Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová (1. února 1882 Úvaly – 16. ledna 1967Rudé právo, 17. 1. 1967, s.1 (dostupné online v NK ČR) Praha), byla česká prozaička, komunistická novinářka, překladatelka a národní umělkyně (1947).
Život Dětství a literární začátky Jejími rodiči byli František Bartoš, řezník v Úvalech a Barbora Bartošová, rozená Jarošová. Narodila se v domě čp. 18 (tehdy ještě městys, nyní náměstí Arnošta z Pardubic, předtím náměstí Marie Majerové). Měla mladšího bratra Josefa, který však zemřel v sedmi měsících na zápal plic. Otec se oběsil v lese roku 1886, když byly Marii čtyři roky. Po jeho smrti se matka s dcerou přestěhovala do Prahy, kde našla pomocí svého švagra práci jako šička potahů na čalouněný nábytek. V roce 1890 se provdala za vysloužilého poddůstojníka Aloise Majera, jeho příjmení Marie převzala zpočátku jako pseudonym a od roku 1921 je používala jako oficiální občanské příjmení. Matka si zařídila malý uzenářský krámek. V roce 1894 otčím získal práci v kladenských ocelárnách a rodina se přestěhovala do nedalekého Újezda, později se usadili v Kročehlavech. Narodily se jim další dvě dcery. Otčím střídal zaměstnání, byl odborovým funkcionářem a Marii přivedl mezi socialistickou mládež. Mládí prožila na Kladně v domě čp. 207 (nyní ulice M. Majerové), kde také absolvovala měšťanku.
Marie chtěla být učitelkou a matka ji v roce 1896 zapsala do německé klášterní školy v Horažďovicích, aby se zdokonalila v němčině. Nedostatek peněz jí zabránil pokračovat ve studiu a v roce 1898 musela jít sloužit k bohatým příbuzným do Budapešti. Po roce služby se vrátila k rodičům a krátkou dobu působila jako písařka v Praze. Zapojila se aktivně do dělnických akcí a schůzí, byla členkou divadelního ochotnického souboru, navštěvovala Dělnickou akademii a večerní obchodní školu. Byla pracovitá a ambiciózní, hodně četla. Od roku 1899 bydlela v Praze, kde se stýkala s mladými pokrokovými intelektuály z okruhu kolem S. K. Neumanna. Na stránkách sociálnědemokratického tisku jí začaly vycházet první povídky. Měla milostný poměr s básníkem Františkem Gellnerem. Pod vlivem přátel se Majerová načas přiklonila k anarchismu, spolu s nimi propagovala volnou lásku a rovnost pohlaví, odmítala manželství.Mandová, str. 16 Roku 1901 vystoupila z církve katolické. Měla samostatné názory, které uměla energicky prosazovat, smysl pro právo a spravedlnost, chtěla pomáhat lidem.
Novinářská práce a první literární úspěchy náhled|Marie Majerová (před rokem 1918) V roce 1902 cestovala se svým budoucím manželem Josefem Stivínem po rakouských a německých krajích. Po návratu se usadili v Rokycanech, kde Stivín našel práci v tiskárně a Majerová začala psát příspěvky do novin. Dne 31. srpna 1902 se jim narodil syn Pravoslav, ale manželství uzavřeli až o dva roky později. V letech 1904 až 1906 žili ve Vídni, kde Stivín pracoval jako redaktor Dělnických listů. Majerová se tam zapojila do dělnického hnutí, začala pravidelně psát a publikovat. V novinách vycházel na pokračování její román Panenství a za získaný honorář odjela v roce 1906 do Paříže. Strávila tam jeden rok – externě studovala na Sorbonně, žila s Františkem Gellnerem, seznámila se s místními anarchisty.Mandová, str. 30 Syn byl v té době v péči prarodičů.
Po návratu do Prahy pokračovala v literární činnosti s velkou podporou F. X. Šaldy, který se stal jejím rádcem a dlouholetým přítelem až do své smrti v roce 1937.Mandová, str. 17–18 Přes své neúplné formální vzdělání se pomocí vlastní inteligence, píle a houževnatosti stala novinářkou. Samostudiem získala znalosti z literatury, dějin umění, historie a filozofie. Ovládala němčinu, angličtinu, francouzštinu a později ruštinu. Od roku 1907 byla redaktorkou Práva lidu. Její příspěvky byly zaměřeny na propagaci práv žen a šíření myšlenek sociální revoluce. Stejná tematika převládala i v její literární tvorbě, kterou v těchto letech kromě románů Panenství (1907) a Náměstí republiky (1914) reprezentovaly hlavně povídky a krátké cestopisné prózy.
