Viktor Semjonovič Abakumov

Viktor Semjonovič Abakumov (, , Moskva, Ruské impérium – 19. prosince 1954, Leningrad, Sovětský svaz) byl sovětský politik, poslanec Nejvyššího sovětu SSSR, ministr státní bezpečnosti a náčelník SMĚRŠ.

Mládí Narodil se v ruské rodině jako jedno ze tří dětí nádeníka a švadleny. Jeho matka po říjnových událostech roku 1917 pracovala jako pradlena v nemocnici. Dětství strávil v Moskvě, kde pracoval v různých profesích, aby pomohl finančně rodině. Absolvoval čtyři třídy městské školy.

Od listopadu 1921 do prosince 1923 sloužil jako dobrovolný zdravotník ve 2. moskevské brigádě jednotek zvláštního určení (). Podílel se na potlačení rolnického povstání v Rjazaňské oblasti. Po demobilizaci pak od roku 1924 vystřídal různá zaměstnání a v roce 1925 pracoval v expedici jako balič pro Moskevský svaz průmyslových družstev ().

Od roku 1927 byl příslušníkem 1. oddílu VOCHR () střežící budovy Nejvyššího sovětu národního hospodářství SSSR (). V roce 1927 vstoupil do Komsomolu. V roce 1928 byl baličem ve skladech Centrosojuzu (Ústřední svaz spotřebních družstev Ruské federace, ). V roce 1930 se stal členem VKS(b). V rámci stranické kampaně za povyšování dělníků do sovětského státního aparátu, jejímž cílem bylo posílit dělnickou vrstvu ve vedení státu a nahradit „buržoazní" inteligenci, byl přijat do Lidového komisariátu průmyslu a obchodu RSFSR. V lednu 1930 byl jmenován zástupcem vedoucího oddělení obchodu a zásilkového prodeje Lidového komisariátu obchodu RSFSR a současně se stal tajemníkem komsomolské buňky. Od roku 1931 do ledna 1932 působil jako vedoucí vojenského oddělení Komsomolu Zamoskvorečí.

V lednu 1932 se stal po doporučení stranické organizace příslušníkem OGPU-NKVD jako stážista v ekonomickém oddělení. V roce 1933 mu bylo pozastaveno členství ve VKS(b) a byl zařazen zpět mezi kandidáty na členství. Důvodem byla jeho „politická negramotnost", tedy neschopnost nebo neochota aktivně prosazovat stranickou ideologii a rozpoznávat nepřátele. V roce 1933 působil jako zmocněnec ekonomického oddělení OGPU, později GUGB. V roce 1934 byl obviněn, že zneužíval služebních (konspiračních) bytů k milostným schůzkám se ženami, za což byl převelen k Hlavní správě nápravně-pracovních táborů, kde byl 1. srpna 1934 jmenován do funkce operativního zmocněnce 3. operativního oddělení GULAG, což byla obdoba kontrarozvědky a vnitřní bezpečnosti uvnitř táborů. Toto oddělení se také specializovalo na verbování agentů z řad uvězněných osob. Dne 20. prosince 1936 mu byla udělena hodnost podporučíka () státní bezpečnosti.

V NKVD zastával následující funkce:

Od 15. dubna 1937 do března 1938 byl operativním pověřencem 1. oddělení 4. (zvláštního) oddělení Hlavní správy státní bezpečnosti (GUGB) NKVD, které se zabývalo vojenskou kontrarozvědkou. Jeho hlavním úkolem bylo pronikat do struktur Rudé armády a sovětského námořnictva, sledovat jejich ideovou čistotu, morální stav a odhalovat osoby podezřelé ze špionáže, zrady, diverzí či protisovětské agitace. Od března do 29. září 1938 byl asistentem náčelníka 1. oddělení 4. (zvláštního) oddělení 1. správy NKVD SSSR. Od 29. září do 1. listopadu 1938 byl asistentem náčelníka 2. oddělení (tajně-politického) Hlavní správy státní bezpečnosti NKVD SSSR. Oddělení mělo na starosti politický dozor a boj s vnitřními nepřáteli. Od 1. listopadu do 5. prosince 1938 byl náčelníkem 2. oddělení ve 2. oddělení NKVD SSSR. Oddělení se specializovalo na sledování a likvidaci osob a skupin, které byly považovány za ideologicky nespolehlivé nebo nebezpečné. V roce 1938 obdržel odznak Čestný pracovník Čeky – OGPU. Dne 27. dubna 1939 byl jmenován do funkce zástupce náčelníka správy NKVD pro Rostovskou oblast. V roce 1940 obdržel Řád rudého praporu. 14. března 1940 byl povýšen na staršího majora státní bezpečnosti (odpovídá hodnosti generálmajor) Dne 25. února 1941 byl jmenován zástupcem lidového komisaře vnitra SSSR.

