Jaroslav Kočí (17. května 1908 Bohumín – 8. června 1989 Ostrava-Poruba) byl český mystik, duchovní autor a představitel prakticky zaměřené džňánajógy a nauky sebepoznání. Ve svých textech spojoval prvky křesťanské mystiky, buddhismu, indické filozofie a učení o poznání pravého Já. Byl žákem fotografa, buddhisty a mystika Františka Drtikola. K osobám, které Kočí duchovně ovlivnil, patřil zejména Jiří Vacek, pozdější autor a překladatel duchovní literatury.

Kočí za svého života veřejně nevystupoval jako duchovní učitel a většina jeho textů byla vydána až posmrtně nebo v omezeném okruhu zájemců. Jeho literární pozůstalost uspořádal Jiří Vacek s dalšími Kočího přáteli.

Životopis Jaroslav Kočí se narodil 17. května 1908 v Bohumíně. Vyučil se holičem. Již v mládí se zajímal o náboženství, okultismus, parapsychologii, astrologii, telepatii a hypnózu. Ve svých autobiografických vzpomínkách popisoval, že jeho zájem o duchovní otázky vznikal již v dětství a byl spojen zejména s otázkami smyslu života a existence Boha.

V roce 1927 prodělal zánět pohrudnice a léčil se v sanatoriu v Jablunkově. O rok později se přestěhoval do Prahy, kde se chtěl intenzivněji věnovat studiu okultismu a mystiky. Profesor Bořík jej zde seznámil s křesťanskou mystikou. Kočí se rovněž stal členem spolku Psyché, který byl spojen s českým mystikem a překladatelem Karlem Weinfurterem.

Dne 22. srpna 1936 se seznámil s Františkem Drtikolem, jehož se stal žákem. Drtikol v té době rozvíjel vlastní pojetí buddhismu a duchovní praxe, ovlivněné mimo jiné tantrickým buddhismem a naukou o poznání pravého Já. Kočí později uváděl, že 1. října 1936 dosáhl zásadní zkušenosti sebepoznání, kterou v následujících letech dále prohluboval. Toto tvrzení pochází především z Kočího vlastních textů a ze vzpomínek jeho žáků, nikoli z nezávislých historických pramenů.

V roce 1937 se oženil s Aloisií. Z manželství se roku 1950 narodila dcera. Dochované fotografie zachycují Kočího s Drtikolem v Praze v roce 1937 a později s dalšími členy Drtikolova okruhu.

V srpnu 1945 se Kočí přestěhoval do Ostravy ke své matce. Pracoval nejprve jako odečítač spotřeby elektřiny a později jako opravář elektroměrů. Vedle zaměstnání a rodinného života se věnoval psaní duchovních úvah, dopisů, přednášek a návodů k meditaci. Od druhé poloviny 40. let se kolem něj vytvářel neformální okruh zájemců o mystiku a sebepoznání.

V roce 1949 vyšla v rámci literární sekce ostravského sdružení Kruh jeho práce Náboženství, mystika, filosofie. Kočí je v přehledech české esoterické scény charakterizován jako ostravský mystik, který spojoval duchovní zkušenost s logickým uvažováním a běžným rodinným a pracovním životem.

Od počátku 60. let Kočího navštěvoval Jiří Vacek. Ten jej považoval za svého duchovního učitele, ačkoliv Kočí sám takové označení podle vzpomínek přátel odmítal a návštěvníky označoval spíše za přátele než za žáky. Vacek později shromáždil a uspořádal významnou část Kočího rukopisů, dopisů a promluv.

Jaroslav Kočí zemřel 8. června 1989 v Ostravě-Porubě ve věku 81 let na srdeční selhání po krátké nevolnosti. Jeho ostatky byly zpopelněny a popel rozptýlen v Ostravě-Radvanicích.

Učení Ústředním tématem Kočího duchovního učení bylo poznání pravého Já, které označoval také jako čisté vědomí, vědomé bytí nebo „Já jsem“. Vycházel z předpokladu, že člověk se mylně ztotožňuje se svým tělem, osobností a myšlenkami, zatímco jeho skutečnou podstatou je neosobní vědomí.

Za hlavní prostředek sebepoznání považoval ztišení mysli, obrácení pozornosti k samotnému vědomí a udržování bdělosti v přítomném okamžiku. Jeho přístup byl blízký átmavičáře, tedy metodě sebezkoumání spojované především s indickým učitelem Ramanou Mahárišim. Kočí však používal také terminologii křesťanské mystiky a pravé Já ztotožňoval s vnitřním Kristem či „Královstvím nebeským“ v člověku.

