Katedrála Panny Marie v Lombez ( ) je bývalý římskokatolický farní a biskupský chrám v obci Lombez v departementu Gers a regionu Okcitánie v jižní Francii.

Budova sloužila jako sídelní kostel diecéze Lombez, která byla založena v roce 1317. Během napoleonského konkordátu v roce 1801 byla diecéze Lombez zrušena a její území se rozdělilo mezi diecézi Bayonne a arcidiecézi v Toulouse.

Současná monumentální stavba katedrály vznikla v průběhu 14. a 15. století. Celý kostel včetně charakteristické vysoké zvonice podléhá nejvyššímu stupni státní památkové ochrany a na seznamu historických památek je zapsán již od roku 1846.

Historie

Historické počátky a mučednický kult Původní dějiny a církevní tradice v Lombez začínají hagiografickou legendou o svatém Majanovi (či Maianovi), antiochijském biskupovi. Tento církevní otec po svých pastoračních cestách napříč Itálií, Římem a Španělskem odešel hledat absolutní poustevnickou samotu, kterou nalezl na odlehlém místě zvaném latinsky Lumbarium, což je dnešní Lombez.

Tato raná evangelizace zdejšího kraje svatým Majanem na samém sklonku 6. století nebo na počátku 7. století je z vědeckého hlediska vysoce pravděpodobná, což potvrzují i výsledky moderních archeologických výzkumů. Plošné vykopávky v okolí města totiž odkryly stopy rozsáhlého dřívějšího gallo-římského osídlení. Na nedalekém návrší Galane, které se tyčí přímo nad Lombez, archeologové objevili pozůstatky rozvinuté antické hrnčířské výroby a keramických dílen, přičemž v údolí řeky Save byl v zemi nalezen zachovalý starověký pohanský obětní oltář.

Bezprostředně po Majanově smrti byla nad jeho hrobem na vrcholu sousedního kopce vztyčena první křesťanská oratoř a legendy zaznamenávají, že se u světcova náhrobku začala dít četná uzdravení a zázraky.

Benediktinské opatství Podle církevně-historických pramenů byla v roce 811 v Béziers sepsána darovací listina, kterou Raymond Rafinel postoupil území Lombez a oratoř svatého Majana Attilonovi, opatovi kláštera v Saint-Thibéry. K tomuto právnímu aktu mělo dojít ve čtvrtek 21. března 811 za společné vlády císaře Karla Velikého a jeho syna Ludvíka Pobožného, tehdejšího krále Akvitánie.

Zatímco kanovník Marboutin vyjadřuje určité pochybnosti o pravosti této listiny, pro kanovníka Étienna Delaruellea je tento dokument nezpochybnitelným faktem, o který se opírá při vědeckém ověřování kontinuity raného Majanova kultu v Lombez. Bezprostředně po stvrzení této donace přišli do Lombez benediktinští mniši z mateřského kláštera v Saint-Thibéry, aby zde založili nové dceřiné opatství zasvěcené Panně Marii.

Dějinné osudy klášterní komunity a relikvií svatého Majana byly pohnuté. V roce 892 mniši přenesli ostatky svatého Majana do spřízněného opatství de Villemagne, jehož hlavní chrám byl tomuto světci zasvěcen. Pro obyvatele Lombez bylo toto nečekané přenesení po staletí pociťováno jako krádež a křivda, která v regionu vyvolávala silnou nevoli. Toto napjaté období v lidové zbožnosti trvalo až do roku 1698, kdy se místní církevní správě podařilo vyjednat navrácení loketní kosti (cubitus) tohoto světce zpět do Lombez.

Z původního raně středověkého klášterního kostela se do současnosti v exteriéru ani interiéru nedochovaly žádné architektonické konstrukce. Jedinou možnou výjimkou je pár sloupových hlavic vytesaných z luxusního pyrenejského mramoru. Tyto sochařské prvky dnes v interiéru chrámu slouží jako nádoby na svěcenou vodu (kropenky), přičemž uměnovědná historiografie je zařazuje do ucelené skupiny předrománských sloupových hlavic v departementu Gers, které datuje do průběhu 7. století.