Druhá světová válka Dne 12. února 1941 byl přidělen na moskevské hlavní velitelství.Po rozdělení NKVD na NKVD a NKGB byl 25. února 1941 jmenován zástupcem lidového komisaře vnitra SSSR. V této pozici ho zastihlo vypuknutí války. V roce 1941 byl jmenován náměstkem lidového komisaře a převzal funkci náčelníka Správy zvláštních operací, kde řídil vysílání organizátorských skupin partyzánského hnutí a jednotlivých agentů do nepřátelského týlu. Jeho cílem bylo také zlepšit bojovou morálku Rudé armády po porážkách v roce 1941 a zejména zabránění dezercím. Dalším úkolem byla také ochrana vysokých vojenských velitelů. V červenci 1941 byl jmenován náčelníkem Správy zvláštních oddělení NKVD a povýšen do hodností komisaře státní bezpečnosti 3. stupně. Tuto funkci zastával do 19. dubna 1943.

V roce 1941 po pádu Smolenska se do rukou Němců dostal stranický archiv, který měl být zničen. Abakumov však Stalinovi hlásil, že je vše v pořádku, neboť mu toto selhání bylo zatajeno. Jiný pramen však za odpovědného označují uvádí důstojníka NKVD Jemeljana Kuprijanova.

Abakumov jezdil také na inspekce přímo na frontu. Začátkem srpna 1942 tak navštívil vojska dvou stalingradských armád – 62. a 64.

Dne 19. dubna 1943 byl jmenován do funkce vedoucího Hlavní správy kontrarozvědky SMĚRŠ, která se tak stala samostatnou vojenskou kontrarozvědkou a již nepodléhala NKVD. Zároveň od 19. dubna do 20. května 1943 zastával funkci zástupce lidového komisaře obrany SSSR. Jako náčelník SMĚRŠ se Abakumov setkával se Stalinem téměř denně a poskytoval mu podrobnosti o operacích kontrarozvědky, stejně jako informace o velitelích Rudé armády včetně identifikace možných spiklenců mezi nejvyšším vojenským vedením. Z Abakumovovy iniciativy bylo zajištěno pro jeho organizaci zákonné právo zprostit nepřátelské agenty, kteří se dobrovolně vzdali, trestního stíhání za špionáž. To umožnilo provádět zpravodajské hry s nepřátelskými výzvědnými službami. Během války díky tomuto opatření provedla vojenská kontrarozvědka přes 180 rádiových her, v jejichž důsledku bylo identifikováno a neutralizováno přes 400 německých agentů. Pod Abakumovovým vedením se vojenská kontrarozvědka kromě represivních funkcí věnovala také zpravodajské a podvratné činnosti za německými liniemi v úzké spolupráci s armádním velením.

V roce 1944 se podílel na deportaci několika národů Severního Kavkazu, za což byl vyznamenán Řádem rudého praporu a Řádem Kutuzova 1. třídy. Podle dalších pramenů však toto vyznamenání obdržel za úspěšné vedení rádiové hry Tuman, ve které figuroval německý agent Pjotr Tavrin-Šilo, který měl za úkol uskutečnit atentát na Stalina. Od 11. ledna do 4. července 1945, zatímco zůstal v čele SMERSH, současně působil jako komisař NKVD pro 3. běloruský front.

Po druhé světové válce

Ministr vlády Od 6. září 1945 až do roku 1951 působil ve Stálé komisi pro vedení veřejných procesů v nejdůležitějších případech bývalých příslušníků německé armády a německých trestních orgánů odsouzených za zločiny spáchané na sovětských občanech na okupovaných územích Sovětského svazu. V letech 1946 až 1951 působil v Tajné komisi politbyra Ústředního výboru VKS(b) pro soudní případy. Vedl přípravné řízení u soudního procesu s vlasovci a krasnovci.

Dne 4. května 1946 byl rozhodnutím politbyra jmenován ministrem státní bezpečnosti SSSR a do funkce nastoupil 7. května 1946. Jako ministrovi mu podléhala rozvědka (do května 1947), kontrarozvědka, ochrana politických a státních činitelů, boj proti terorismu na sovětském území, provádění teroristických akcí v zahraničí, sledování duchovenstva a další činnosti. Jedním z jeho úkolů bylo také odhalit a zničit zbytky nepřátelských sítí, jako byla Černá kočka. V listopadu 1946 zřídil v rámci MGB Zvláštní radu (OSO), čímž jeho ministerstvo získalo plnou moc k zatýkání, vyšetřování, souzení, věznění a výkonu trestů smrti v Rusku a v zemích okupovaných Sovětským svazem. Podepsal rozkaz číslo 0068 o přípravě a provedení deportací v Pobaltí.

