Zdeněk Burian, celým jménem Zdeněk Michael František Burian (11. února 1905 KopřivniceMatriční záznam o narození a křtu – 1. července 1981 Praha), byl český malíř, ilustrátor a paleoumělec.
Ilustroval stovky zejména dobrodružných knih a svými ilustracemi přispíval do řady časopisů, celkový počet knižních a časopiseckých ilustrací pravděpodobně přesahuje 10 000. Ve světě však proslul zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi zvířat a lidí, jichž ve spolupráci s profesorem Josefem Augustou a dalšími odborníky vytvořil přes tisícovku. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců v tomto oboru a je napodobován i současnými umělci. Významná část jeho paleontologických rekonstrukcí je k vidění v galeriích Moravského zemského muzea a ZOO Dvůr Králové.
Ve výuce přírodopisu a zeměpisu na základních školách byly dlouhou dobu používány velkoformátové tabule s jeho malbami, kterých vytvořil několik sérií zaměřených například na pravěk, krajiny a půdní typy nebo etnografii.
Je po něm (a profesoru Augustovi) pojmenován dinosaurus Burianosaurus augustai.
Život a dílo Rodinné zázemí a studia Zdeněk Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici do rodiny stavitele Eduarda Buriana a jeho manželky Hermíny, roz. Barabášové, dcery Michala Barabáše, stavitele v Rožnově pod Radhoštěm. V letech 1905 až 1909 pobýval Zdeněk Burian s rodiči ve Štramberku v domě čp. 38. Kolem roku 1910 se rodina přestěhovala do Kopřivnice a Zdeněk Burian zde začal navštěvovat (až do roku 1919) obecnou a měšťanskou chlapeckou školu, s výjimkou roku 1915, kdy se rodina na rok přestěhovala do Brna Na měšťanské škole v Kopřivnici si jeho výtvarného talentu jako první všiml jeho učitel kreslení A. P. Bartoň, jenž sám maloval, a to především krajinné motivy z Beskyd. Byl to právě on, kdo přemlouval Burianovy rodiče, aby syna poslali studovat do Prahy. Otec tomu nebyl nakloněn, protože se obával, že dva syny na studiích neuživí a chtěl Zdeňka poslat do učení na lesníka.
Vše nakonec rozhodla maminka, která odjela se synem do Prahy i přes otcův nesouhlas. Zde v roce 1919 složil úspěšně přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění. Zkušební komise se skládala z Maxe Švabinského, Vojtěcha Hynaise, Vlaha Bukovace a Jakuba Obrovského. Ti posuzovali Burianovy práce: dva portréty starého poloslepého muže uhlem a kompozici kopřivnických kovářů. Dne 24. října 1919 byl čtrnáctiletý Burian zapsán jako mimořádný studující Akademie výtvarných umění v Praze. Nastoupil do prvního semestru Všeobecné malířské školy, kterou vedl profesor Jakub Obrovský.
Na škole vydržel ale pouze necelé dva roky. Ve školním roce 1920/1921 šestnáctiletý Zdeněk Burian svá studia přerušil, i když podle studijních výsledků z předchozího školního roku, kdy byl v kreslení a malování hodnocen velmi dobře, nic nenasvědčovalo, že by měl se studiem problémy. Hlavní roli v jeho odchodu sehrály nejspíše existenční problémy, protože se při studiu musel živit zcela sám (pomáhal na stavbách, nosil kufry na nádraží, aranžoval výkladní skříně) a také jeho nízký věk. O svém pobytu na akademii se Zdeněk Burian vyjádřil slovy: „Bylo mi čtrnáct let a mým kolegům na Akademii bylo kolem dvaceti, takže byli o šest a také o osm let starší. Pochopitelně mě přezírali, nedružili se se mnou, a tak začala moje osamělost, která určila můj život až podnes.“ Zdeněk Burian se tedy nestal akademickým malířem a po odchodu ze školy se začal živit jako ilustrátor.
Dvacátá léta 20. století V tomto období Zdeněk Burian ilustroval především dobrodružnou literaturu. První knihou, do které takto přispěl, bylo Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona, které vyšlo v září roku 1921 u nakladatele Antonína Svěceného. Možnost ilustrovat tuto svou první knihu dostal poté, co u diváků sklidily úspěch jeho ilustrace několika postav z románu Alexandra Dumase, které byly vystaveny ve výloze Dělnického nakladatelství A. Svěceného. Již v roce 1920 však vytvořil ilustraci pro obálky série příběhů o Tarzanovi, která vycházela v nakladatelství A. Svěceného mezi lety 1920 a 1922. Mezi lety 1921 až 1924 u A. Svěceného vyšlo s ilustracemi Buriana celkem sedm knih ve kterých se objevilo 105 ilustrací, z toho 54 kvašů.