Augustiniánské opatství V roce 1125 se opatství v Lombez osamostatnilo od mateřského kláštera v Saint-Thibéry. Hlavním důvodem byla snaha klášterní komunity najít silného politického spojence, který by jí pomohl čelit územní rozpínavosti a mocenským ambicím sousedních hrabat z Comminges, jejichž panství obklopovalo veškeré klášterní državy. Opatství se proto rozhodlo podřídit pod přímou ochranu a správu kapituly katedrály v Toulouse a přijalo její řeholní pravidla. Klášter v Lombez se tak transformoval na sídlo regulárních kanovníků svatého Augustina. Tuto změnu a majetkový transfer uznalo hrabství z Comminges až s velkým časovým odstupem v roce 1284, kdy tehdejší hrabě podepsal oficiální dohodu přesně vymezující hranice obou dominií.

Z původního románského klášterního kostela se do současnosti dochovalo pouze několik stavebních fragmentů, které byly druhotně absorbovány mladší gotickou novostavbou. Jedná se především o masivní spodní základovou etáž zvonice, která je prolomena třemi původními půlkruhovými románskými okny, a dále o jedno velké kamenné románské okno, které je dnes zazděné v západní části severního obvodového průčelí.

Jižně od kostela se v minulosti rozkládala rozsáhlá klášterní křížová chodba, která byla v pozdějších staletích kompletně zdemolována. Jediné dochované architektonické prvky z tohoto ambitu představují vzácné vyřezávané románské sloupové hlavice. Tyto sochařské relikty byly z trosek zachráněny a dnes jsou uloženy ve sbírkách Augustiniánského muzea v Toulouse (Musée des Augustins) a ve Victoria and Albert Museum v Londýně. Jeden z těchto dochovaných prvků z Lombez je přitom vědecky doložen jako přímá kopie slavné sloupové hlavice pocházející z křížové chodby samotné katedrály svatého Štěpána v Toulouse.

Figurální sloupová hlavice nese drahocenný románský reliéfní výjev s ikonografií mučednictví svatého Majana (případně jiného raně křesťanského světce). Tento kamenický monolit z 12. století vyniká expresivním ztvárněním katů, zbraní a trýzněného těla mučedníka, což je typický znak toulouské a gaskoňské sochařské školy první poloviny 12. století, vycházející z vlivů mistrů působících u baziliky svatého Saturnina v Toulouse.

Výstavba gotické katedrály Papež Jan XXII. se v rámci reorganizace církevní správy v jižní Francii rozhodl rozčlenit dosavadní rozsáhlé toulouské biskupství zřízením nových diecézí. Po založení biskupství v Pamiers v roce 1296 tak v roce 1317 vznikla řada dalších diecézí, mezi něž patřil Lavaur, Lombez, Mirepoix, Montauban, Rieux a Saint-Papoul, přičemž samotné toulouské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství.

Vůbec posledním zdejším sídelním opatem a prvním řádným biskupem v Lombez se v letech 1317–1328 stal Arnaud Roger, syn vlivného hraběte z Comminges, který byl později jmenován biskupem v Clermontu. Jeho nástupcem se stal Jacques Colonna, pocházející ze slavného italského šlechtického rodu, který byl po své matce gaskoňského původu. Tento vzdělaný prelát byl osobním přítelem renesančního básníka Petrarky, kterého v březnu 1330 osobně přivedl do Lombez a jmenoval jej čestným kanovníkem zdejší katedrální kapituly. Jacques Colonna řídil diecézi až do roku 1341, kdy jej v úřadu nahradil Antoine, dřívější významný opat cisterciáckého kláštera Fontfroide, jenž v Lombez působil do roku 1348.

Pro postupné vybudování celého areálu měly klíčový význam dvě dohody uzavřené mezi nastupujícími biskupy a katedrální kapitulou v letech 1336 a 1346. Současná gotická katedrála byla vybudována po roce 1317, přičemž celá tato monumentální cihlová novostavba započala vztyčením vysoké věžové zvonice a vyzděním prvního klenebního pole hlavní lodi. Celkový architektonický a půdorysný koncept chrámu byl přímo inspirován architekturou halového dominikánského kostela Jakobínů v Toulouse.

V rámci dohody z roku 1336 si biskup a kanovníci přesně rozdělili stávající budovy. Biskup převzal do svého vlastnictví staré románské budovy dřívějšího opatství rozkládající se jižně od kostela, avšak zároveň se smluvně zavázal na vlastní náklady vybudovat na západní straně areálu novou patrovou křížovou chodbu, v níž bylo kanovníkům garantováno privilegium a právo na pohřbívání.

