Serafimo-Divejevský Trojický monastýr je ženský monastýr Ruské pravoslavné církve nacházející se v Nižněnovgorodské oblasti Ruské federace.
Historie náhled|vlevo|Trojický chrám Monastýr vznikl ve druhé polovině 18. století. Kolem roku 1758 přišla do Kyjeva bohatá statkářka z Rjazaňské gubernie Agafija Semjonovna Melgunova, která v mládí ovdověla a rozhodla se zasvětit svůj další život Bohu. V Kyjevě vstoupila do Florovského monastýru, kde přijala mnišský postřih se jménem Alexandra.
Po jedné noční modlitebě v Kyjevsko-pečerské lávře měla podle tradice vidění Přesvaté Bohorodice. Matka Boží se jí zjevila a sdělila jí:
„To jsem Já, Paní a Vládkyně tvá, k níž se vždy modlíš. Přišla jsem ti oznámit svou vůli. Nechci, abys zde dokončila svůj život. Stejně jako jsem svého služebníka Antonína vyvedla ze svého údělu na Athosu, ze své svaté hory, aby zde v Kyjevě založil nový můj úděl – Kyjevsko-pečerskou lávru –, tak ti nyní pravím: vydej se odtud a jdi do země, kterou ti ukážu.
vpravo|Preobraženský chrám|náhled Jdi na sever Ruska a navštiv všechna velkoruská místa mých svatých monastýrů. A bude místo, kde ti ukážu, abys dokončila svůj život zasvěcený Bohu. Tam oslavím své jméno, neboť na místě, kde budeš žít, založím svůj veliký monastýr.
Vydej se tedy na cestu, služebnice má, a nechť je s tebou Boží milost, má síla, má milost, mé milosrdenství a má štědrost.“
Prameny přitom uvádějí, že Alexandra si nebyla zpočátku jistá, zda šlo o skutečné vidění, nebo pouze o stav lehkého spánku či vidění. Na radu kyjevsko-pečerských starců proto své vidění konzultovala.
Starci Kyjevsko-pečerské lávry uznali vidění matky Alexandry za pravé. S jejich požehnáním se proto mniška vydala na cestu po Rusku.
V roce 1760 putovala matka Alexandra z Muromu směrem k Sarovské pustyni. Když jí do cíle zbývalo přibližně dvanáct verst, zastavila se k odpočinku v obci Divejevo. Právě zde se jí podle tradice znovu zjevila Matka Boží a obrátila se k ní těmito slovy: „Zde je právě to místo, které jsem ti přikázala hledat na severu Ruska… A zde je hranice, kterou ti Boží prozřetelnost určila: žij zde a služ Bohu až do konce svých dnů. Já budu vždy s tebou a budu toto místo stále navštěvovat i v hranicích tvého příbytku. Založím zde takový svůj monastýr, jakému nebylo, není a nikdy nebude rovného na celém světě. Toto je můj čtvrtý úděl ve vesmíru. A jako se množí hvězdy na nebi a jako je písku v moři, tak zde rozmnožím ty, kteří budou sloužit Pánu Bohu, oslavovat Mne, vždy Pannu, Matku Světla, i mého Syna Ježíše Krista. Milost Božího Svatého Ducha a hojnost všech pozemských i nebeských darů zde nebudou ubývat ani při malém lidském úsilí, neboť toto je mé milované místo.“
V letech 1773–1774 nechala matka Alexandra v Divejevu na vlastní náklady položit základy chrámu zasvěceného Kazaňské ikoně Matky Boží. Stavba vznikla nedaleko dřevěného chrámu svatého Štěpána.
K vysvěcení nového chrámu došlo na počátku roku 1780. Obřad vykonal Pochomij, budovatel Sarovské pustyně.
Kazaňský chrám měl dvě boční kaple. Levá byla zasvěcena svatému Mikuláši Divotvorci jako připomínka původního dřevěného chrámu. Pravá kaple byla podle tradice na základě zvláštního a podivuhodného Božího pokynu zasvěcena prvomučedníku a archidiákonu svatému Štěpánovi.
Kazaňská mnišská komunita Na radu sarovských starců Pachomije a Izajáše a se svolením Vladimirského eparchiálního vedení si Agafja Semjonovna v roce 1788 vyžádala od místní statkářky Ždanovové, aby darovala 1300 čtverečních sáhů svého usedlostního pozemku, který se nacházel poblíž Kazaňského chrámu, na němž matka postavila dům s hospodářskou stavbou, kde se usadila se čtyřmi poslušnicemi: Jevdokií Martynovovou, selským děvčetem Uljanou Grigorjevovou a selskými vdovami Anastasií Kirillovnou a Feklou Kondratěvovou. Mnišská komunita se nazývala Kazaňská, sestry žily podle přísných pravidel.