Majerová v mateřství neviděla hlavní poslání ženy, jak bylo v tehdejší společnosti obvyklé. Otázkou postavení žen se zabývala ve svém díle celý život. Angažovala se za důstojný život žen jako novinářka, spisovatelka i politička. Byla přesvědčena, že posláním žen není jen mateřství a výchova dětí, ale že mají také právo podílet se na věcech veřejných, uspořádání společnosti. Prosazovala emancipaci žen, snažila se o zlepšení života matek a dětí. Měla silně vyvinuté sociální cítění a její touha po lepším světě pro všechny lidi ji přivedla v roce 1908 mezi sociální demokraty. Pracovala v zemském výboru a po vzniku Československé republiky byla za sociální demokracii zvolena do zastupitelstva města Prahy. V roce 1910 se za sociální demokracii zúčastnila kongresu v Basileji, kde se setkala s Leninem.Mandová, str. 21
Během 1. světové války Marie Majerová studovala jako hospitantka v anglickém semináři na pražské univerzitě a v letech 1914–1915 působila jako zdravotnice v lazaretu na srbské frontě.Mandová, str. 19
Činnost v meziválečném období V říjnu 1919 byla členkou československé delegace na první konferenci Mezinárodní organizace práce ve Washingtonu, kde se stala členkou komise pro práci žen.POKORNÝ, Jiří. Historie, odbory a společnost: cesta k lepší budoucnosti. 1. vydání. Praha: ČMKOS, 2020. 198 stran. . V témže roku se jako delegátka Mezinárodní ženské komise zúčastnila I. mezinárodního sjezdu žen ve Washingtonu.Mandová, str. 22 Aktivně pokračovala v politické práci, ale byla zklamána postupem sociální demokracie v boji o charakter nové Československé republiky. Významně ji ovlivnila Říjnová revoluce, hlásila se ke Komunistické internacionále. V roce 1921 vstoupila do tehdy vznikající KSČ.
O syna Pravoslava se starala, dbala na jeho vzdělání a zdraví, ale jejich vztah byl poznamenán častými odjezdy, pracovním vytížením i nekonvenčním životním stylem. Syn se k ní později na veřejnosti nehlásil, nepozval ji na svou svatbu v roce 1934. V roce 1920 se manželé Stivínovi rozešli, oficiální rozvod proběhl v roce 1921. Syn Pravoslav byl svěřen do péče své matky. Ta se v roce 1922 provdala za grafika a typografa Slavoboje Tusara. Jejich manželství skončilo v roce 1931, rozvedli se až v roce 1947.Mandová, str. 20
V roce 1922 se stala členkou profesního sdružení pracovníků denního tisku, které od roku 1928 neslo název Syndikát československých novinářů. Přispívala do mnoha novin a časopisů, zabývala se sociálními tématy, ženskými právy, kulturou, tvorbou pro děti. V letech 1922–1925 redigovala časopis Komunistka, ve kterém propagovala myšlenky komunismu. Psala divadelní kritiky do kulturní rubriky Rudého práva, byla šéfredaktorkou Ženského listu, Rozsévačky, Kohoutka a Dětské besídky Rudého práva.
V reakci na V. sjezd KSČ vydala společně s dalšími komunistickými intelektuály a umělci zásadní kritický leták, tzv. Projev nebo Manifest sedmi, který vyzýval k odstranění nového vedení strany, které podle názoru podepsaných ohrožovalo masový charakter a akceschopnost KSČ. Signatáři byli poté ze strany vyloučeni. Majerová musela také opustit svou práci v komunistických novinách. Našla uplatnění jako redaktorka v kulturní a politické revui Čin, kde působila až do roku 1936.Nejedlá, str. 59 Potom získala práci v levicovém deníku Národní osvobození, který však byl po příchodu nacistů v březnu 1939 zakázán. Až do konce roku 1941 pracovala v časopisu Moderní ženy.Mandová, str. 39–45 Přes tyto své aktivity se věnovala také vlastní literární tvorbě. 20. a 30. léta patří k vrcholům její spisovatelské práce, za své prózy získala několik státních cen. K nejvýznamnějším patří nová verze románu Nejkrásnější svět (1923), Přehrada (1932), Siréna (1935) nebo Havířská balada (1938). V této době také hodně překládala z francouzštiny, němčiny a ruštiny, především pro potřeby sociálně demokratických lidových knižnic (Lidová knihovna, Románová knihovna Záře).Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež, s. 237. Řádnou členkou České akademie věd a umění se stala 5. března 1940.Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 193.
