Kostel svatého Leodegara v Cheylade ( ) je římskokatolický farní kostel postavený v románském slohu, který se nachází v malé obci Cheylade v departementu Cantal v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii. Tento kostel byl vybudován ve 12. století. Během stoleté války byl těžce poničen a následně mezi 15. a 17. stoletím několikrát kompletně přestavěn a upraven, přičemž poslední drobné stavební zásahy proběhly ještě v 19. století. Kostel je zasvěcen svatému Leodegarovi z Autunu. Dlouhá staletí patřil pod správu clermontské diecéze, avšak od Velké francouzské revoluce spadá pod diecézi Saint-Flour.

Stavba vykazuje skromné rozměry i dispoziční řešení a v souladu s regionální tradicí je vybudována z ryolitu a zastřešena znělcovou krytinou. Zatímco samotný interiér je téměř prostý jakékoli kamenosochařské ornamentální výzdoby a ukrývá jen minimum historického mobiliáře či významných uměleckých děl, vyniká naprosto unikátním a zcela originálním dřevěným kazetovým stropem. Tento strop tvoří celkem 1360 samostatných dřevěných čtverců, které byly pravděpodobně v průběhu 18. století vymalovány pestrými polychromními motivy. Malby vykazují charakteristické rysy naivního lidového umění, jsou však hluboce prostoupeny křesťanskou symbolikou. Právě tyto lidové malby, které na třech vnitřních klenbách vytvořil neznámý umělec, se staly hlavním důvodem, proč byl kostel svatého Leodegara v roce 1963 oficiálně zapsán na seznam historických památek.

Historický vývoj Celá nejstarší historie kostela v Cheylade je dodnes zahalena řadou nejasností a vědeckých pochybností, a to i přes intenzivní vlastivědný výzkum, jehož dosud nejnovější a nejucelenější shrnutí přinesla v roce 2004 specializovaná monografická brožura vydaná místním sdružením Association de la vallée de la Petite Rhue.

Od prvotního církevního místa k románskému chrámu Přestože je existence staršího křesťanského kultovního místa v Cheylade spolehlivě doložena písemnými prameny, samotnou výstavbu současného románského kamenného kostela lze s relativní jistotou klást až na samotný počátek 12. století.

Celková christianizace starověké Galie se do oblasti Auvergne rozšířila pravděpodobně díky misijní činnosti svatého Austremonia v průběhu 3. až 4. století. Samotné horské údolí Cheylade je poprvé jmenovitě zmíněno ve falzech sepsaných kolem 11. století. Podle těchto textů měla vnučka franského krále Chlodvíka I. jménem Théodechilde již o pět století dříve rituálně urovnat majetkový spor mezi převorstvím v Mauriacu a opatstvím Saint-Pierre-le-Vif v Sens. Tyto prameny sice potvrzují, že v 6. století v této lokalitě nepochybně existovala stabilní osada, avšak nijak nedokazují, že by toto odlehlé horské území již v té době disponovalo vlastním křesťanským svatostánkem.

V průběhu 9. století se však situace zásadně změnila, neboť rozptýlené obyvatelstvo v údolí říčky Petite Rhue se natolik rozrostlo, že clermontské biskupství schválilo zřízení samostatné farnosti. Výstavbu tohoto prvního chrámu byli schopni finančně zajistit tehdejší mocní světští páni z „Chaszlada“, kteří pocházeli z vlivného šlechtického rodu z Nonette. Existenci funkčního kostela v Cheylade kolem roku 900 definitivně potvrzuje historický kopiář z kláštera Sauxillanges. Ten obsahuje kopii darovací listiny, podle níž rytíř Štěpán I. při svém vstupu do tohoto clunyjského opatství a přijetí mnišského stavu v roce 1029 daroval klášteru právě kostel v Cheylade a „vše, co k němu zjevně náleží“. Tento majetek předtím zdědil po svém otci a následně jej formálně převedl na své syny, kteří tuto donaci později znovu potvrdili. Tento první raně středověký kostel, zasvěcený biskupu a mučedníku svatému Leodegarovi pravděpodobně kvůli jeho tehdejší velké popularitě v regionu, však přestal kapacitně vyhovovat a velmi rychle se ukázal jako příliš malý.