Od roku 1924 začal spolupracovat s nakladatelem Stanislavem Nikolauem, a tato spolupráce trvala celých 21 let. S. Nikolau byl přední český geograf meziválečného období, který psal zeměpisné učebnice a jako doplněk k nim od roku 1925 vydával geografické cykly „Země a lidé“, jež vycházely v České geografické unii. Od roku 1923 vydával Nikolau geograficko-politický časopis „Širým světem“, který vycházel až do roku 1944. Celkem se v 21 ročnících časopisu Širým světem objevilo 559 Burianových ilustrací, z čehož 451 bylo provedeno technikou kvaš a 40 olejomaleb. V geografickém cyklu Země a lidé to bylo přes 200 ilustrací.
Dne 14. února 1927 se Zdeněk Burian oženil s Františkou Loudovou (1904–1979). Se svou budoucí ženou se seznámil při trampování. Do přírody začal jezdit v roce 1919 s partou úředníka Čeňka Zahradníčka. Jezdili na Sázavu, kde na podzim 1921 tato skupina trampů vybudovala Osadu Arizona a postavila první trampskou chatu. Poté, co chata vyhořela, jezdil Burian s partou i do jiných osad: Montana na Berounce a Tornádo na Kazíně. Trampování mělo pro Buriana i velkou cenu a přínos jako pro malíře, protože trávil v přírodě celé dny a mohl ji tak studovat v každé její denní i roční době. Z těchto trampských let pochází rovněž jeho přezdívka – Burka.
V roce 1927 se manželům Burianovým narodila dcera Eva. Ve stejném roce začal pro nakladatelství Josefa Richarda Vilímka postupně ilustrovat časopisy: Humoristické listy, Malý čtenář, Dobrodružný svět…) a potom též i dobrodružné knihy. První knihou u Vilímka byla Orlové velké armády od F. J. Čečetky. Ve Vilímkově nakladatelství byl Burian doslova vtažen do nakladatelské mašinérie, kdy proto, aby mohl ilustrovat dobrodružné knihy musel dodávat i zadané ilustrace do Humoristických listů, Malého čtenáře a jiných časopisů. Některými zadanými pracemi byl rozčarován, ať už z důvodu samotného zadání nebo časové tísně, protože pracoval i pro nakladatelství S. Nikolau a od 30. let pro nakladatelství Toužimský & Moravec. Vztahy mezi Burianem a Vilímkem byly z tohoto důvodu občas napjaté. Na druhou stranu Vilímek pomohl Burianovi existenčně, když mu roku 1930 sehnal byt na Žižkově. Během spolupráce s nakladatelem Vilímkem, která trvala do roku 1948, kdy nakladatelství zaniklo, ilustroval Burian na 48 titulů, některé i dvakrát, celkem se zde objevilo 1270 ilustrací, z toho 520 prací kvašovou technikou. Mezi ilustrované tituly u Vilímka patřily knihy od J. Verna (20 000 mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Tajuplný ostrov, Děti kapitána Granta, Dva roky prázdnin, Zemí šelem, Tajemství pralesa), A. Dumase staršího (Maratův sen, Slečna de la Bretogne), J. F. Coopera (Lodivod), L. Motta (Plenitelé Polynesie, Tajemství Indického moře), A. Assollanta (Hrdinný kapitán Korkorán), R. Kiplinga (Mauglí, Stateční kapitáni) D. G. Mukerdžího (Můj slon Kárí, Za Kárím v indické džungli), F. J. Čečetky (Berezina I-II, Slavkov I-II, Waterloo I-II), a mnoho dalších. Knihy ve Vilímkově nakladatelství měly vysoký standard, výborné zpracování, velkou kvalitu tisku, precizní výtvarné a knihařské řešení vazby, a proto patří ke sběratelským skvostům.
