náhled|Bohové Usir, Anup a Hor Egyptské náboženství je pojem vztahující se k náboženství starověkého Egypta. Toto náboženství je velmi odlišné od všech ostatních náboženství, a to nejen formou, uctíváním, ale i způsobem, jak reagovalo na okolní vlivy i svůj vlastní vývoj. Egypťané uctívali bohy zvířata, resp. různé fantaskní bytosti, které byly směsí zvířat a lidí. Tento způsob zpodobňování božstev byl pro některé starověké kultury, například pro Řeky, překvapivý, přestože podobné jevy jsou známy i z jiných náboženských tradic. Pro současného člověka může být jejich symbolika, mytologické představy a způsob vyjadřování úcty bohům obtížně pochopitelný. Výrazná odlišnost egyptského náboženství, jeho bohatá symbolika, složitá mytologie a specifická „náboženská filosofie“ vedly v moderní době některé záhadology, zastánce teorií spojených s fenoménem UFO či různé mystické směry k hledání domnělých kořenů svých představ právě v této tradici.
Egyptská mytologie a náboženství je velmi komplikovaná, figuruje v ní velké množství bohů, kteří měli stejnou nebo velmi obdobnou funkci. Běžné je i to, že si několik bohů činilo nárok být nejvyšším a nejstarším bohem. Což egyptští kněží různě dokazovali a vzájemně propojovali zdánlivě z hlediska logiky zcela neslučitelné teorie. V egyptském náboženství se tímto problémem nezabývali, protože jejich pojetí času bylo diametrálně odlišné od našeho, tzn. dva jevy mohly začít současně a nebýt stejně staré. Egypťany netrápily ani věci jako to, že někdo zplodil sám sebe, nebo byl-li potomek starší svého rodiče.
Dalším problémem, který komplikuje orientaci v tomto náboženství, je velké množství regionálních bohů a výkladů, často i náznaků mytologie. Regionální v tomto případě může v extrémních situacích znamenat rozlišných podle jednotlivých chrámů. Celkově je známo přes tři tisíce egyptských bohů a nepředpokládá se, že jde o kompletní seznam.
Zvláštností je přísné oddělení božího světa a světa lidí, jediným prostředníkem mezi těmito světy byl egyptský král, který byl žijícím bohem. S tímto přísným oddělením se lze setkat opravdu vzácně a u takto rozsáhlých a dlouhodobých náboženství se jedná o věc zcela výjimečnou, v každém náboženství totiž nalezneme alespoň nějaké prostředníky, kteří mají význam pro oba světy (např. Perseus, svatí).
Historický vývoj Ačkoliv je egyptské náboženství obecně považováno za strnulé a téměř neměnné, není pravdou, že se nevyvíjelo — pouze lze říci, že tento vývoj probíhal pomaleji, než je obvyklé. Přesněji řečeno, náboženství procházelo jednotlivými etapami, takže jeho vývoj měl spíše skokový charakter.
Prvotní vývoj se klade do 5. tisíciletí př. n. l., kdy se na území Egypta objevují první totemističtí bohové ve zvířecí či rostlinné podobě. Tyto představy během 4. tisíciletí přerostly v uctívání bohyně‑matky, což je vývoj typický pro mladší dobu kamennou. Na přelomu 4. a 3. tisíciletí začalo docházet k antropomorfizaci bohů a k personifikaci přírodních sil. Již v tomto období byl král chápán jako vtělení boha Hora. Ve Staré říši (2650–2189 př. n. l.) vznikly základní teologické školy, jejichž vliv přetrval až do pozdních období. V této fázi lze rozlišit několik základních, vzájemně obtížně slučitelných proudů, které časem splynuly v jeden celek. Jednotlivé směry byly relativně konzistentní, sdílely společný základ, ale lišily se výkladem významu jednotlivých bohů a principů. Vytvořením jednotného náboženství vznikl složitý, místy rozporný systém, jehož sjednocení nebylo nikdy úplné. Spojení těchto směrů nebylo nikdy dokonalé, což je patrné na tom, že každý vládce preferoval určité bohy, tím vznikali kombinovaní bozi (např. Amon-Re), jejichž funkce nemusela vždy být příbuzná, někteří bozi během vývoje naopak splynuli s jinými. Tyto kombinace nemusely zahrnovat pouze dva bohy. Běžné byly i trojice a vzácněji se vyskytovaly složeniny tvořené více božstvy.