Historie románského kamenného chrámu, který starou budovu nahradil, není o nic lépe zmapována. K jeho výstavbě došlo buď na samotném přelomu 11. a 12. století, nebo bezprostředně na počátku 12. století, tedy v době, kdy zdejší páni z Cheylade získali prestižní titul spoluvládců z Valrus (Comtours de Valrus). Nový kostel byl kompletně vybudován z tmavých vulkanických hornin vytěžených přímo v údolí.

Původní románská dispozice se s největší pravděpodobností skládala z hlavní lodi, dvou bočních lodí zaklenutých čtvrtkruhovou klenbou a z hlavního chóru, k němuž po stranách přiléhaly dvě menší boční absidioly, které s ním tehdy nebyly vnitřně prostorově propojeny. Tyto konchou zaklenuté boční absidioly byly vnitřně proraženy a otevřeny až před koncem středověku. Spolu s hlavním chórem, který má mírně lomenou valenou klenbu typickou pro oblast Mauriacu, s hlavní apsidou, s pravoúhlým vnějším závěrem, s několika dochovanými hlavicemi sloupů zdobenými propletenci a provazovými motivy a s částí severní obvodové zdi představují tyto prvky vše, co se z původní stavby 12. století v areálu dochovalo do současnosti.

Destrukce a rekonstrukce Kromě přirozeného opotřebení materiálu utrpěl románský kostel v Cheylade během staletí těžké rány v důsledku neklidného historického vývoje. To vedlo k několika rozsáhlým rekonstrukcím, které s sebou přinesly výrazné architektonické doplňky a proměny stavby.

Válečné útrapy a pozdně gotická obnova (14. a 15. století) Až do konce 14. století, v průběhu stoleté války a bez ohledu na uzavření mírové dohody z Brétigny, pustošily oblast Auvergne ozbrojené anglické družiny a žoldnéřské bandy, které již od roku 1357 vojensky kontrolovaly údolí Petite Rhue. Celkovou bezpečnostní anarchii, jež nahrávala drancování dalších loupeživých rot, navíc umocňovaly lokální feudální války šlechticů a také pustošivé epidemie cholery a černé smrti (moru). Kolem let 1359–1360 byl kostel v důsledku těchto událostí drasticky poškozen.

Ohledně následné obnovy stavby se hypotézy historiků rozcházejí, avšak nejsou v přímém rozporu. Buď zůstal kostel po anglických nájezdech delší dobu v troskách, nebo prošel dílčími opravami, což naznačuje fakt, že v roce 1368 požádali dva místní šlechtici vévodu Jana z Berry o oficiální povolení umístit v chrámu své rodové erby. Mír z Brétigny k zastavení chaosu v regionu nestačil, a proto byl kostel podstatně rozšířen či znovu postaven až o celé století později v souvislosti s celkovým hospodářským a demografickým oživením oblasti.

Během této rekonstrukce v 15. století získala stavba čtyři boční kaple osazené gotickými křížovými klenbami a na jižní straně monumentální vstupní předsíň, která staticky vynáší mohutnou čtvercovou hranolovou zvonici. Ta byla v té době přístupná po točitém schodišti vytesaném přímo do tloušťky obvodové zdi. Tato předsíň, vybavená dvěma kamennými lavicemi integrovanými do bočních stěn, sloužila místním obyvatelům pravděpodobně jako veřejná radnice. Vzhledem k tehdejšímu nedostatku finančních prostředků na zaklenutí hlavní lodi kamennou klenbou zůstala nad hlavním prostorem odhalená dřevěná krovová konstrukce. Ta o jedno století později kompletně lehla popelem – buď nešťastnou náhodou, nebo v důsledku pustošivých hugenotských válek, což si na přelomu 16. a 17. století vyžádalo radikální obnovu stavby, která již byla znakem nové prosperity kraje.

Levesvillova barokní přestavba a vznik kazetového stropu (17. a 18. století) K vedení těchto náročných prací byl povolán Pierre Levesville, tehdy velmi uznávaný a v oblasti Auvergne vysoce aktivní architekt. Dochované smlouvy podepsané u toulouského notáře Parroutona jasně dokazují, že osobně dohlížel na stavební práce od 11. května 1610 do 27. března 1614. Sám řídil mistry kameníky a na místo delegoval stavitele Jeana Tardieua, který jako polír dohlížel na plynulé zásobování stavby kamenem, pískem, vápnem a břidlicovými deskami. Přesná jména objednavatelů i detailní rozsah prací zůstávají neznámé, prokazatelná je však stavba čtyř masivních pilířů oddělujících hlavní loď od bočních prostor a kompletní rekonstrukce střechy, krovu a podhledu. Strop lodi byl nově celoplošně obložen jedlovým dřevem za použití dlouhých a silných prken, která byla pomocí profilovaných lišt rozčleněna do pravidelných čtvercových kazet o rozměrech 33 × 33 cm.

