Louise de Marillac, známá také jako Louise Le Gras, (12. srpna 1591, Ferrières-en-Brie – 15. března 1660, Paříž), byla francouzská římskokatolická řeholnice, spoluzakladatelka a členka kongregace Dcer lásky svatého Vincence de Paul. Katolická církev ji uctívá jako světici.
Život
Raný život Louise de Marillac se narodila jako nemanželské dítě dne 12. srpna 1591 ve Ferrières-en-Brie poblíž Le Meux. Matku nikdy nepoznala. Louis, pán z Ferrières (1556–1604), ji prohlásil za svou biologickou dceru, nikoli však za svou zákonnou dědičku. Louis byl členem prominentní rodiny de Marillac a v době Louisina narození byl vdovec. Její strýc, Michel de Marillac, byl významnou postavou na dvoře královny Marie Medicejské, a ačkoli Louise nebyla členkou královnina dvora, žila a pracovala mezi francouzskou aristokracií. Když se její otec oženil s Antoinettou Le Camusovou, odmítla ji Louise přijmout jako součást rodiny. Louise tak vyrůstala uprostřed bohaté pařížské společnosti, ale bez stabilního domácího života. Přesto se o ni starali a získala vynikající vzdělání v královském klášteře v Poissy nedaleko Paříže, kde byla její teta dominikánkou.
Louise zůstala v Poissy až do smrti svého otce, kdy jí bylo dvanáct let. Poté bydlela u zbožné staré panny, od které se naučila dovednostem v oblasti vedení domácnosti a také bylinkářství. Kolem patnácti let ji začal přitahovat klášterní život. Později podala žádost o přijetí ke klariskám-kapucínkám v Paříži, ale byla odmítnuta. Není jasné, zda její odmítnutí bylo způsobeno jejím trvale chatrným zdravím nebo jinými důvody, ale její duchovní vůdce ji ujistil, že Bůh s ní má „jiné plány“.
Manželství Louise, zdrcená tímto odmítnutím, nevěděla, co dělat dál. Když jí bylo 22 let, rodina ji přesvědčila, že manželství je nejlepší alternativou. Její strýc jí zařídil sňatek s Antoinem Le Grasem, tajemníkem královny Marie. Antoine byl ambiciózní mladý muž, který se zdál být předurčen k velkým úspěchům. Louise a Antoine se vzali v pařížském kostele sv. Gervásia a Protásia dne 5. února 1613. V říjnu téhož roku se páru narodilo jediné dítě, Michel. Louise si Antoina zamilovala a byla vzornou matkou jejich syna. Kromě oddanosti rodině se aktivně věnovala i duchovní činnosti ve své farnosti. Měla vedoucí roli ve společnosti Dam lásky, organizaci bohatých žen, které se věnovaly pomoci těm, kteří trpí chudobou a nemocemi.
Během občanských nepokojů byli uvězněni její dva strýcové, kteří zastávali vysoké vládní postavení. Jeden byl veřejně popraven a druhý zemřel ve vězení. Kolem roku 1621 její manžel onemocněl chronickou nemocí a nakonec byl upoután na lůžko. Louise se o něj a jejich dítě starala a ošetřovala ho. V roce 1623, kdy se manželova nemoc zhoršila, Louise přemohla deprese. Kromě toho léta trpěla vnitřními pochybnostmi a cítila se provinile za to, že v mládí nerespektovala vnitřní volání po řeholním životě. Přitom jí pomohl její tehdejší duchovní vůdce, sv. František Saleský, který tou dobou žil v Paříži.
Nová vize V roce 1623, ve věku 32 let, napsala:O Letnicích, během mše svaté nebo při modlitbě v kostele, byla má mysl zcela zbavena všech pochybností. Bylo mi vnuknuto, že mám zůstat se svým manželem a že přijde čas, kdy budu moci složit sliby chudoby, čistoty a poslušnosti a budu žít v malé komunitě, kde budou totéž činit i ostatní… Cítila jsem, že to byl Bůh, kdo mě těmto věcem učil, a že když věřím, že Bůh existuje, neměla bych již o ničem dalším pochybovat.Přísahala, že se znovu nevdá, pokud její manžel zemře před ní. Také věřila, že obdržela vhled, že bude vedena k novému duchovnímu vůdci, jehož tvář jí byla ukázána. Když se náhodou setkala se sv. Vincentem de Paul, poznala v něm kněze ze svého vidění.