Tato roztříštěnost náboženství byla většinou dána lokálně, kde si daná božstva svoje pozice uchovávala i v čase, ale v jiné části země již mohl být za stvořitele považován jiný člen božského pantheonu Egypta. Příkladem může být vzestup boha Amona do nejvyšších božských kruhů, k němuž došlo poté, co se Veset – centrum jeho kultu – stal zároveň hlavním městem Egypta. Obzvláště k tomuto vývoji pak pomohlo i vyhnání Hyksósů, které uskutečnili právě faraoni z Vesetu, kteří toto dokázali „pod ochranou Amonovou“. A nejpozději počínaje panovníky 18. dynastie byl faraon považován za Amonova syna, přestože označení „Syn Reův“ tvořilo součást královské titulatury už od 5. dynastie.
Po rozpadu staré říše došlo k nejdynamičtějšímu vývoji tohoto náboženství, prakticky během sto padesáti let se změnil náhled na mrtvé a prosadil se kult Usira, čímž došlo k podstatným změnám v představách co je po smrti, mj. vznikla i myšlenka soudu a celé učení o ba (část duše). Tento rozvoj ustal s počátkem tzv. střední říše 2040 př. n. l., po jejíž trvání se, z hlediska vývoje náboženství v měřítku celého Egypta, nestalo nic. V tuto dobu byly pouze rozpracovány a do systému začleněny myšlenky spojené s Usirovým kultem. Jednotlivá centra lépe propracovala svoje náboženské názory.
Po rozpadu střední říše (1658 př. n. l.) se do Egypta dostalo větší množství bohů ze Sýrie, jejichž vliv je patrný až do zániku nové říše (1070 př. n. l.). Po zániku nové říše se rozvinuly kulty spojené se zvířaty a rostlinami. Zvířata a rostliny již nebyly považovány za zjevení boha, ale staly se samotnými bohy. Zhruba v 6. století př. n. l. nabyla na významu magie, která patrně byla populární mezi prostými lidmi. Dle tohoto názoru, mohli magii provozovat nejen bohové, ale i osoby které ji studovaly.
Po roce 332 došlo k částečné helenizaci Egypta a náboženství tak získalo smíšený charakter, tento trend trval i po roce 30 př. n. l., kdy se Egypt stal součástí Starověkého Říma. Proces helenizace byl ovšem nejsilnější na severu země a čím více na jih, tím byl tento vliv slabší. V náboženské rovině se helenizace projevila například v podobě boha Serapida, který byl splynutím řeckého Dia a egyptského Usíreva.
Toto náboženství zaniklo prakticky až s příchodem křesťanství, které zde zůstalo uchováno ve zvláštní (koptské) podobě dodnes. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v Egyptě se křesťanství rozšířilo bez odporu původní víry. To bývá vysvětlováno jednak tím, že došlo k vyčerpání egyptského náboženství a to již nebylo schopno nabízet alternativu, nebo tím, že některé prvky křesťanství zdánlivě odpovídaly původní víře. Křesťanství podobný přístup k domácí víře naopak nemělo, přesto však toto náboženství přežilo pozoruhodně dlouho a poslední chrám byl uzavřen až na počátku středověku, roku 535. V domácí podobě se mohlo udržet ještě i několik let poté, avšak arabský vpád v roce 636 se již nesetkal ani se zbytky nějakého egyptského náboženství.
Hlavní náboženské proudy Devatero z Heliopolis (eneáda), hlavním bohem byl Atum Osmero z Hermopolis, s hlavním bohem jménem Re Trojice Chnum-Satet-Anuket z Elefantiny, hlavním bohem byl Chnum Thébská trojice Amon-Mut-Chonsu, hlavní bůh byl Amon trojice z Memfisu Ptah-Sachmet-Nefertem, je neobvyklá v tom, že tito bozi nebyli spojováni před vznikem této trojice, hlavní bůh byl Ptah. Tato trojice nese jisté rysy monoteismu. tzv. Mýtus o Usirovi a trojice Usir-Eset-Hor – významná součást náboženství společná pro celý Egypt, Usir a Eset byli součástí Iunské (Heliopolské) eneády
Amarnské (monotheistické) období
Jde o krátké období dějin starověkého Egypta, kdy byl původní systém bohů nahrazen modelem jednoho boha, ovšem tato náboženská reforma se neudržela a společnost se navrátila ke starým tradicím.
Toto období je úzce spjato s panovníkem Amenhotepem IV. který tuto reformu vytvořil a existovala v podstatě jen za jeho vlády. Během ní zakazuje nejdříve Amonův kult a později i kulty všech ostatních bohů. Jediným povoleným božstvem je Aton. Ten existoval již dříve, byl však málo významným božstvem a na významu začal nabírat až ke sklonku 18. dynastie, hlavně pak za života Amenhotepa IV.
