Katedrála svaté Reparaty v Nice ( , v místním dialektu Catedrala Santa-Reparada) je hlavní sídelní katolický chrám nicejské diecéze. Nachází se v historickém jádru města (Vieux-Nice) v departementu Alpes-Maritimes v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur. Současná barokní budova byla postavena v letech 1650 až 1699. Katedrála je chráněna jako národní historická památka (monument historique) od 9. srpna 1906. V roce 1949 byl chrám papežským stolcem povýšen na baziliku minor.

Stavebně-historický vývoj

Benediktinské převorství a první farní kostel (11.–13. století) Základy zdejšího kultu a církevní správy byly položeny v roce 1078, kdy šlechtic Raimbald Rostagni přivezl z Říma ostatky svaté Reparaty (raně křesťanské mučednice z palestinské Caesarey). Pro uložení a uctívání těchto relikvií založil na úpatí hradního návrší první skromnou oratoř.

Následný středověký rozvoj lokality byl spjat s benediktinským klášterem svatého Ponse. Listiny tohoto opatství dokládají, že od roku 1185 patřilo převorství svaté Reparaty pod jeho přímou správu.

Jednalo se o hospodářsky i politicky nejvýznamnější převorství celého řádu, a to díky velkému rozsahu pozemků, které vlastnilo kolem chrámu. Významný nárůst obyvatelstva v Nice v průběhu vrcholného středověku vedl k opouštění hradní akropole a k přesunu městské zástavby dolů do podhradí, přímo do okolí tohoto benediktinského areálu.

V návaznosti na urbanistický rozvoj byl na počátku 13. století na pozemcích mnichů ze Saint-Pons vybudován nový, podstatně rozlehlejší kamenný chrám. V kapitulních aktech a registrech je budova uváděna jako kostel od roku 1246, kdy byla v rámci reorganizace farní správy oficiálně povýšena na samostatnou farnost.

Hradní akropole a archeologická stratigrafie pěti katedrál (5.–17. století) Původní církevní správa města se však nacházela na jiném místě, než kde stojí nynější barokní katedrála. Původní hlavní katedrála Panny Marie na hradě v Nice (Cathédrale Sainte-Marie du château), zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie, stála na opevněné hradní akropoli na zámeckém návrší. Vojenská expanze a opevňování hradu, které prováděli savojští vévodové, však v průběhu raného novověku starou katedrálu izolovala od civilního obyvatelstva. Již od roku 1512 proto savojské úřady a kapitula plánovaly přesun biskupského stolce dolů do podhradí. Rozsáhlé archeologické výzkumy na zámeckém návrší přinesly zásadní poznatky, neboť pod nynějším terénem odhalily základy celkem pěti po sobě jdoucích stavebních fází katedrály.

Raně křesťanská katedrála z 5. století. Nejstarší horizont odhalil jednolodní orientovaný sálový objekt o rozměrech 22 × 10 metrů s pravoúhlým presbytářem o rozměrech 3,40 × 7,20 metru. Na základě srovnání s merovejskou architekturou se badatelé shodují, že k podélné lodi přiléhala dvě boční křídla, která se však archeologicky nedochovala.

Karolinská rekonstrukce z 8.–9. století byla stavební fáze, která přinesla proměnu původního pravoúhlého kněžiště; ve zdivu byla tehdy vybudována nová půlkruhová apsida.

První středověká katedrála z 11.–12. století. Románská bazilika vybudovaná v první polovině 11. století. Její hlavní oltář byl vysvěcen v roce 1049. Stavba integrovala starší karolinskou apsidu a nově rozvinula trojlodní půdorys. K jejímu chóru byl během 12. století při ustavení kanovnické kapituly přisazen vyvýšený předchór.

Druhá středověká katedrála z 15.–16. století. Pozdně gotická podélná stavba, jejíž podobu dokumentuje dochovaný kresebný návrh architekta Ercola Negra z roku 1590. Projekt tehdy posunul celý východní závěr směrem vzad, čímž rozšířil prostor kněžského chóru. Přímo nad substrukturami předchozích fází vznikla nová krypta a zvýšila se úroveň podlahy. Po odchodu biskupa do podhradního převorství svaté Reparaty sloužila jako hradní kostel.