Stavebně-historický průzkum sice neodkryl žádné dochované textové dokumenty, které by detailně specifikovaly přesný stavební postup a harmonogram prací, avšak článek 3 tehdejší dohody jasně dokládá, že původní projekt předpokládal výstavbu monumentálního trojlodního chrámu. Právě tato smluvní klauzule a záměr trojlodí se v roce 1719 staly základem pro soudní spor, který církevní kapitula kanovníků zahájila proti tehdejšímu biskupovi Fagonovi, jenž nechal v rozporu se starými dohodami přistavět nové hospodářské budovy přímo k jižnímu průčelí katedrály.

Opat Clergeac publikoval v odborném historickém časopise Revue de Gascogne v roce 1904 překlad latinské dohody, kterou objevil ve Vatikánském tajném archivu. Tato smlouva byla uzavřena dne 19. července 1346 mezi sídelním biskupem Antoinem a katedrální kapitulou kanovníků.

Český překlad této listiny zní následovně:

Jako náhradu za předchozí majetkové ústupky je biskup povinen nechat na vlastní náklady postavit pro užívání kanovníků, na prostranství přiléhajícím ke kostelu, směrem k novému gotickému klenebnímu poli chrámu na straně u domů zesnulého Pierra de Saint-Étienne, podkováře, novou křížovou chodbu sestávající z přízemí a jednoho patra, která bude stavebně propojena s vlastním kostelem i s kněžištěm.

Jakmile dojde k církevnímu požehnání a vysvěcení této nové křížové chodby u kaple situované před kostelem, bude právo na pohřbívání, které kanovníci dosud uplatňují v současném ambitu drženém biskupem, v plném rozsahu přeneseno do této nové křížové chodby. Ta bude vybudována po celé délce a šířce tohoto prostranství, o přízemí a jednom podlaží, přesně podle stavebních výkresů a plánů zednického mistra, který je v těchto církevních stavbách uznávaným a zkušeným odborníkem.

Obě smluvní strany měly být při tomto aktu legitimně zastoupeny proboštem kapituly a kanovníkem Guillaumem Arnaudem de Mirabeau za stranu kanovníků, a Pierrem Ponsem spolu s Bernardem Bonhommem, rektorem kostelů v Palmě a v Saint-Pierre-de-Calins v diecézi narbonnské, jakožto důvěrníky biskupa, případně jinými osobami podle jejich vlastní svobodné volby.

Přestože se tehdejší biskup smluvně zavázal k vybudování nové patrové křížové chodby, výzkumy ukazují, že tento ambit nebyl ve své zamýšlené podobě nikdy dokončen. Na těle věžové zvonice se však dodnes dochovaly stavební kamenné náběhy a kapsové zářezy, které pokus o zahájení prací dokládají. Na prostranství dnešního náměstí přímo před západním průčelím kostela se navíc až do roku 1770 rozkládal funkční farní hřbitov. Dochovaná ujednání z první poloviny 14. století potvrzují, že první klenební pole a věž byly v této éře ve stavu intenzivní rozestavěnosti; jednalo se o novou gotickou etapu (opus novum), která byla konstrukčně přisazována k původní starší románské stavbě (opus antiquum).

Do plynulého stavebního vývoje však zasáhly události stoleté války. Mezi lety 1356 a 1376 zpustošily celý kraj nájezdy Černého prince, který v roce 1355 prokazatelně drancoval sousední Armagnac. Kanovník Marboutin zaznamenal, že v roce 1364 město i celý přilehlý venkov vyplenily Velká tovaryšstva.

Katastrofu v roce 1365 završil bastard z l'Isle-Jourdain, který se dopouštěl násilností a pustošení církevních chrámů v celé diecézi. V roce 1361 navíc požár zničil část biskupského paláce situovaného jižně od katedrály. Z těchto indicií historiografie vyvozuje, že budova nutně vyžadovala rozsáhlé opravy, ačkoliv opat Clergeac ve své studii o pustošení gaskoňských kostelů z roku 1905 nezařadil katedrálu v Lombez mezi fatálně zničené památky.

náhled|Pohled do hlavní lodi katedrály v Lombez. Na pravé (jižní) straně obvodové stěny jsou zřetelně viditelné připravené slepé přípory, které měly nést klenbu nikdy nerealizované jižní boční lodi.