Faraon si i sám mění jméno na Achnaton a staví svému bohu nové město (čisté a nezkažené starými bohy), které pojmenoval Achetaton („Atonův obzor“) a ze kterého pak po zbytek svého života vládl. Toto město je v současnosti označováno podle dvou vesnic ležící v blízkosti jeho pozůstatků jako Tell el-Amarna, či zkráceně Amarna, podle čehož toto období také dostalo svůj název (někdy též nazýváno achnatonké, atonské/atonistické či kacířské apod.).
Amenhotep nakonec umírá po 16 či 17 letech panování a dodnes není jasné, zda zemřel přirozeně či zda byl odstraněn. Po jeho smrti nastoupil na Smenchkare, který byl několik let jeho spoluvládce. Samostatně však vládne jen velmi krátce a dodnes se neví kdo to vlastně byl (syn s harémovou manželkou, syn věrného dvořana nebo sama Nefertiti, to jsou nejvíce uvažované možnosti). Ani u něj není jasné, zda zemřel přirozeně či zda byl odstraněn.
Po něm nastupuje Tutanchaton, který krátce dále pokračoval v téže linii jako jeho předchůdce Smenchkaré, ovšem již po třech letech se přesunul i s dvorem z Achetatonu zpět do Vésetu a změnil si i jméno na Tutanchamon („Živý obraz Amonův“). Během jeho vlády se pomalu obnovovaly staré pořádky, které předcházely náboženské reformě a město Achetaton bylo opuštěno. I Tutanchamon zemřel za nevyjasněných okolností po devíti letech vlády.
Za vlády Tutanchamonových nástupců, Aje a Haremheba, pokračovala restaurace předrevolučních poměrů, a nakonec dochází i k likvidaci nápisů obsahující Achnatonovo či Atonovo jméno. Za Ramesse I. (Haremhebův nástupce, první panovník 19. dynastie) již po ní nezbyly téměř žádné stopy.
Lze spekulovat, nakolik bylo Amenhotepovo vystupování vůči Amonovi a jeho kněžím motivováno mocensky (v té době mělo amonovo kněžstvo velikou moc, o níž je Achnaton připravil) a nakolik nábožensky. Jisté jenom je, že jeho reforma byla velmi radikální a ve svém důsledku neúspěšná. Přesto však na celou kulturu a i na Egypt jako takový mělo toto období značný vliv, který byl patrný i přes značné snahy pozdější generace o vymazání tohoto období z dějin (viz vlivy reformy).
Vlivy Nejsilnějším prvkem v egyptské mytologii je předdynastický vliv přírodních náboženství, i ve velmi pozdní verzi egyptského náboženství lze rozlišit původní prvky, které pocházejí od zemědělsky anebo naopak loveckým způsobem orientovaných kmenů. Zde lze vypozorovat neolitické kultury Merimbda Beni Saláma, která podle některých badatelů dala základ egyptskému způsobu pohřbívání. Již přímý vliv na egyptské bohy měla patrně bádárijská kultura, která ovlivnila především ženské bohyně egyptského pantheonu. Dalším výrazným zlomem, který ovlivnil egyptský pohled na náboženství byl vpád Hyksósů (17. století př. n. l.), jejich příchod přinesl nové bohy i jiné věci (např. zbraně), které ovlivnili další vývoj Egypta. Díky Hyksósům se Egypťané setkali s Baalem, jehož vliv je patrný na Sutecha.
Také egyptské náboženství ovlivnilo některé prvky jiných náboženství, ačkoli stejně jako u celé egyptské kultury nelze tvrdit, že šlo o vliv masový. Největší vliv na jiná náboženství měla pravděpodobně Isis a Sutech. V některých egyptských bozích lze najít vliv Libye, podle některých badatelů se zde uplatnil i vliv Sumeru a později i jiných náboženství se kterými se Egypťané setkali. Tyto vlivy však nebyly významné a lze říci, že v některých případech nelze s jistotou tvrdit, že jedná o převzatý prvek.
Zajímavým důkazem, dokazujícím těsné sepětí s přírodními bohy, je velmi silný důraz na magii, což je pro takto rozvinutá náboženství velmi netypické.
Hlavní myšlenky náhled|Kosmogonická koncepce Devatera: bůh Geb jako země, nad ním se klene jako nebe Nut se dvěma podobami slunečního boha Rea v bárce; nebesa drží bůh Šu