svým způsobem si Illia hlavního odpůrce vypěstoval sám svou mírností vůči perónistům, neboť to byl hlavně peronistický tisk, který proti němu vedl masivní kampaň. Vykresloval ho jako neakceschopného a často ho zobrazoval jako želvu. Proti Illiovi se stavěla také část odborů, která dokonce okupovala některé podniky, ale Illia proti dělníkům odmítal zasahovat, čímž vyvolal paniku mezi podnikateli, aniž by si tím odbory získal na svou stranu. To vše povzbuzovalo armádu k zásahu. Když se Illiovi nepodařilo roku 1966 v parlamentu, který od voleb z roku 1965 ovládli perónisté, prosadit schválení rozpočtu, armáda to vzala jako záminku a provedla státní převrat. Veřejnost reagovala lhostejně a žádné demonstrace na Illiovu podporu se neobjevily. Moci se ujal generál Onganía.
Armáda Illiu nevnímala jako nebezpečného, a tak ho ani nezatkla, ani nepřinutila odejít do exilu. Vrátil se do Córdoby a obnovil zde svou lékařskou praxi.
Reference
Kategorie:Argentinští politici Kategorie:Prezidenti Argentiny Kategorie:Úmrtí v Córdobě (Argentina) Kategorie:Narození 4. srpna Kategorie:Narození v roce 1900 Kategorie:Úmrtí 18. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1983 Kategorie:Muži