Tři roky po této zkušenosti Antoine v roce 1625 zemřel. Jako žena plná energie, inteligence, odhodlání a oddanosti sepsala Louise vlastní „Pravidla života ve světě“, která podrobně popisovala strukturu jejího dne. Čas byl vyhrazen na recitaci Malého oficia Panny Marie, účast na mši svaté a přijetí svatého přijímání, meditaci, duchovní četbu, půst, pokání, modlitbu růžence a další modlitby. Přesto se Louise podařilo najít si čas na údržbu domácnosti, pohoštění hostů a péči o Michela, svého třináctiletého syna se speciálními potřebami Poté, co Antoine zemřel, Louise ovdověla a postrádala finanční prostředky. Musela se přestěhovat a Vincent de Paul žil poblíž jejího nového bydliště. Zpočátku se zdráhal být jejím zpovědníkem, protože byl zaneprázdněn vedením dalších charitativních organizací. Jejich členkami byly aristokratické ženy, které mu pomáhaly sloužit chudým a starat se o zanedbané děti, což bylo v té době velmi potřebné, ale mnohé z nich byly také zaneprázdněny svými vlastními starostmi a povinnostmi. Tato činnost potřebovala mnohem více dobrovolníků, zejména těch, kteří byli sami rolníky, a proto by byli blíže chudým. Bylo však také potřeba někoho, kdo by je dokázal učit a organizovat.
Během následujících čtyř let se Vincent a Louise často setkávali a také komunikovali dopisy. Vincent vedl Louise k větší rovnováze v životě plném umírněnosti a klidu. V roce 1629 ji Vincent pozval, aby se zapojila do jeho práce s Bratrstvy lásky. V těchto snahách dosáhla velkého úspěchu. Poté, v roce 1632, Louise absolvovala duchovní cvičení. Její intuice ji vedla k pochopení, že je čas zintenzivnit svou službu chudým a potřebným lidem. Louise, které tehdy bylo 42 let, sdělila tento cíl Vincentovi. náhled|280x280pixelů|Vincent de Paul a Louise de Marillac na vitráži
Dcery lásky sv. Vincence z Pauly vlevo|náhled|Až do roku 1964 zahrnoval tradiční řeholní hábit Dcer lásky velký, škrobený kornet. Ve Francii 17. století byla charitativní péče o chudé zcela neorganizovaná. Dámy lásky, založené Vincentem o několik let dříve, poskytovaly určitou péči a finanční prostředky, ale zdaleka to nestačilo. Vincent a Louise si uvědomovali, že přímá služba chudým není pro šlechtu ani buržoazii snadná kvůli společenskému postavení. Ženy rozdávaly oblečení a jídlo a poskytovaly péči a útěchu. Navštěvovaly slumy oblečené v krásných šatech po boku chudých rolníků, kteří také pomáhali jako dobrovolníci. Napětí mezi ideálem služby a společenskými omezeními bylo skutečně patrné. Kromě toho se rodiny dam často stavěly proti jejich činnosti. Brzy se ukázalo, že mnoho dam nebylo schopno zvládat náročné podmínky mezi chudými. Zatímco aristokratické dámy byly lépe uzpůsobeny pro práci spojenou se sháněním peněz a vyřizováním korespondence, praktickou práci v podobě péče o chudé v jejich domovech a péče o zanedbané děti nejlépe vykonávaly ženy podobného společenského postavení, jaké měly ženy, kterým sloužily.
Potřeba přesvědčila Vincence k založení charitativního spolku mezi ženami ve své farnosti v Châtillon-les-Dombes. Bylo tak úspěšné, že se rozšířilo z venkovských oblastí do Paříže, kde urozené dámy často měly potíže s osobní péčí o potřeby chudých. Většina z nich posílala své služebné, aby sloužily potřebným, ale tato práce byla často považována za nedůležitou. Vincenc to napravil tím, že mladé ženy, které prošly praxí ve službě potřebným, doporučoval do Paříže, aby se zde věnovaly stejné službě pod vedením Dam lásky. Tyto mladé dívky utvořily jádro pozdější řeholní kongregace Dcer lásky svatého Vincence de Paul.
