Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). náhled|VII. zpěv, lakotní a marnotratní, ilustrace Gustava Dorého
Dějištěm VII. zpěvu Pekla je čtvrtý a pátý podsvětní kruh, kde jsou trestáni jednak lakotníci a marnotratníci, jednak hněvivci a zahálčivci. Děj se odehrává v noci z 8. na 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu), respektive podle jiné interpretace v noci z 25. na 26. března 1300.
Rozbor zpěvu
Plútos (v. 1–15) náhled|Plútos, ilustrace Gustava Dorého náhled|Lakotní a marnotratní, ilustrace Giovanni Stradano, 1587 Zpěv začíná zlověstně, výhružným Plútovým zvoláním: „Pape Satan, pape Satan aleppe!“ Přesný smysl verše neznáme, respektive zůstává nejasné, zda má vůbec smysl po něm pátrat. Vergilius vystrašeného Danta uklidní a netvora, o jehož tělesné podobě básník neříká takřka nic, umlčí obměnou formule, kterou už použil vůči Chárónovi a Mínóovi: „Tak se to chce tam nahoře, kde archanděl Michael vykonal pomstu na pyšné vzpouře“ (s narážkou na vyhnání Lucifera z nebe). Napříště už Vergilius tuto ceremoniální formuli nepoužije.
Plútos je zde patrně pojat jako pohanský bůh bohatství, ačkoli je pravděpodobné, že jeho postava ve středověku splývala s Plútónem, vládcem podsvětí; nedostatek popisných rysů této obludy prohlubuje nejasnost celé otázky.
Epizodu s Plútem uzavírá přirovnání: stejně jako plachty vzduté větrem klesnou, když se zlomí stěžeň, zhroutila se tato „ukrutná bestie“.
Lakomci a marnotratníci (v. 16–66) náhled|Ilustrace rukopisu ve sbírkách British Library, Priamo della Quercia (15. století) Po sestupu do čtvrtého kruhu užaslý Dante zvolá: „Boží spravedlnosti! Kdo jiný dokáže nashromáždit tolik nových utrpení a muk?“ Vzápětí si sám vyčítá, proč se lidé vlastní vinou přivádějí k záhubě. Následuje přirovnání k vlnám, které se před Charybdou srážejí s opačnými proudy: podobně se i zde zástupy zatracenců srážejí v kruhovém reji.
Dante líčí jejich trest: valí před sebou hrudí těžká závaží, aniž by však kdy obešli celý kruh, jelikož jedna polovina zástupu obchází jedním směrem, druhá opačným, na protilehlých místech se srážejí a vzájemně si lají: „Proč držíš?“ a „Proč mrháš?“, načež se obrátí a takto stále dokola.Steno Vazzana, Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso, přel. Martin Pokorný, Praha: Herrmann & synové 2025, s. 37–40.
Dante se Vergilia ptá, zda jsou postavy s vyholenou tonzurou, které vidí nalevo, jsou duchovní. Vergilius potvrzuje, že jde o papeže a kardinály poskvrněné hříchem lakoty, zatímco ti napravo za života utráceli bez míry. Jedná se tedy o lidi lakotné a marnotratné. Nacházíme tu první případ, kdy se ve stejném pekelném kruhu trestají dva protikladné hříchy, zde tedy nezřízenosti v utrácení — přílišném nebo naopak příliš malém.
Většinu pojmenování hříšníků, která Peklo líčí, dodala až pozdější tradice, avšak hřích lakoty je zde pojmenován výslovně (v. 48) a chápe se šířeji než jako pouhé skrblictví: jde o jako chamtivost po penězích, majetku a moci vůbec. Dante v tom spatřuje jeden z největších neduhů své doby, typický zvláště pro církevní hodnostáře, ovšem propadají mu i mnozí další (srov. Ciaccova slova v VI. zpěvu, když lakotu označuje za jednu z příčin florentské zkázy, či vlčici z I. zpěvu jako její symbol).
Trest těchto zatracenců lze chápat analogicky: jelikož se za života nechali ovládnout pozemským statkem, jemuž dali přednost přede vším ostatním, jsou v Pekle odsouzeni k marnému, věčnému obcházení s těžkými břemeny neživé hmoty — symbolem marnosti jejich konání.