Zkázu hradního církevního areálu přineslo jaro roku 1691. Dne 12. března překročila francouzská královská armáda pod velením maršála Nicolase Catinata v síle 10 000 mužů pohraniční řeku Var a 28. března zahájila dělostřelecké bombardování nicejské hradní akropole. Zánik starobylé katedrály zachytil ve své kronice tehdejší očitý svědek, notář Giraudi:

Zkázu akropole definitivně dovršil příkaz francouzského krále Ludvíka XIV., který v roce 1706 nařídil kompletní demolici a srovnání se zemí veškerých zbývajících fortifikačních systémů a trosek na zámeckém návrší v Nice. Správa města se tím natrvalo přesunula dolů k svaté Reparatě.

Katedrála svaté Reparaty (16.–17. století) Definitivní přesun biskupského stolce z hradní akropole do podhradí ke kostelu svaté Reparaty se uskutečnil v první polovině 16. století na základě majetkoprávních směn. Roku 1531 mateřské opatství Saint-Pons odsouhlasilo postoupení dosavadního farního kostela Sainte-Réparate katedrální kapitule výměnou za farní kostel svatého Jakuba Většího (zvaný též kaple Saint-Giaume), z něhož se později stal nynější klášterní kostel Zvěstování Panny Marie, v lidové tradici známý jako kostel svaté Rity. Tento převod oficiálně schválil savojský vévoda Karel III. Savojský v roce 1533 a definitivní notářský zápis byl zanesen 4. listopadu 1561 s doložkou benediktinských mnichů ze Saint-Pons, že odmítají nést jakékoli budoucí stavební či farní náklady. V roce 1590, za přítomnosti biskupa Pallaviciniho a savojského panovníka Karla Emanuela I., byl podhradní chrám oficiálně prohlášen za sídelní katedrálu.

Protože však středověká budova rozvoji města nedostačovala, rozhodl se biskup Didier Palletis v roce 1649 pro novostavbu. Vypracováním plánů pověřil inženýra a barokního architekta Jean-Andrého Guiberta, který v téže době stavěl farní kostel v l'Escarène. Guibert zvolil třílodní bazilikální půdorys na půdorysu latinského kříže. Výstavba byla zahájena 7. ledna 1650 budováním presbytáře a na sklonku roku 1651 zdivo dosáhlo k úrovni příčné lodi a paty kupole. Původní středověká románská zvonice byla tehdy zbourána.

Postup prací však přerušila stavební nehoda. Dne 18. září 1658 se zřítila nově vyzděná klenba hlavní lodi přímo před očima biskupa Palletise, který při tomto neštěstí utrpěl těžké zranění hlavy padajícím materiálem a o několik hodin později zemřel. K obnově prací došlo v roce 1673 za episkopátu biskupa Henriho Provany de Leyni. Monumentální hrubou stavbu dokončil mezi lety 1680 a 1682 italský architekt Marc-Antoine Grigho, rodák ze švýcarského kantonu Ticino. Vnitřní štuková výzdoba a úprava presbytáře byly realizovány lombardským štukatérem Giovannim Pietrem Rivou a celá novostavba byla slavnostně vysvěcena 30. května 1699.

Dostavba katedrály a novodobé restaurování (18.–21. století) V průběhu 18. století kapitula přistoupila k dostavbě chybějící zvonice. V roce 1724 byly stavebnímu výboru předloženy dva architektonické plány – jeden od Carla Antonia Castelliho, druhý od Carla Gioanettiho; ani jeden však nebyl schválen. S výstavbou věže se započalo v roce 1731 z podnětu biskupa Recrosia a dokončena byla v roce 1757 jeho nástupcem.

Prostranství před západním průčelím katedrály bylo rozšířeno po roce 1815 na základě urbanistických regulačních plánů zkrášlovacího výboru Consiglio d'Ornato, jehož cílem bylo uvolnit stísněnou středověkou uliční síť starého města. Poslední obytné domy v těsném sousedství fasády byly zbourány v roce 1871. Původní barokní průčelí, které navrhl Jean-André Guibert, bylo během let 1825 až 1830 doplněno o neoklasicistní prvky a sjednoceno do světle šedého tónu. Významnou proměnu interiéru přinesl rok 1899, kdy biskup Henri-Louis Chapon nechal z vlastních fondů prodloužit obě boční lodi po stranách kněžiště a do chrámu osadil velké romantické varhany. Celková památková obnova interiéru i vnějšího pláště se rozvinula od roku 2009, přičemž oprava fasády byla dokončena na konci roku 2011.

Konečné dokončení rekonstrukce chrámu přineslo jaro roku 2021. V průběhu dubna zahájila specializovaná firma Azur carillon obnovu systému věžního vyzvánění. Práce vyvrcholily na svatodušní pondělí 24. května 2021, kdy se po plných sto letech mlčení znovu rozezněl velký věžní zvon (bourdon).