Louise našla pomoc, kterou potřebovala, u mladých, skromných venkovských žen, které měly energii a správný přístup k práci s lidmi tíženými bídou a utrpením. Začala s jednou z nich pracovat a viděla potřebu společného života a formace. Proto pozvala čtyři venkovské dívky, aby žily společně v domě na ulici Rue des Fosses-Saint-Victor, a začala je učit pečovat o potřebné.
Dcery lásky se lišily od zavedených náboženských komunit, jejichž řeholnice sídlily za zdmi kláštera a vykonávaly službu kontemplativní modlitby. „Milujte chudé a ctěte je, jako byste ctili samotného Krista,“ vysvětlila sestrám Louise. V roce 1655 získaly Dcery lásky oficiální schválení od Svatého stolce. Jejich charakteristický hábit, šedá vlněná tunika s velkou čelenkou nebo kornetem z bílého lnu, byl inspirován obvyklým oděvem bretonských rolnických žen v 17. století a později. vlevo|náhled|250x250pixelů|Portrét Louise de Marillac Společnost zpočátku sloužila potřebám nemocných a chudých v jejich domovech. Louisina práce s těmito mladými ženami se rozvinula v systém pastorační péče v Hôtel-Dieu, nejstarší a největší nemocnici v Paříži. Jejich práce se stala známou a sestry byly pozvány také do Angers, aby tam převzaly řízení ošetřovatelských služeb tamní nemocnice. Jelikož se jednalo o první službu mimo Paříž pro začínající komunitu, Louise podnikla namáhavou cestu tam ve společnosti tří dalších sester.
Po dokončení jednání s městskými úředníky a vedením nemocnice Louise navázala spolupráci mezi lékaři, zdravotními sestrami a dalšími lidmi, aby vytvořila komplexní tým. Tento model byl velmi úspěšný a Dcery lásky jej dodnes používají. Pod jejím vedením rozšířily své služby o sirotčince, ústavy pro seniory a duševně nemocné, věznice a bojiště.
Ve spolupráci se svými řeholnicemi kladla Louise důraz na vyvážený život, jak ji učil Vincent de Paul. Právě spojení kontemplace a aktivity učinilo Louisinu práci tak úspěšnou. Ke konci svého života napsala: „Velkým tajemstvím duchovního života je jistě odevzdat Bohu vše, co milujeme, tím, že se odevzdáme všemu, co si On přeje.“ náhled|Vosková figurína, obsahující ostatky Louise de Marillac, v kapli Notre-Dame-de-la-Médaille-miraculeuse v Paříži
Závěr života a smrt Louise vedla kongregaci až do své smrti. Ke konci života napsala svým svěřenkyním: „Dobře se věnujte službě chudým. Především žijte spolu ve velké jednotě a srdečnosti, milujte se navzájem podle vzoru jednoty a života našeho Pána. Vroucně se modlete k Panně Marii, aby byla vaší jedinou matkou.“
Po dlouhodobě se zhoršujícím zdravotním stavu zemřela Louise de Marillac 15. března 1660, šest měsíců před smrtí svého duchovního vůdce, Vincenta z Pauly. Bylo jí 68 let a Dcery lásky měly v té době ve Francii více než 40 řeholních domů. Sestry se těšily velké úctě a později se rozšířily do mnoha zemí světa. Její ostatky jsou uloženy v kapli Notre-Dame-de-la-Médaille-miraculeuse na Rue du Bac v Paříži.
Úcta Blahořečena byla dne 9. května 1920 papežem Benediktem XV. a svatořečena papežem Piem XI. 11. března 1934 v bazilice sv. Petra.
Její památka je připomínána 9. května (dříve 15. března). Bývá zobrazována v řeholním oděvu. V roce 1960 ji papež sv. Jan XXIII. prohlásil za patronku křesťanských sociálních pracovníků.
Odkazy
Reference
Související články
Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
Saints SQPN Santi e Beati
Kategorie:Římskokatoličtí svatí Kategorie:Anglikánští svatí Kategorie:Francouzští svatí Kategorie:Francouzské řeholnice Kategorie:Milosrdné sestry sv. Vincence de Paul Kategorie:Zakladatelé řeholních kongregací a institucí zasvěceného života Kategorie:Zdravotní sestry Kategorie:Narození v roce 1591 Kategorie:Narození 12. srpna Kategorie:Narození v Île-de-France Kategorie:Úmrtí v roce 1660 Kategorie:Úmrtí 15. března Kategorie:Úmrtí v Paříži Kategorie:Pohřbení v Paříži Kategorie:Ženy