Ante Gotovina (* 12. října 1955, Pašman) je chorvatský penzionovaný generálporučík a bývalý francouzský vrchní desátník, který sloužil za chorvatské války za nezávislost. Je známý především svou klíčovou rolí v operaci Bouře roku 1995. V roce 2001 ho Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) obžaloval z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v souvislosti s touto operací a jejími následky. Po čtyřech letech v skrývání byl v prosinci 2005 zatčen na Kanárských ostrovech.
15. dubna 2011 byl Gotovina uznán vinným v 8 z 9 bodů obžaloby a odsouzen k 24 letům vězení. 16. listopadu 2012 však odvolací senát Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) zrušil jeho odsouzení a byl propuštěn z vazby.
Biografie Ante Gotovina se narodil v Tkonu na ostrově Pašman. Jeho otec Milan se pokusil spolu s matkou emigrovat do Itálie, ale byl dopaden jugoslávskou pohraniční policií. Matka byla propuštěna, zatímco otec strávil nějaký čas ve vězení. Když byly Gotovinovi téměř čtyři roky, jeho matka zahynula při výbuchu na staveništi, když ho zachránila. Následně jeho otec odešel za prací do Záhřebu, zatímco Gotovina a jeho sourozenci žili u dědečka z matčiny strany, Šimeho, v Pakoštane. Kolem Velikonoc roku 1971 se Gotovina a jeho přítel Srećko pokusili o útěk tím, že odpluli na lodi. Rozbouřené moře a silná bouře je však donutili vrátit se zpět a záhy se vrátili do Pakoštane. Gotovina svůj pokus o útěk před rodinou zatajil a nadále navštěvoval školu elektrotechnického zaměření v Zadaru.
Cizinecká legie V šestnácti letech odešel z domova, aby se stal námořníkem. V roce 1973, ještě před dosažením osmnácti let, vstoupil pod pseudonymem Andrija Grabovac do Francouzské cizinecké legie a po výcviku ve škole v Pau se stal členem 2. výsadkového pluku Cizinecké legie (2e REP). Poté se připojil k elitní jednotce Commandos de Recherche et d’Action en Profondeur (CRAP), dnes přejmenované na Parachute Commando Group (GCP). Tam se seznámil s Dominiquem Erulinem, bratrem plukovníka Philippa Erulina, který se stal jeho přítelem a partnerem při budoucích misích. V následujících letech se účastnil akcí cizinecké legie v Džibuti, bitvy o Kolwezi v Zairu a misí na Pobřeží slonoviny, přičemž se stal řidičem plukovníka Erulina. Po pěti letech služby opustil legii s hodností caporal-chef (desátník-šéf). Roku 1979 získal francouzské občanství.
Život ve Francii V 80. letech pracoval pro různé francouzské soukromé bezpečnostní společnosti, mimo jiné KO International Company, dceřinou firmu VHP Security, známou jako krytí pro Service d’Action Civique (SAC). V té době byl mimo jiné zodpovědný za ochranu krajně pravicového politika Jean-Marie Le Pena. V roce 1981 spolu s Dominique Erulinem pomohl vydavateli Jean-Pierrovi Mouchardovi (blízkému příteli Le Pena) zorganizovat komando, které násilně obsadilo jeho tiskárnu v La Seyne-sur-Mer, tehdy blokovanou odborovými stávkujícími z CGT.
Podle záznamů francouzské policie se zapletl do kriminální činnosti, kvůli níž na něj byly vydány zatykače pro loupež a vydírání; údajně si odpykal i alespoň jeden dvouletý trest vězení, což ale jeho právníci popírají. Koncem desetiletí se přesunul do Jižní Ameriky, kde poskytoval výcvik řadě pravicových polovojenských organizací, zejména v Argentině a Guatemale. V Kolumbii se seznámil se svou první manželkou Ximenou Dalel, se kterou měl dceru.
Při cestě do Francie byl zatčen a roku 1986 odsouzen Pařížským soudem s porotou (Cour d’assises) k pěti letům vězení.Axis Information and Analysis – Ante Gotovina: Gangster, General, National Hero... War Criminal? Následující rok byl propuštěn „za okolností nasvědčujících tomu, že požíval velmi zvláštní ochrany“.
Dominique Erulin napadl rozsudek proti sobě a Gotovinovi s tvrzením, že jeho trestní rejstřík byl zkonstruován levicovými frakcemi spojenými s prezidentem Françoisem Mitterrandem. Gotovinovi právníci předložili Mezinárodnímu tribunálu pro válečné zločiny memorandum, v němž tvrdili, že Gotovina byl obětí podvrhu údajné kriminální policejní skupiny loajální Mitterrandovi.
