Hana Vítová, rodným jménem Jana Lašková (24. ledna 1914 Praha – 3. března 1987 tamtéž), byla česká herečka a zpěvačka 30. a 40. let 20. století. Mezi tehdejšími hereckými hvězdami vynikla nejen její přirozená krása s melancholickým nádechem obličeje a tmavými vlasy, ale hlavně její intelekt a pěvecký talent. Od roku 1932 hrála ve více než padesáti filmech, z nichž mnohé jsou hrané a oblíbené i po více než půlstoletí.
Soukromý život Vyrůstala v umělecké rodině. Otec Hanuš Lašek (1860–1937) byl sólistou opery Národního divadla a profesorem zpěvu na pražské konzervatořiVáclav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 218 a pocházel ze západočeských Plas. Byl jazykově nadaný, ovládal šest jazyků. Matka Hana (Nina) byla také operní pěvkyní. V dívčím věku Vítová chtěla být učitelkou, ale na přání rodičů vstoupila na konzervatoř, tu však nedokončila.Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146 Po dvou letech odešla na stáž do olomouckého divadla, ale o jejím zvláště pěveckém talentu se dozvěděli Voskovec a Werich, kteří ji roku 1930 angažovali v Osvobozeném divadle. Hodila se jim pro postavu umělé dívky SiraelJiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 104 ve hře Golem.Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 116 Voskovec a Werich pro ni vymysleli také pseudonym, který užívala až do smrti. Podnětem byl vtip se jménem jejich společného přítele, básníka a dramatika Vítězslava Nezvala.František Cinger: Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha, Formát, Praha, 2004, str. 59–60,
V Osvobozeném divadle, kde hrála s přestávkami až do jeho uzavření, se zamilovala do Jiřího Voskovce, ale osudovou láskou se pro ni stal operetní zpěvák a herec Jára Pospíšil. Kvůli němu odešla z Osvobozeného divadla do Olomouce, ale brzy se oba společně vrátili do Prahy. Pod tíhou popularity nezbývalo mnoho místa na citový partnerský život, a tak se manželství záhy rozpadlo. Nikdy však na něho nepřestala vzpomínat jako na výborného člověka, umělce i kamaráda.
V roce 1938 měla vztah i s režisérem Otakarem Vávrou, tehdy hrála v jeho filmu Cech panen kutnohorských.Říkají jí anděl českého filmu, 31.12.2025 centrum.cz Dostupné online
Určitou dobu hrála v Divadle Oldřicha Nového, kde se seznámila se šéfredaktorem populárního časopisu Kinorevue JUDr. Bedřichem Rádlem (1905–1981), a s tímto pražským elegánem se brzo vzali (sňatek 1942). Bydleli však ve stejném domě jako Rádlova první manželka Světla Svozilová. Z manželství se po válce narodila jediná dcera Bedřiška Rádlová (1946). Ke konci války se starala o Janu Včelákovou, adoptivní dceru Oldřicha Nového, když její oba rodiče byli odvezeni do koncentráku. Když po válce z politických důvodů manžel přišel o práci a i ona sama přestala dostávat nabídky k rolím, jejich manželství se rozpadlo (1955).
Neměla kam jít, a tak zůstala u bývalého manžela a vyvařovala jemu i jeho nové milence. Jejím manželem se nestal R. A. Dvorský, se kterým často vystupovala na zájezdech, ale byla mu za svědka na jeho svatbě. Nový režim přestal mít o oblíbence „buržoazního“ publika zájem. Nakonec se vrátili mezi prosté lidi, které bavili svým zpěvem a vzpomínkami. Kolem televizního konferenciéra Jana Pixy se vytvořila skupina estrádních umělců, mezi nimiž Vítová a Dvorský nechyběli. Ti pak jezdili po českém venkově a byli potěšením pro stovky a tisíce lidí, kteří je znali ze starších filmů. Na estrádní umění je možné mít kritický pohled. Nelze však upřít, že tento druh zábavy byl oblíbený a lidé se na příjezd umělců z Prahy vždy těšili.
