náhled|Kytara Fender Champion Havajská kytara (anglicky lap steel guitar, Hawaiian guitar nebo lap slide guitar) je druh steel kytary bez pedálů, na kterou se obvykle hraje v horizontální poloze položením nástroje na klín interpreta. Na rozdíl od běžného způsobu hraní na tradiční akustickou kytaru, kdy konečky prstů přitlačují struny k pražcům, se výška tónu u steel kytary mění přitlačováním hladkého kovového válečku (steel bar) ke strunám, zatímco druhá ruka struny rozeznívá. Název nástroje je odvozen právě od tohoto kovového válečku. Ačkoli nástroj nemá pražce, má značky, které je připomínají. Jednotlivé havajské kytary se od sebe mohou výrazně lišit vnějším vzhledem podle toho, zda jsou akustické nebo elektrické, v obou případech však nemají pedály, čímž se liší od pedálové steel kytary.
Steel kytara pochází z Havaje a získala si pevné místo v populární hudbě pevninské Ameriky. Vznikla v Havajském království kolem roku 1885 a proslavil ji mladík z ostrova Oahu jménem Joseph Kekuku, který se proslavil hraním na tradiční kytaru tak, že si ji položil na klín a posouval po strunách kus kovu, čímž měnil výšku tónu. Osobitý zvuk nástroje s charakteristickým portamentem (plynulým přecházením mezi tóny) získal na ostrovech velkou oblibu. V první polovině 20. století byla americká populární kultura havajskou hudbou doslova fascinována – až na úroveň hudební módy. Američany zajímal nástroj používaný při jejím předvádění a začali mu říkat „havajská kytara“ a hře v horizontální poloze „havajský styl“. Havajská hudba se začala začleňovat do americké populární hudby v 10. letech 20. století, ale s anglickými texty – tuto kombinaci Havajci nazývali hapa haole (napůl bílý). V 30. letech 20. století znamenal vynález elektrického zesílení pro havajskou kytaru zásadní milník v jejím vývoji. Znamenalo to, že nástroj mohl být slyšet rovnocenně s ostatními nástroji, již nepotřeboval rezonanční skříň k vytváření zvuku a elektrifikované havajské kytary mohly být vyráběny v jakémkoli tvaru (dokonce jako obdélníkový blok), aniž by se podobaly tradiční kytaře.
Na počátku 20. století se havajská hudba a steel kytara začaly propojovat s jinými hudebními styly, včetně blues, jazzu, gospelu, country a zejména jeho podžánrů Western swing, honky-tonk a bluegrass. Mezi průkopníky hry na havajskou kytaru patří Sol Hoopii, Bob Dunn, Jerry Byrd, Don Helms, Bud Isaacs, Leon McAuliffe, Josh Graves, Pete Kirby a Darick Campbell.
Koncepčně lze hru na havajskou kytaru přirovnat ke hře na kytaru jedním prstem (kovovým válečkem). Tato abstrakce ilustruje jedno z hlavních omezení nástroje: při vybrnkávání nebo akordové hře je omezen na jednoduché transpozice svého ladění. Proto bývají slide kytary obvykle naladěny do otevřeného ladění a složitější změny, například z dur na moll, vyžadují přeladění nástroje. Ranným řešením byla výroba havajských kytar s dvěma nebo více krky, z nichž každý nabízel na jediném nástroji samostatnou sadu jinak naladěných strun. Ruce hráče se tak mohly podle potřeby přesunout na jiný krk. Ačkoli v počátku 40. let 20. století špičkoví hráči s těmito vícekrkovými kytarami nahrávali a vystupovali, většina hudebníků si je nemohla dovolit. Problém byl vyřešen v roce 1940 přidáním pedálů k havajské kytaře, které umožňovaly snadno měnit výšku určitých strun, čímž se na stejném krku zpřístupnily složitější akordy. Do roku 1952 tento vynález způsobil revoluci ve způsobu hry na tento nástroj a v mnoha ohledech z něj učinil prakticky nový nástroj známý jako „pedálová steel kytara“. Drtivá většina hráčů na havajskou kytaru přešla na pedálovou konstrukci, v důsledku čehož havajská kytara (lap steel) koncem 50. let téměř zastarala a zůstala zachována pouze v malých skupinách příznivců v country a havajské hudbě.
Odkazy Poznámky
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Kytary