Popis Exteriér

Z hlediska stavebního vývoje vykazuje katedrála svaté Reparaty v Nice specifickou evoluci. Zatímco původní středověký románský kostel benediktinského převorství směřoval k severu, barokní novostavba ze 17. století byla navržena podle vzoru chrámu Santa Susanna v Římě. Budova má půdorys latinského kříže, je orientována směrem k východu a nad křížením lodí ji doplňuje výrazná kupole. Střecha této kupole je pokryta pestrobarevnými glazovanými taškami v janovském slohu, což stavbě dodává typický ligurský ráz.

Katedrála prošla postupnými úpravami. Zvonice, masivní barokní věž byla postavená v letech 1731–1757 u severní strany budovy. Nové neoklasicistní průčelí z let 1825–1830 s bohatou štukovou výzdobou bylo přisazeno k původní Guibertově fasádě. Boční apsidy z let 1900–1903 představují stavební rozšíření, během něhož byla symetricky vybudována dvě nová půlkruhová křídla bočních apsid po obou stranách presbytáře.

Interiér

V vnitřním prostoru katedrály se nachází deset samostatných bočních kaplí. Tento věnec tvoří kaple Panny Marie Sedmibolestné, kaple Ukřižování, kaple svaté Růže Limské, kaple svatého Alexandra a svatého Bartoloměje, kaple Nejsvětější svátosti, kaple svaté Rosálie a Panny Marie, kaple svatého Josefa, kaple svaté Reparaty, kaple Čtyř korunovaných mučedníků a kaple svatého Jana Křtitele.

Až do konce 17. století podléhaly tyto soukromé kaple specifickému režimu: byly v majetku bohatých měšťanských rodin, patricijů nebo řemeslných cechů, které financovaly jejich údržbu, vybavení i stavební úpravy.

V roce 1989 zničil požár kapli svatého Alexandra a Bartoloměje, v níž byl během Vánoc provizorně umístěn velký betlém. Oheň způsobil destrukci interiéru kaple a ztrátu relikvií svatého Alexandra (římského mučedníka), které byly uloženy v relikviáři pod oltářní mensou.

Ústřední prvek chrámu tvoří monumentální hlavní mramorový oltář, nad nímž je umístěno barokní zpodobnění Oslavení svaté Reparaty. Přímo pod tímto oltářem jsou ve stříbrné schráně trvale uloženy ostatky této světice, které byly do Nice slavnostně přeneseny v roce 1690.

Z umělecké výzdoby lodi vyniká několik sochařských děl, mezi nimiž dominuje barokní socha Panny Marie, kterou nesou letící mramoroví andílci (putti). Plastika je vyřezána z polychromovaného dřeva se zlaceným lemem roucha a je usazena na podstavci z bílého kararského mramoru.

Varhany Vnitřní prostor katedrály v sobě integruje soustavu tří samostatných varhanních těles, která zajišťují hudební doprovod liturgie. Velké kůrové varhany je hlavní nástroj, který zkonstruoval francouzský varhanář Jean-Loup Boisseau v roce 1974. Nástroj je umístěn na západní kůrové tribuně nad hlavním vstupem do chrámu. Chórové varhany jsou menší doprovodný nástroj nainstalovaný na levé (evangelijní) straně presbytáře, kde slouží k doprovodu běžných mší. Zkušební varhany jsou třetí, specializovaný nástroj umístěný mimo hlavní prostor trojlodí v Sále Jana Pavla II., který slouží ke zkouškám katedrálního sboru.

Zvony Čtyři hlavní liturgické zvony jsou zavěšeny na kovové stolici v nejvyšším patře zvonice v úrovni věžních oken s žaluziemi. Tento soubor z přelomu 19. a 20. století odlil marseillský zvonař Eugène Baudoin:

Hlavní zvon (bourdon) „Réparate-Paule-Henriette-Aimée“ (1900) má hmotnost 3 700 kg, průměr věnce 180 cm a je laděn do tónu B2 (podle francouzského značení H2). Nese latinsko-francouzský nápis: „Jmenuji se Réparate-Paule-Henriette-Aimée. V dubnu roku 1900 mě slavnostně požehnal nicejský sídelní biskup Henri Chapon, za působení farního arcikněze M. Antonina Guidiho a děkana kapituly Mons. Antoina Fabreho. Mým kmotrem se stal baron Aimé de Chateauneuf, tajný komoří papeže Lva XIII., a kmotrou Paule Laure Adélaïde de Masséna, kněžna z Esslingu a vévodkyně z Rivoli. Ulil mě Eugène Baudoin v Marseille.“