Velkou ranou osudu byla sebevražda dcery Bedřišky v jejích dvaceti letech (1966), která patrně kvůli těžce snášeným neurovnaným rodinným poměrům a nenaplnění jednostranné platonické lásky k herci Jiřímu Suchému vyskočila z okna. Kvůli tomu byla Vítová ve svém nitru zcela na dně, ač to ve svých vystoupeních nedávala najevo. V roce 1970 měla vážnou dopravní nehodu, při níž jí ochrnula jedna noha. Propadla alkoholu a po smrti R. A. Dvorského dožívala zcela opuštěná. Zemřela roku 1987 na rakovinu plic a byla pohřbena na Olšanských hřbitovech.
Umělecká kariéra Roku 1932 stanula poprvé před filmovou kamerou v nepříliš povedené komedii Děvčátko, neříkej ne. Zazářila až společně s Ljubou Hermanovou ve filmu Peníze nebo život, kde společně zazpívaly píseň Život je jen náhoda, která se záhy stala evergreenem. Pak už následovaly další nabídky a přišly role, v nichž Hana Vítová zazářila skutečným hereckým mistrovstvím.
Ve třicátých letech se stala filmovou hvězdou většinou díky ne příliš umělecky hodnotným naivním i sentimentálním filmům, v nichž často hrála role chudých dívek, které přišly ke štěstí, když se do nich zamiloval bohatý muž znalý světa. Taková je i Matka Kráčmerka, Vdavky Nanynky Kulichovy, Jedna z milionu, Sextánka, Jarčin profesor, Výdělečné ženy nebo Děvče za výkladem. Mnohem výraznější byly dramatické role ve filmech Batalion, Lidé na kře a v historické komedii Cech panen kutnohorských.
Od roku 1930 byla s přestávkami členkou Osvobozeného divadla. Z rolí v Osvobozeném divadle připomeňme Sirael v Golemovi (1931), otrokyni Onomatopoe ve hře Caesar (1932), dále účinkovala ve hrách Osel a stín, Kat a blázen.Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, s. 82–228 Kromě krátkého zastavení v Olomouci s Járou Pospíšilem hrála před válkou ještě v letech 1935–1937 v Divadle Vlasty Buriana. Po uzavření Osvobozeného divadla přešla do operetního souboru Švandova divadla a v letech 1941–1942 byla v Divadle Oldřicha Nového, krátce hostovala v Uranii.
Za války dostala své nejlepší životní role, především sehrála výtečně Martu Dekasovou v Nočním motýlu, v němž se dostává z pozice vychovatelky do prostředí pochybného baru. Slavnou průvodní melodii však nezpívala Vítová, ale Míla Spazierová-Hezká. Díky tomuto snímku, který se promítal i v Německu a ve Francii, se stala mezinárodně známou. Milou roli dostala i v komedii Valentin Dobrotivý, kde byla partnerkou svému divadelnímu šéfovi Oldřichu Novému. Hrála i ve dvou německých filmech pod jménem Hana Witt (Der zweite Schuss, 1943 a Freunde, 1945).
Na rozdíl od svých kolegyň Mandlové, Baarové i Gollové se obhájila při obvinění z kolaborace. Přesto po válce hrála už jen v pěti filmech. Posledním významným filmem byla Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, vedle Nočního motýla její role nejvýraznější. Hrála tu opět po boku Oldřicha Nového zhrzenou milenku Elén, v jejíž postavě parodovala své prvorepublikové role. Byla natočená krátce po Únoru 1948. Následovaly už jen malé role, poslední filmovou rolí byla referentka MNV (Muž v povětří, s Vlastou Burianem). Objevila se pak ještě v západoněmeckém snímku Dům v Kaprové ulici (1964).