Dante se Vergilia táže, zda mezi zatracenci někoho pozná, a učitel mu vysvětluje, že to není možné: jejich tváře jsou nerozeznatelné, „zatemnělé“, stejně jako byl zatemnělý jejich život beze vší míry a bez poznání.
Fortuna (v. 67–99) náhled|Dante a Vergilius v Pekle, William Bouguereau, 1850 Vergiliova zmínka o pomíjivosti pozemských statků, o něž se lidstvo rve, skýtá úvod k tématu Fortuny (Štěstěny, Osudu). Dante se ptá, co je to za bytost, jež drží v rukou statky světa, a Vergilius mu odpovídá rozsáhlým výkladem. Fortuna patří mezi nebeské inteligence, jež řídí pohyb sfér, a jejím úkolem je přerozdělovat pozemské statky podle úsudku, jenž zůstává lidem skryt stejně jako had v trávě. Mnozí ji proklínají, ač by jí spíše měli děkovat; ona sama je však blaženou bytostí, jež podobné kletby vůbec nevnímá, sídlí mezi ostatními nebeskými bytostmi a otáčí svou nebeskou sférou v blaženém sebeuspokojení.
Tato pasáž je prvním výraznějším příkladem doktrinální poezie, jež bude v dalších zpěvech Pekla a v dalších dvou částech Komedie stále častější.
Než se poutníci vydají dál, Vergilius podotkne, že hvězdy, jež byly na obloze při jejich vstupu do temného lesa, už zapadají — je tedy zhruba půlnoc.John Leyerle, Rosa-rota: růžice v kolesovém okně a Dantův Ráj, přel. Martin Pokorný, Souvislosti, roč. 21, č. 4 (2010), s. 227–236.
Bahno Stygy, hněvivci a zahálčivci (v. 100–130) náhled|Hněvivci, ilustrace Gustava Dorého V probíraném zpěvu se poprvé poruší dosavadní shoda mezi kruhem a zpěvem. Souputníci totiž plynule přecházejí k dalšímu kruhu a narážejí zde na pramen, z něhož vyvěrá černá, vroucí voda, napájející bažinu řeky Styx, kterou Vergilius zmiňoval už v Aeneidě.
Dante zde spatří nahé postavy ponořené v bahně, zmítané zuřivostí, jež je nutí bít se navzájem rukama, nohama, hlavou i zuby. Vergilius poutníkovi vysvětlí, že jde o duše těch, „jež ovládl hněv“, avšak pod hladinou se ukrývá množství dalších zatracenců, totiž zahálčivci, kteří v sobě za života dusili zlobu a nyní svými ponurými myšlenkami rozvířují bahno bažiny.Ada Borsi, Muka Filippa Argentiho a Dantovo potěšení, in: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. a přel. Martin Pokorný, Praha: Institut pro studium literatury 2016, s. 56–65.
Někteří komentátoři mají za to, že v bažině jsou skryti i jiní hříšníci, například pyšní či závistiví, avšak pro takový výklad schází opora. Za povšimnutí naopak stojí, že se Dante v Pekle drží aristotelského rozdělení neřestí a nikoli schématu sedmi hlavních hříchů, k němuž pýcha a závist také patří; křesťanské schéma naopak uplatní v Očistci.
Básníci pokračují v chůzi a dorazí k úpatí jakési věže. Zde zpěv končí. Na počátku VIII. zpěvu ale ještě k samotné věži nedorazili, takže mezi koncem VII. a začátkem VIII. zpěvu vzniká jistá časová nesrovnalost. Nejrozšířenější výklady tuto proluku vysvětlují buď tím, že Dante napsal prvních sedm zpěvů ještě před vyhnanstvím z Florencie a zbytek si nechal poslat až později (Boccaccio), nebo domněnkou, že prvních sedm zpěvů bylo původně psáno latinsky a teprve po vyhnanství přeloženo do lidového jazyka.
Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):
„Pape Satan, pape Satan aleppe“ — Již začal Plutus drsným řváti hlasem. A mudřec ctný, jenž všecko ví, by v slepé
Mne sílil bázni, pravil: „Netrň žasem, ty skály slézti tebe nezastaví, byť sebe víc ti hrozeno tím ďasem.“
Odkazy Reference
Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro
Externí odkazy
Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project
07