V roce 1789 převzal péči o obec mladý jerodiakon Serafim. Po smrti druhé představené — Anastasie Kirillovny — byla v roce 1796 podle volby sester představenou obce ustanovena Xenie Michajlovna Kočeulovová. Za jejího působení se do roku 1826 počet sester v obci zvýšil na 40. O jejím vedení, které trvalo 43 let, se dochovaly vzpomínky jako o době těžké a asketické; byla přísná k sobě a nedopouštěla žádnou výjimku, shovívavost ani malomyslnost vůči ostatním. Serafim Sarovský o ní říkal, že je „velká služebnice Boží“, „duchovní bič“, „ohnivý sloup od země až k nebi“ a „duchovní pilíř“.
Mlýnská mnišská komunita náhled|sv. Alexandra Divejevská Z požehnání Serafima Sarovského byla vedle Kazaňské zřízena Mlýnská komunita. Základní kámen byl položen 9. (21.) prosince, 1826, v den početí spravedlivou Annou. 7. července 1827 se prvními obyvatelkami stalo osm sester. První představenou obce se stala šlechtična Jelena Manturovová. Z prostředků jejího bratra Michaila byl v roce 1829 u Kazaňského chrámu postaven dvoupatrový kamenný chrám Narození Krista, v jehož dolním patře se nacházel chrám Narození Matky.
Země, na níž se komunita nacházela, patřila dědicům milionáře Bataševa. Jedna z dědiček — Věra Postnikovová (Bataševová), když byla v Sarově, slíbila otci Serafimovi, že mu tuto zemi přenechá, když ji přijme jako svůj podíl na dědictví. V roce 1830 následovalo formální nařízení o darování 400 čtverečních sáhů této země Divejevské obci.
První představenou nové komunity byla v roce 1827 zvolena selská dívka Paraskeva Šablygina. Po smrti otce Serafima, který zemřel stářím, byla propuštěna na odpočinek. Její nástupkyní se stala šlechtična Alexandra Bulgakovová — do roku 1834 a od roku 1837 až do své smrti v roce 1839. V letech 1834 až 1837 byly představenými selka Irina Lifanovová a Praskovja Meljukovová. Pátá a poslední představená byla zvolena v roce 1839, stala se jí Xenie Potchinová. Komunita čítala tehdy již 115 sester.
Serafimo-Divejevský monastýr V roce 1842, 9 let po zesnutí Serafima, byly obě komunity sjednoceny pod názvem Serafimo-Divejevská.
V roce 1861 získala komunita status monastýru. První igumenií se stala Maria (Jelizaveta Alexejevna Ušakova).
V červnu 1848 položil nižněnovgorodský biskup Iakov (Večerkov) vlastníma rukama základní kámen Trojického chrámu. Obrovský Trojický chrám se stavěl 27 let. Stavba byla vedena podle projektu architekta A. I. Rezanova, který v té době dokončoval stavbu chrámu Krista Spasitele v Moskvě. Jedním z dobrodinců kláštera byl v té době Nikolaj Alexandrovič Motovilov, životopisec přepodobného Serafima Sarovského. Chrám byl vysvěcen 28. července (9. srpna) 1875 nižněnovgorodským biskupem Ioannikijem (Rudněvem).
V roce 1885 byla dokončena stavba igumenského domu. V roce 1902 byl ve východní části budovy postaven domácí chrám ve jménu svaté rovné apoštolům Marie Magdaleny. Během návštěvy cara Mikuláše II. v roce 1903 byla na jeho žádost v tomto chrámu sloužena Božská liturgie.
Po smrti igumenie Marie v roce 1904 si sestry zvolily za igumenii pokladní monastýru — monašku Alexandru (Trakovskou).
Na začátku 20. století se monastýr stal velkým ženským mnišským společenstvím: v roce 1917 v něm podle seznamu žilo 270 mnišek a 1474 poslušnic.
V roce 1919 byl monastýr zaregistrován jako pracovní družstvo a pokračoval ve své činnosti. Sestry nadále dodržovaly mnišské pravidlo. Obývané místo opustilo jen málo z nich.
Dne 21. září 1927 byl monastýr uzavřen. Některé obyvatelky se rozptýlily po okolí a pokoušely se zachránit část divejevských svatyní. Část sester našla útočiště v obci Jelizarevo, kde působil starší bratr kněze — Iakov (Gusjev), později oslavovaný jako svatý mučedník. Z obce Puzo byla do Jelizareva se svolením bratrů Gusevových převezena divejevská mnišska a budoucí světice Marie Ivanovna.