V padesátých letech vystupovala na estrádách, příležitostně v barech a restauracích, v letech 1953–1959 vedla pivovarský kabaret u sv. Tomáše v Praze. Ke konci života se bavila alespoň překlady knih z angličtiny, ruštiny (pro časopis a nakladatelství Svět sovětů) a němčiny, které podepisovala jako Rádlová.Zdeněk Tichý: Hana Vítová, motýl se spálenými křídly, In: MF DNES, 30. prosince 2003, str. B/6
Citát
Filmografie
Zpěv Diskretní budoár, dvou dívčích retů žár (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Ottou Rubíkem Komu se nelení, tomu se zelení (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Emanem Fialou Kotě, já bych pro tě zhubnul láskou jak tyčka v plotě (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Jindřichem Plachtou Život je jen náhoda (Peníze nebo život, 1932) s Ljubou Hermanovou – dle některých pramenů dabing zpívaný Jožkou Srbovou a Boženou Schlesingerovou Ty náš svatý Antoníčku (U svatého Antoníčka, 1933) – s Ljubou Hermanovou Chudobná světnička (Matka Kráčmerka,1934) – s Rolfem Wankou Můj milý má mne rád (Hřích mládí, 1935) Dívenko spanilá (Výkřik do sibiřské noci, 1935) – s Arno Veleckým Telefonem k srdci (Koho jsem včera líbal?, 1936) – s Valtrem Taubem Jen vám, jen vám svou píseň zpívám (Sextánka, 1936) Ach není, tu není (Armádní dvojčata, 1937) Ó, hvězdy krásné, kam pospícháte (Armádní dvojčata, 1937) Pryč a pryč je všecko (Batalion, 1937) Nemám nic než to, co mám (Batalion, 1937) Ukolébavka (Krb bez ohně, 1937) – s R. A. Dvorským V roztoužení (Poslíček lásky, 1937) Mám jen jednu naději (Výdělečné ženy, 1937) Chci žít a jenom tebe milovat (Bláhové děvče, 1938) – s Járou Pospíšilem Jen jednu touhu mám (Bláhové děvče, 1938) – s Vladimírem Borským Pohádka mládí (Milování zakázáno, 1938) Pověz, pověz, kudy cestička (Jiný vzduch, 1939) Matějíčku, Matěji (U svatého Matěje, 1939) – s Jarou Kohoutem a Františkem Paulem Polibek za mřížemi (Veselá bída, 1939) – s Dano Živojnovičem Vždyť jsme jen jednou na světě (Veselá bída, 1939) Neapolitana (Píseň lásky, 1940) (ve filmu Noční motýl (1941) byla Hana Vítová ve zpěvu dabována Mílou Spazierovou-Hezkou, která zpívala písně „Zdá se mi“ a „Noční motýl“. Hana Vítová obě písničky natočila později na desku. Výsledek byl podle mnohých lepší, než v případě filmové nahrávky.) Měsíc už svítí do zahrad (Jarní píseň, 1944) Přesvatá matko, líbezná panno (Jarní píseň, 1944) (ve filmu Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949) byla Hana Vítová dabována v písních Vilmou Mayerovou)
Odkazy
Reference
Literatura Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 68–9 Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 68, 81–2, 84, 110, 112, 123, 145, 155, 159, 169, 182, 186, 188, 197, 221, 223, 226, foto 161, 201, 205, 214, 277, 284, 306–7, 309, 364, 386, 400, 436, 482, 497, 504, 522, 600, 611, 621 František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 178 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 108 Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 395, Český hraný film II, 1930 – 1945, NFA Praha, 1998, Český hraný film III, 1945 – 1960, NFA Praha, 2001, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 43, 54, 330, 343–6, Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 116, 118, 127, 129, 217–8, 225 Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 173–185, 323 Rudolf Mihola: Hana Vítová, Cesta ke šmíře, vyd. Petrklíč, 2011, Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 9, 131, 157, 166, 206, 213, obr. příl.VI, XIII, Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 137, 158, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 82, 105, 111, 114, 155, 226–8 Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., . Blíže viz Rytmus života 11/2007, Hana Vítová (pod šifrou Rž), str. 18–9 Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 58 Ondřej Suchý: Neznámá známá Hana Vítová, Ikar, 2013, Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 126, 181 Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 54, 65, 97, 130, 178, Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 177, Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 104, 111, 125, 136–7, 205
Související články Osvobozené divadlo Osvobozené divadlo neznámé
Externí odkazy
Příběhy slavných (TV cyklus) – Jednou jsi dole, jednou nahoře, ČT 2013 – dokument o soukromých a uměleckých osudech Hany Vítové Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století - Hana Vítová
Osobnosti - Hana Vítová
Galerie prvorepublikových herců - Hana Vítová
Kategorie:České herečky Kategorie:České filmové herečky