Ve 30. letech Majerová jezdila jako zástupkyně politických, profesních či zájmových organizací často do zahraničí. Francii a Paříž, kterou milovala, navštívila do roku 1937 celkem pětkrát, ve stáří ještě několikrát. Navštívila Velkou Británii, Tunis, Maroko a Alžír (1934), Itálii, Dalmácii, podnikla přednáškové turné po Rakousku (1933). V Sovětském svazu byla poprvé v roce 1924 jako delegátka sjezdu III. komunistické internacionály, zúčastnila se oslav 1. máje v Moskvě roku 1938. Měla tam řadu přátel mezi spisovateli, například V. Majakovského, A. Fadějeva, A. Tolstého, K. Fedina.Mandová, str. 23
Představitelka komunistické kulturní scény Za protektorátu patřila Majerová mezi 70 zakázaných českých autorů. Rozruch vyvolala hlavně její knížka Robinsonka (1940), která po zásahu fašistického sdružení Vlajka mohla znovu vyjít až po osvobození, přestože pokroková kritika ji přijala příznivě a divadlo D 41 ji uvedlo jako dramatizaci. Od roku 1942 nesměla pracovat jako novinářka a zbytek války prožila na Kladně. V letech 1945–1947 byla vedoucí redaktorkou časopisu Československo. V roce 1947 byla jmenována národní umělkyní a stala se čestnou občankou města Kladna.
V roce 1945 byla znovu přijata do komunistické strany a až do konce života loajálně plnila směrnice a příkazy jejího vedení. Po únorovém převratu se stala výraznou představitelkou československé kulturní scény. Její literární tvorba již nedosáhla úrovně předválečných let. Psala budovatelské a propagandistické povídky a reportáže tendenčně zaměřené na podporu nové politické situace (Cesta blesku, Divoký západ, Ševcovská polka). Až v 60. letech se vrátila k ženské problematice v cyklu psychologických povídek Dívky tepané ze stříbra (1964). Scenáristicky spolupracovala s filmem a rozhlasem, později i televizí. Její díla uváděla v dramatické podobě i mnohá divadla. náhled|250x250pixelů|Marie Majerová mezi žákyněmi Dopravní školy (zámek Loučeň 1964) Novinářské práci se již nevěnovala, až na přelomu 50. a 60. let byla členkou redakční rady literárního časopisu Plamen, ve kterém v roce 1964 vyšly její vzpomínky. Zasedala v akčních výborech a různých porotách, až do své smrti byla členkou ústředního výboru Svazu československých spisovatelů. Jako funkcionářka Svazu československých spisovatelů a členka Akademie věd navštívila řadu zemí východní Evropy. Cesty využívala ke zdokonalení jazykových znalostí a navazování společenských kontaktů. Byla společenská, svou bezprostředností si dovedla získat sympatie prostých občanů, ale zároveň znala mnoho vysokých státních a politických představitelů různých zemí. Mezi její známé a přátele patřili básnící, spisovatelé, malíři i politici. Dovedla si obratně získat příznivce a využít je ke svému prospěchu. Byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962), v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda.
Do vysokého věku byla velmi činorodá v kulturních institucích, především ve Svazu českých spisovatelů. Jezdila na besedy po celé republice v Tatře 603 s řidičem. Přestože byla pokládána za proletářskou spisovatelku, od mládí se oblékala elegantně, nosila klobouky a doplňky podle poslední módy. Mandová, str. 38
Do konce života bydlela ve vlastním domě v Praze–Dejvicích, Na Bečvářce 740, kde měla pracovnu s velkou knihovnou.Mandová, str. 24 Je pohřbena v Praze na Olšanských hřbitovech společně s předními komunistickými funkcionáři.
Rodné Úvaly