Igumenie Alexandra (Trakovska) se později s částí sester usadila v Muromu. V Muromu žily sestry vyhnané z různých monastýrů, ale tamní kněz vzpomínal: „Navenek všechny vypadaly stejně: tmavý šátek, tmavé šaty, ale divejevské jsme poznali okamžitě, výrazně se od všech lišily, v monastýru stačily získat něco — milost. Nepodobaly se nikomu: v jednání byly zvlášť příjemné, velmi pokorné, bylo to cítit ve všem — v jednání a dokonce i v hlase. Ostatní byly jakési bojovné mnišky.“
Kazaňský chrám byl uzavřen v roce 1937. Ale i po uzavření se na svátek Kazaňské ikony v Divejevu nadále sjížděli lidé z okolních obcí a vesnic, konali průvod s velkou ikonou Matky Boží a vcházeli s ní do domů místních obyvatel. V letech 1947 a 1951 byly podány žádosti o otevření monastýru, avšak zůstaly bez projednání. V 50. letech byly u Kazaňského chrámu zničeny horní patra zvonice, kupole a chrámová část refektáře.
Jednou z mála divejevských sester, které se dožily obnovení monastýru, byla mniška Serafima (Bulgakova), která zachovala a předala monastýru některé osobní věci přepodobného Serafima Sarovského a svaté Paraskevy Divejevské.
Skity a podvorje Na všech skitech a podvorjích stojí chrámy. Na skitech se sestry zabývají především hospodářskými pracemi. Podvorjí naproti tomu plní především reprezentativní funkce.
Pokrovský skit v obci Kanerga. V prosinci 1991 bylo monastýru nabídnuto rozebrat na palivové dříví nefungující základní školu. Když sestry uviděly, že nedaleko se zachovala zvonice, na níž stál kříž, rozhodly se zde obnovit skit. Později se ukázalo, že zakoupená škola byla objektem Divejevského monastýru. A poblíž kanergského chrámu žily sestry po rozehnání komunity. Svatonikolský skit v obci Avtodějevo — poprvé je dřevěný Nikolský chrám zmiňován v roce 1616. Současný kamenný chrám se dvěma oltáři byl postaven v roce 1822. Hlavní boční oltář byl vysvěcen ke cti Svaté Životodárné Trojice a druhý — ke cti svatého Mikuláše. Chrám byl uzavřen na podzim roku 1936 a využíván jako sýpka. Monastýru byl předán v září 1992. Skit ke cti Všemilostivého Spasitele v obci Nuča. Založen 17. května 2007. Kvůli malému počtu obyvatelek byl přičleněn k Nikolskému skitu v obci Avtodějevo. Kutuzovský skit v obci Kutuzovka — monastýru byl předán 25. prosince 1992. Měljajevský skit v obci Měljajevo — nachází se dvanáct kilometrů od Kutuzovského, oba byly založeny svatou Natalií Divejevskou a patřily Serafimo-Divejevskému monastýru, oba byly zpustošeny v letech pronásledování Ruské pravoslavné církve. Znamenský skit v obci Chrirunovo — monastýru byl předán v září 1993. Skit svatých mučedníků Flora a Lavra (podvorje „Solnečnaja Poljana“) se začal budovat v květnu 1997, 4 km od monastýru na řece Lomovce, kde se dříve nacházely výrobna svíček a prádelna. Archangelský skit Trojiční skit – Trojiční chrám byl znovu vysvěcen 3. ledna 2002. Dne 19. prosince 2006 přijalo Zákonodárné shromáždění rozhodnutí o vytvoření osady Trojiční Skit v Šatovském selsovětu Arzamaského okresu. Serafimovský skit v osadě Chitryj. Serafimo-Ponětajevský monastýr v obci Ponětaevka — v části jedné z budov se nachází skit Svatotrojického Serafimo-Divejevského monastýru. Svatotrojický Belbažský monastýr – od dubna 2009 funguje jako skit Svatotrojického Serafimo-Divejevského monastýru. Dne 15. srpna 2009 byl vysvěcen refektářní chrám ke cti Nerukotvořeného obrazu Pána Ježíše Krista. Spaso-Zelenogorský monastýr v obci Zelené Gory. Skit Nanebevstoupení – 20. skit Divejevské obce. Dne 8. listopadu 2016 proběhlo vysvěcení chrámu ke cti Sboru svatých nezištných lékařů a divotvůrců. Hřbitovní chrám ke cti svatého Sergia Radoněžského v osadě Vyjezdnoje. Chrám ke cti moskevských světitelů Petra, Alexije, Iony, Filipa a Germogena – Nižněnovgorodské podvorje, otevřené v roce 1997. Chrám byl postaven v roce 1860, ve 20. století byl zpustošen. V roce 1998 začala z prostředků monastýru jeho obnova. Znovu byl vysvěcen 11. června 2004. Chrámy Narození Krista a Smolenské ikony Matky Boží – Arzamaské podvorje. Smolenský chrám byl postaven v roce 1797. Chrám Narození Krista — v letech 1845–1852 podle projektu architekta Konstantina Tona. Zpustošený areál Smolenského chrámu byl monastýru předán v roce 1998. V roce 2011 začala obnova Smolenského chrámu.