Chorvatská válka za nezávislost Gotovina se vrátil do Chorvatska roku 1991 na počátku chorvatské války za nezávislost a vstoupil do Chorvatské národní gardy (ZNG), první organizované vojenské složky budoucí chorvatské armády. Byl schopným velitelem a měl – na rozdíl od většiny chorvatských vojáků – bohaté bojové zkušenosti. Bojoval v západní Slavonii: v Novske a Nové Gradišce, kde působil u 1. gardové brigády. Brzy si získal pozornost nadřízených a když byla roku 1992 ustavena Chorvatská armáda, byl povýšen na plukovníka. Jako plukovník patřil k hlavním organizátorům operace Maslenica, která obnovila územní kontinuitu Dalmácie.
Do roku 1994 dosáhl hodnosti generálmajora, a jako generál-pukovník a velitel splitského vojenského okruhu organizoval klíčové vojenské operace: obranu Livna a Tomislavgradu proti vojskům bosenskosrbského generála Ratka Mladiće, desetiměsíční opotřebovací válku, která prolomila srbskou obranu na Livanské pláni, hřebeni Dinara a hoře Šator. Vedl dobytí Glamoče a Bosanského Grahova (Operace Léto 95), čímž umožnil ze strany východu uzavření obklíčení Kninu, hlavního města samozvané Republiky srbská Krajina (1991–1995). Tím vytvořil podmínky pro rychlý úspěch operace Bouře ve dnech 4.–6. srpna 1995, při níž jeho vojska dobyla Knin.Tanner, Marcus (1997) Croatia: A Nation Forged in War.
Poté byl okamžitě pověřen velením spojených sil Chorvatské armády (HV) a chorvatské obrany v Bosně (HVO) v operaci Mistral 2, která porazila armádu bosenských Srbů. Chorvatská vojska spolu s armádou Bosny a Hercegoviny postoupila až 23 kilometrů od Banja Luky a byla zastavena až pod americkým tlakem.
Poválečné období Roku 1996 se stal náčelníkem Generální inspekce armády. V září 2000 byl jedním z signatářů tzv. Dopisu dvanácti generálů, v němž byla kritizována vláda Ivici Račana. Spolu s ostatními generály byl prezidentem Stjepanem Mesićem donucen odejít do výslužby s odůvodněním, že vojenští důstojníci nesmějí psát politické dopisy, pokud nejsou schváleny vrchním velitelem a prezidentem.
Obžaloba z válečných zločinů Útěk a související politické kontroverze V červenci 2001 vydal Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) zapečetěné obžaloby chorvatské vládě, v nichž žádal zatčení Ante Gotoviny a Mladena Markače za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, údajně spáchané mezi 4. srpnem 1995 a 15. listopadem 1995. Gotovina byl obžalován spolu s Markačem, bývalým velitelem speciální policie ministerstva vnitra, a Ivanem Čermakem, náměstkem ministra obrany v letech 1991–1993. Trojice byla obviněna z toho, že "napomáhala a podporovala vraždy 324 krajinských srbských civilistů a válečných zajatců střelbou, pálením a/nebo bodáním" a z "násilného vysídlení téměř 90 000 srbských civilistů". Gotovina čelil: Pěti bodům obžaloby za zločiny proti lidskosti – pronásledování, deportace, nelidské činy, vraždy. Čtyřem bodům obžaloby za porušení zákonů a válečných zvyklostí – plenění, svévolné ničení, vraždy, kruté zacházení. Gotovina všechna obvinění popřel.
V letech 2001–2005 zůstal Gotovina na svobodě, navzdory intenzivnímu tlaku ze strany Spojených států a Evropské unie na jeho vydání. Byla na něj vydána zatykač Interpolu a USA vypsaly za jeho dopadení odměnu 5 milionů dolarů (4,2 milionu eur). Podle chorvatských médií dostala v roce 2004 britská tajná služba MI6 povolení dovézt sofistikované monitorovací zařízení k jeho vypátrání. To vyvolalo odpor uvnitř části chorvatské bezpečnostní komunity; v důsledku toho byli agenti MI6 působící v Chorvatsku pod krytím odhaleni v médiích – údajně na popud Gotovinových sympatizantů v chorvatské kontrarozvědce POA (Protuobavještajna agencija). Ještě předtím bylo odvoláno několik chorvatských bezpečnostních činitelů, včetně šéfa POA Franja Tureka, kterého postupně nahradili Joško Podbevšek a později Tomislav Karamarko. Operace odposlechů pokračovala po Turekově odchodu do důchodu v březnu 2004, ale nepodařilo se najít Gotovinu do termínu, který stanovil premiér Ivo Sanader v červnu 2004. Podle uniklého memoranda MI6 pro POA britská vláda dokonce požadovala Turekovo zatčení, pokud by nespolupracoval při hledání Gotoviny.