Zdůrazňoval, že duchovní poznání nemá zůstat pouze teorií nebo přechodným meditačním stavem, ale má být přeneseno do každodenního života. Důležitými pojmy jeho textů jsou proto bdělost, ticho, přítomný okamžik, čisté vědomí a poznání sebe sama. Podle Kočího má hledající sledovat vlastní pozornost a zkoumat, odkud vychází vědomí „já“.

Vedle džňánajógy se zabýval křesťanstvím, buddhismem, bhaktijógou, meditací, zenem, mystikou, spiritismem a vztahem duchovní praxe k běžnému životu. Kritizoval pouhé hromadění teorií, senzacechtivý okultismus i zaměňování vedlejších psychických schopností za cíl duchovní cesty.

Tresť učení

Kočího učení vycházelo z přesvědčení, že skutečnou podstatou člověka není tělo, osobnost ani proměnlivá mysl, ale čisté, sebe si vědomé vědomí. Duchovní cesta podle něj spočívá v přímém rozpoznání tohoto pravého Já a v odstranění mylného ztotožnění s tím, co je pouze pozorováno.

Za základní prostředek poznání považoval ztišení mysli a obrácení pozornosti od vnějších předmětů a myšlenek k samotnému vědomí „já“. Tento postup je blízký átmavičáře, spojované s Ramanou Mahárišim. Kočí jej vykládal také jazykem křesťanské mystiky jako nalezení vnitřního Krista a Božího království v člověku.

Poznání pravého Já podle Kočího nemělo být pouze krátkodobým meditačním zážitkem. Mělo se stát trvalou bdělostí přenesenou do zaměstnání, rodinného života a dalších každodenních činností. Zdůrazňoval proto nepřetržité uvědomování přítomného okamžiku, sledování vlastní pozornosti a praktické uskutečňování duchovního poznání.

Dílo Kočí své rukopisy systematicky neevidoval. Texty opisoval pro přátele, některá pojednání přepracovával a části starších prací začleňoval do novějších. Jiří Vacek proto při uspořádání jeho pozůstalosti vycházel z rukopisů a opisů uchovávaných různými Kočího přáteli.

Samostatná a souborná vydání Náboženství, mystika, filosofie – přednáška vydaná roku 1949 v edici ostravského sdružení Kruh. Cesta za pravdou – posmrtně sestavený soubor autobiografických textů, duchovních pojednání, promluv, dopisů a básní; uspořádal Jiří Vacek. První vydání vyšlo roku 1993 v nakladatelství Orfeus. Moje cesta k vyřešení duchovního problému. Doušek čistého vína: Podstata džňánajógy – soubor vydaný roku 1994 olomouckým nakladatelstvím Přátel duchovních nauk, ISBN 80-901062-6-9.

Souborné vydání Cesta za pravdou obsahuje kromě autobiografického textu například pojednání O čistém vědomí, Klíč k pochopení věčně přítomného okamžiku, Meditace na přítomný okamžik, O duchovním problému člověka, Kristus – náš spasitel, výběr z dopisů a oddíl duchovní poezie nazvaný Království ticha.

Ohlas a odkaz Kočí zůstal mimo prostředí české mystiky a alternativní spirituality málo známý. Jeho následovníci to vysvětlovali především politickými poměry komunistického Československa, jeho skromností a odmítáním veřejné role gurua. Takové hodnocení však pochází převážně z prostředí jeho žáků a vydavatelů.

Nejvýraznějším pokračovatelem Kočího odkazu se stal Jiří Vacek, který jej označoval za jednoho ze svých učitelů a podílel se na vydávání jeho textů. Kočí je připomínán také v přehledech české mystiky, jógy a esoteriky jako žák Františka Drtikola a představitel nauky přímého sebepoznání. Národní knihovna České republiky jej eviduje jako mystika a autora knih o sebepoznání.

Odkazy

Reference

Literatura

VACEK, Jiří a přátelé, ed. Jaroslav Kočí: Cesta za pravdou. Přepracované a rozšířené vydání. Praha: Přátelé Jiřího Vacka.

KALAČ, Petr. „Stručná historie české esoterické scény od konce 19. století do roku 1989.“

Externí odkazy Záznam Jaroslava Kočího podle databáze Národní knihovny České republiky Dílo Jaroslava Kočího na stránkách Přátel Jiřího Vacka Jaroslav Kočí v Databázi knih

Kategorie:Mystikové Kategorie:Čeští jogíni Kategorie:Čeští spisovatelé 20. století Kategorie:Narození v roce 1908 Kategorie:Narození 17. května Kategorie:Narození v Bohumíně Kategorie:Úmrtí v roce 1989 Kategorie:Úmrtí 8. června Kategorie:Úmrtí v Ostravě Kategorie:Muži