Třicátá léta 20. století V roce 1930 ilustroval Zdeněk Burian první knihy nakladatele Jana Toužimského. Od června roku 1932 pak začal pracovat pro nakladatelství Toužimský & Moravec., které se snažilo obnovit slávu románů Karla Maye a tak vznikly veleúspěšné edice S puškou a lasem a Romány Karla Maye, také zde vycházely dobrodružné seriály o Tarzanovi a o letci Bigglesovi. Nakladatelství vydávalo i díla českých autorů, jako byli A. V. Frič, E. Holub, E. S. Vráz a jiní. Mezi knihy ilustrované Zdeňkem Burianem v nakladatelství Toužimský & Moravec patřily např. K. May (Vinnetou, Petrolejový princ, Na Rio de la Plata, Odkaz posledního Inky, Černý Mustang, Červenomodrý Methusalem, Duch prérie, Karavana otroků, Pouť do Mekky, Vánoce, Ohnivá puška, Satan a Jidáš, Lovec sobolů, Derviš, Jednooký Joe…), W. E. Johns (Biggles – Vzdušný komodor, Biggles – Černý kondor, Biggles v Africe, Biggles – Modré nebezpečí, Biglessova letecká společnost, Bigless útočí, Bigless jde do války, Bigless učí létat), J. Retcliffe (Skadarská vlčice, V zemi půlměsíce, Kněžna sibiřských plání, Černé veličenstvo, Pohřbený prapor), T. Gredsted (Zpívající šíp, Syn prérie, Hura-Kura zelený náramek), R. Beholz (Tekumtha, Zvěd z tvrze Oswego), E. S. Vráz (Taje amazonských pralesů, Za poklady Eldoráda, V zemi zlata a Inků, U králů temné pevniny, V zemi bílého slona, V sedmém moři, S lovci lebek na Borneu…), A. V. Frič (Strýček Indián, Hadí ostrov, Dlouhý Lovec) E. Holub (Černý ráj, Jaro v Africe, Za řekou nesnází) a mnoho dalších. Velký podíl na úspěchu knih vydávaných v tomto nakladatelství měl Burianův výtvarný doprovod. Stejně jako ve Vilímkově nakladatelství měly i knihy nakladatelství Toužimský a Moravec vysokou kvalitu, takže patří k ceněným sběratelským kouskům. Pro samotného malíře Zdeňka Buriana byla třicátá léta nejplodnějším obdobím na poli ilustrování dobrodružných knih, v tomto období přispíval svými ilustracemi do knih i u jiných nakladatelů, než výše jmenovaných, byly to např. nakladatelství V. Šeby, J. Hokra, J. Kobese a dalších. U nakladatele Kobese Burian ilustroval knihy Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky a Chata v Jezerní kotlině. Kromě těchto dvou knih ilustroval další Foglarovky (Boj o první místo, Pod junáckou vlajkou a Historii Svorné sedmy). Zdeněk Burian na Foglarových knihách oceňoval hlavně jejich morální význam a poslání pro mládež. Jaroslav Foglar vzdal malíři Burianovi hold, když ve své knize Když Duben přichází (v kapitole V umělcově svatyni), si hoši jdou pro podpis ke svému oblíbenému ilustrátorovi dobrodružných knih Florianovi, který měl představovat Zdeňka Buriana.
náhled|vpravo|Zdeněk Burian (vlevo) s Josefem Augustou u Burianova obrazu iguanodona Důležitým mezníkem v Burianově tvorbě se stal rok 1932, kdy v časopise Malý čtenář vyšla povídka Eduarda Štorcha Lovci sobů a mamutů, která byla doprovázená pěti Burianovými ilustracemi. Tyto kresby zaujaly docenta Josefa Augustu, pozdějšího profesora paleontologie Univerzity Karlovy. Ten Zdeňka Buriana v roce 1935 pozval a požádal, aby podle kostry nakreslil veleještěra Diplodoka a neandertálce. Burian byl s náčrtem kreseb za dvacet minut hotov, a protože docent Augusta byl spokojen, nabídl malíři spolupráci na dalších rekonstrukcích. Brzy po tomto prvním setkání namaloval pod vedením docenta Josefa Augusty v roce 1935 svých prvních šest obrazů s paleontologickou tematikou. Vůbec prvním obrazem byl olej Aridní krajina z doby permské. Po úspěchu povídky E. Štorcha Lovci sobů a mamutů s kresbami Buriana se rozhodl Štorch povídku přepracovat a rozšířit na román a tak v září roku 1937 vyšlo první knižní vydání knihy Lovci mamutů od Eduarda Štorcha s mnoha ilustracemi Zdeňka Buriana. Ten i v pozdějších letech ilustroval většinu Štorchových knih s pravěkou a historickou tematikou. A i když Štorchovy knihy ilustrovali i jiní malíři (Panuška, Wowk, Sekora), většina generací dětských čtenářů si tituly jako jsou Lovci mamutů, Minehava, Osada Havranů, Volání rodu, Bronzový poklad, Hrdina Nik aj. nedokáže představit jinak, než s kresbami Zdeňka Buriana.
Čtyřicátá léta 20. století