Ohledně malířské dekorace těchto dřevěných kazet se názory badatelů liší. Louis Baritou se domníval, že vznikly současně s těmito velkými stavebními pracemi v 17. století, přičemž argumentoval existencí analogických stropů v konzulárním domě v Montaubanu či v kapli Modrých kajícníků v Toulouse, které rovněž navrhl Levesville. Naproti tomu Michel Maronne a Antoine de Rochemonteix tvrdí, že dřevěné podbití bylo nejprve opatřeno pouze jednotným světlým nátěrem a k samotné figurální výmalbě došlo až podstatně později rukou neznámého umělce, pravděpodobně italského původu. Lidová tradice i písemné dokumenty z 19. století kladou toto malířské ztvárnění kolem roku 1740, což se opíralo o historický nápis „finis opus 1743“ (dílo dokončeno 1743), který byl však překryt v roce 1884. V tomto roce došlo k neogotické výstavbě dvou falešných vnitřních věží a kůru v západním závěru chrámu, což vedlo k nenávratnému zničení několika desítek z původních 1428 dekorovaných kazet.

Mezi lety 1834 a 1866 byla vybudována nová sakristie. Ta původně pravděpodobně přiléhala k severní stěně chóru, nově však byla vztyčena přímo za ním na východní straně. Adolphe de Chalvet de Rochemonteix ve své monografii o chrámech Horní Auvergne uzavírá, že kostel svatého Leodegara v Cheylade v průběhu svých pohnutých dějin absorboval silný vliv tradiční auvergneské stavitelské školy kombinovaný s limousinským kamenickým stylem (patrným na téměř neznatelném zalomení klenebních oblouků) a vzdálenější vliv oblasti Velay, který se projevuje v řešení arkád propojujících hlavní chór s bočními absidiolami.

Kostel a jeho farnost Správa farnosti v Cheylade byla postupně přičleněna ke clermontské diecézi a následně k diecézi Saint-Flour. V průběhu 14. století spadala pod ardeský arcikněžský obvod v rámci saintflourského arcijáhenství. Samotný kostel i celé panství Valrus se ve 13. století staly osobním majetkem clermontských biskupů. Místní historik Louis Baritou v této souvislosti formuloval hypotézu, podle níž tehdejší spoluvládci z Valrus (comtors de Valrus) složili lenní hold přímo do rukou clermontských biskupů ze strategických důvodů. Tímto politickým krokem se chtěli záměrně vymanit z přímé svrchovanosti a podřízenosti vůči vlivnému hraběti z Poitiers, který byl bratrem francouzského krále.

Při administrativním rozdělení auvergneské diecéze v roce 1317 byla farnost Cheylade spolu s okolními obcemi pevně začleněna do clermontské diecéze, pod níž setrvala až do Velké francouzské revoluce. Naproti tomu pozemky panství Valrus prodal v roce 1592 tehdejší biskup François de La Rochefoucauld svému synovci z vlivné šlechtické rodiny d'Estaing a po vystřídání několika dalších vlastníků byly nakonec zkonfiskovány jako národní majetek.

Během revolučních událostí byl kostel v Cheylade pravděpodobně částečně poškozen a prokazatelně na několik let zcela uzavřen. K tomu přispěl i fakt, že zdejší farář po počáteční přísaze na občanskou ústavu duchovenstva své slovo následně veřejně odvolal. Na základě státního dekretu z roku 1791 byly z věže sňaty všechny čtyři historické zvony a odvezeny do Muratu k přetavení na válečný materiál; zvonice byla osazena třemi novými zvony až kolem roku 1830. V roce 1790 vedl vznik francouzských departementů k definitivnímu církevnímu podřízení kostela i celé farnosti pod diecézi v Saint-Flour. Dlouholetý lidový zvyk, při němž obyvatelé v předvečer svátku svatého Leodegara skládali před budovou fary velké množství potravin a zásob, aby patron vyslyšel prosby zdejší komunity, byl ještě v polovině 19. století spolehlivě doložen a popsán historikem Henrim Durifem.

Současná podoba kostela Exteriér a stavební materiál