Několik členských států EU, včetně Velké Británie a Nizozemska, učinilo Gotovinovo vydání podmínkou pro přistoupení Chorvatska do Evropské unie. Chorvatská vláda tento postoj kritizovala s tvrzením, že neví, kde se Gotovina nachází, že je pravděpodobně mimo zemi, a že dělá vše pro jeho dopadení. Jednání o přistoupení k EU, naplánovaná na 17. března 2005, byla odložena, dokud se otázka Gotoviny nevyřeší.
V září 2005 prohlásila hlavní žalobkyně ICTY Carla del Ponteová, že má informace, podle nichž se Gotovina skrývá v františkánském klášteře v Chorvatsku nebo na území bosenských Chorvatů. Navštívila Vatikán, aby požádala o pomoc s jeho lokalizací, ale podle deníku The Daily Telegraph jí vatikánský sekretář pro vztahy se státy, arcibiskup Giovanni Lajolo, odmítl pomoci s odůvodněním, že Vatikán není stát a tudíž nemá žádné mezinárodní závazky. Její slova rozhněvala jak chorvatskou církev, tak Vatikán, jehož mluvčí Joaquín Navarro-Valls uvedl, že arcibiskup Lajolo Del Ponte pouze požádal o důkazy pro její tvrzení – které však údajně nepředložila.
Většina občanů Chorvatska se Gotoviny zastávala.
Dopadení a vydání 7. prosince 2005 byl Ante Gotovina dopaden španělskou policií a speciálními jednotkami v letovisku Playa de las Américas na Tenerife na Kanárských ostrovech. Uvádělo se, že cestoval na dva falešné chorvatské pasy na jména Goran Drozdek a Stjepan Seničić. V jeho pasu se nacházela hraniční razítka několika zemí, včetně Argentiny, Chile, Ruska, Číny, České republiky a Tahiti. V jeho pokoji byla nalezena hotovost ve výši 12 000 €.War Crimes Case Revives Passions in a Divided Croatia The New York Times 12 December 2005 Okamžitě byl převezen do Madridu, kde byl uvězněn před soudním řízením o vydání do vazební věznice ICTY v Haagu. Podle pozdějších zpráv španělská policie Gotovinu sledovala několik dní, údajně díky stopě získané odposlechem telefonu jeho manželky Dunji.
Účast chorvatských orgánů na operaci dokládá i dokumentární film Carla’s List, jehož část je dostupná na YouTube. Chorvatská média připsala zásluhu na lokalizaci a zatčení Gotoviny Josipu Buljevićovi (později řediteli SOA, poté poradci prezidentky Kolindy Grabar-Kitarović pro národní bezpečnostCroatia Today (12:00), 28 January 2015. a od ledna 2016 ministru obrany). 10. prosince 2005 byl Gotovina letecky dopraven do Haagu, kde se 12. prosince dostavil před ICTY. Prohlásil se nevinným ve všech sedmi bodech obžaloby, které mu kladly za vinu, že jednal samostatně a/nebo v rámci společného zločinného podniku při: pronásledováních, deportacích, nucených přesunech a jiných nelidských činech (celkem čtyři body obžaloby za zločiny proti lidskosti), vraždě, plenění majetku a svévolném ničení sídel (tři body obžaloby za porušení zákonů nebo zvyklostí války).
Podle jeho advokáta Gotovina prohlásil, že „není mužem popsaným v jednotlivých bodech obžaloby“.
Reakce
Mnoho Chorvatů stále považovalo Gotovinu za válečného hrdinu a odmítalo tvrzení, že je vinen ze zločinů. Podle zpráv využívaly hlavní politické strany v Chorvatsku Gotovinovu kauzu k získávání politické podpory před parlamentními volbami v roce 2007. Během svého útěku se Gotovina stal výrazným ikonickým symbolem chorvatské populární kultury. Dva populární chorvatští hudebníci, Marko Perković a Miroslav Škoro, nahráli písně s texty, které implicitně oslavovaly generála a jeho útěk. Obě skladby se staly obrovskými hity, zejména mezi mladšími fanoušky.Baker, Catherine. Sounds of the Borderland: Popular Music, War and Nationalism in Croatia (2010) V roce 2006 se navíc odehrál zápas mezi dvěma nejpopulárnějšími fotbalovými týmy v zemi, Dinamo Záhřeb a Hajduk Split, jehož výtěžek byl určen na financování právníků generálů.