Zatčení Dne 11. července 1951 přijal Ústřední výbor KSSS usnesení O nepříznivé situaci v MGB a 12. července 1951 byl Abakumov zatčen jeho zástupcem Michailem Dmitrijevičem Rjuminem. Abakumov byl v souvislosti s případem lékařů travičů obviněn z toho, že záměrně přehlížel spiknutí. Zpráva Rjumina určená přímo Stalinovi obviňovala Abakumova z různých trestných činů, ale především z maření vyšetřování spiknutí lékařů. Podezření vzniklo, když Abakumov odmítal verzi, že lékař Etinger je zodpovědný za smrt Ždanova. U ostatních podezřelých požadoval jejich potrestání. Politbyro Ústředního výboru VKS(b) uznalo Rjuminovo obvinění za objektivní. Na základě toho rozhodlo Abakumova odvolat z funkce a jeho případ postoupit soudu. Bývalý ministr byl uvězněn ve věznici Lefortovo (). Spolu s ním byli uvězněni Abakumovova manželka a čtyřměsíční syn, který prožil první roky svého života ve vězení. Spolu s ním byli také zatčeni jeho spolupracovníci. Po zatčení Abakumova ve funkci vystřídal Sergej Ivanovič Ogolcov.

Vyšetřování vedla šest měsíců sovětská prokuratura, která následně předala případ Ministerstvu státní bezpečnosti. Když Abakumov seděl v cele na Lubjance, bál se, že bude otráven, a proto jedl pouze vajíčka z vězeňské kantýny. Počátkem roku 1953 Stalin nařídil ministrovi státní bezpečnosti, aby Abakumovův případ předložil Vojenskému kolegiu, které mělo připravit proces. Po Stalinově smrti byla obvinění proti lékařům stažena, zatímco Abakumov zůstal ve vězení a jeho případ byl následně rozšířen o další obvinění, zejména v souvislosti s Leningradskou aférou. Sovětské orgány činné v trestním řízení ho však obvinili z dalšího zločinu v tzv. Leningradské aféře. Byl obviněn z toho, že zcela vědomě a z politických důvodů zmanipuloval vyšetřování a vyrobil obvinění proti skupině stranických a sovětských pracovníků v čele s Kuzněcovem, Popkovem a Vozněsenským. Podle dopisu vyšetřovatele V. N. Zajčikova Chruščovovi ze 16. července 1953 měl Stalin o Abakumovově případu prohlásit:

Zajčikovův dopis byl napsán v červenci 1953, tedy čtyři měsíce po Stalinově smrti (5. března 1953) a pouhý týden po zatčení Beriji (26. června 1953). Je to tedy text, který vznikl v rámci mocenského boje, a proto je třeba jeho obsah posuzovat s ohledem na dobový mocenský boj. Je nepravděpodobné, že by v čele klíčové represivní složky stál někdo, kdo nevzbuzoval důvěru.

V roce 1954 byl Abakumov souzen spolu s dalšími pěti obžalovanými před Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. Obžaloba vinila Viktora Abakumova z toho, že: Vykonstruoval a zfalšoval obvinění proti jednotlivým pracovníkům strany a sovětské vlády a zástupcům sovětské inteligence. Používání vyšetřovacích metod zakázaných sovětským zákonem. Nucení zatčených osob k falešným doznáním s tvrzením, že se dopustili závažných zločinů proti státu. Zabránění zatčeným osobám v zasílání stížností sovětské vládě. Ačkoliv se u soudu nepřiznal k vině, byl v neveřejném procesu v Leningradě odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 19. prosince 1954 ve 12:15 zastřelením. Jeho poslední slova před popravou údajně byla, že vše nahlásí Politbyru. Podle knihy Souostroví GULAG od Alexandra Solženicyna jedním z motivů, proč ho Chruščov měl nechat popravit bylo to, že vlastnoručně „zmlátil“ jeho snachu (manželku staršího syna). Poprava byla vykonána v Levašovské pustině () v Leningradské oblasti. Oficiální sovětské komuniké o jeho popravě uvádělo, že Abakumov, „který byl Berijou jmenován do funkce ministra státní bezpečnosti, byl přímým účastníkem zločinecké podvratné skupiny, která plnila Beriovy rozkazy“. Po jeho popravě bylo jeho synovi Igoru Viktorovičovi změněno příjmení po matce, aby nebyl poznamenán příjmením nepřítele lidu.

Pokusy o rehabilitaci